Tři prózy, které spisovatel, překladatel a editor Vladimír Binar zahrnul do souboru Číňanova pěna, čekaly na vydání poměrně dlouho. Nejstarší z nich vznikla už v 70. letech 20. století – i když poslední úpravy do ní autor zanesl až na jaře minulého roku. Jde o autobiografické texty, v nichž se reflexe československé normalizační reality a existence v ní prostupuje se vzpomínkami a snovými, téměř halucinačními vizemi. Všechny tři texty vycházejí takto pospolu poprvé, ale přesto se zdá, jako by k sobě odjakživa patřily, ačkoliv nevznikaly společně. Jsou totiž propojeny tématem – nebo spíš magickou silou – měsíce. Sám Binar nazývá tento triptych „Mondscheinsonate“. Měsíc stojí kdesi v pozadí každého textu a svým mlčenlivým svitem určuje jeho povahu. Všechny povídky plují v jakési snové a těžko uchopitelné atmosféře neustálého a nečekaného přelévání mezi reálnou současností a vzpomínkami, které mají přídech neskutečna. Nejsou to ale nostalgické vzpomínky, jde spíš o bolestné prolínání dvou realit a těkání mezi nimi, nemožnost spočinout ani v jedné z nich.

Leitmotivem všech tří textů, ať už jde o konfrontaci skutečné krajiny s krajinou dětství či normalizační Prahy s bohémskou Paříží a slunným ostrovem Tahiti, kde Binar několikrát pobýval, je pocit bezprizornosti, neukotvenosti v čase a prostoru, který vypravěč při svých odjezdech z domova a návratech do něj zakouší: „...pokusil jsem se otevřít oči, ale slunce se mi před nimi zablesklo jako nůž, zabodlo se do nich, uvědomil jsem si, že jsem odedávna cizinec v tomto městě, a už tolik let ve své rodné zemi, ale že teď to konečně a navždycky vím...“. K této vykořeněnosti se navíc přidružuje hořkost pramenící z pocitu, že všechno, co už bylo, mnohonásobně předčí to, co nyní je.

Přes svou trochu zimničnou atmosféru promlouvají Binarovy texty jasně a neomylně se dotýkají základních věcí člověka, jako jsou láska, pomíjivost, smrt. Jsou plné přesných, podrobných popisů míst a situací, v nichž Binar uplatňuje cit pro detail a pro jedinečnost okamžiku, který dokáže vylíčit velmi plasticky, takřka hmatatelně: „jako měsíc v úplňku, který se náhle objevil nizoučko nad zemí, když vlak konečně přejel hranice Francie a pak vyjel z Metz, válel se nad krajinou jako obrovská nažloutlá koule, chrlil příval světla, v němž stromy vrhaly do kupé vagonu černé stíny, až se mi dělaly mžitky před očima, přivíral jsem víčka a ze všech sil se bránil spánku, zatímco měsíc stoupal a stříbrněl a stále hlouběji pod ním vystupoval obzor, na němž se jako na promítacím plátně objevovaly topoly, ohrady, mosty, bílá stavení, stříbrné koule vodojemů, statky a městečka utopené v zeleni, blýskaly říčky, černaly komíny továren, ale já jsem nakonec očima zaplavovanýma spánkem viděl už jen perlící se siluety, které se zvedaly a zas propadávaly, houpaly jako lodičky na vlnách...“.

Svým metaforickým, hutným a smyslovým jazykem, svou melodičností, oslabenou dějovostí i lyrismem mají Binarovy texty blíž k poezii než k próze. Na jiných místech (např. v Emigrantském snáři, 2003) mluví Binar o své poetice jako o poetice prolínání, splývání a zrcadlení, nikoliv chronologického řazení. Všechny tři texty z Číňanovy pěny jsou právě takové. Skutečnost a vzpomínky se zde navzájem prorůstají, a stírají tak hranice mezi minulostí a přítomností. Je jim společné balancování na rozhraní dvou světů – reálného a toho, jenž se odráží v zrcadle. Tuto nestabilitu Binar popisuje i ve své vzpomínkové koláži Hlava žáru: „Když člověk prožije dva roky na Tahiti a pak se vrátí zpátky, dostane se do bolestného rozporu sám se sebou, s časem, který v něm tiká (…). Ve vaší paměti vznikne díra: vracíte se tam, kam jste se předběhli, spěcháte tam, kde jste se opozdili. Čas vás vrhá dopředu, a zároveň dozadu, trhá vás, vyvrhuje, pohlcuje.“ Vypravěč jako by už nevěděl, který z těch dvou světů je ten pravý, původní, v obou už si připadá cizí, bez kořenů. A tak sebou nechává vláčet z jednoho do druhého. Někdy pociťuje slast, ale častěji je plný hořkosti.

A tichým pozorovatelem těchto karnevalových tanců je měsíc. Binarovy prózy lze číst – třeba – jako báseň o měsíci, který nasazuje skutečným věcem masky, nutí je křepčit v zuřivém reji a proti autorově vůli propojuje i tak vzdálené světy jako dětství a dospělost nebo neutěšené, totalitní Československo a sluncem kypící, svobodný ostrov Tahiti.