Úzkou chodbou ve čtvrtém patře fakulty rozvážně přichází postarší robusní pán s holí, nezbytným to odznakem patriarchů. Odemyká seminář. Mluví rád a dlouze a s oblibou přidává k jednomu tématu druhé, nastavuje třetím, do nějž vkládá čtvrté, odběhne k šestému přes páté a oklikou přes sedmé a osmé dokončí první. A tato neskutečná směs se skládá v pestrý a přitom celkem celistvý obraz, či spíše detail obrazu, který dává posluchačům tušit krásu celého díla. To je pan Binar a jeho semináře. To je pan Binar a jeho kniha.

Pro označení Hlavy žáru tradiční kategorie žánrů nepostačují. Není však sporu, že je to dílo celistvé; nejlépe by asi bylo nazvat je koláží. Jejím rámem jsou léta 1958-68, jenže tento rám je jen stěží s to ukrotit dynamiku barev a tvarů, přelévají se přes něj všemi směry. V tomto ohledu je nejklidnější částí knihy část první, výbor z básnických sbírek a textů z let 1959-68. Přestože se nám představují jen vybrané básně a přestože vznikaly od autorova osmnáctého do jeho sedmadvacátého roku života, troufám si soudit, že se jejich podoba převratně neměnila. Stále divoké kupení barevných obrazů a neobvyklých metafor se postupem času jen zvolna zestručňují a zhutňují. „Narvat do poezie hmotu. Balvany!“ píše počátkem 60. let. Všestranná smyslovost a až brutální uchvacování skutečnosti a její přetváření v báseň jsou prvotními atributy formálně klidných veršů. Stále v nich něco praská, řinčí, roste, sálá... ačkoli svým námětem jen málokdy přeskočí dřevěný plot zahrady či zaprášený dvůr cementárny.

Přesto je možné, že básně nejsou v Hlavě žáru důležitější než druhá část, nazvaná Kolokvia I. „Vybral a shromáždil jsem zde básně, které vyplňují bílá místa v kolokviích.“ Jako by tedy poezie byla podřízena jediné velké básni života – těžko definovat tuto koláž příhodněji než onou zvětralou metaforou. Jako Demlovy Šlépěje, tak se i tento kaleidoskop vzpomínek, úvah a citátů snaží vtěsnat celou skutečnost do poezie, ne-li přímo učinit skutečnost poezií. „Předměty, obsahy našeho vědomí, je třeba proměnit ve skutečnost – v báseň.“ „Ne, nejde mi o to, abych od sebe odděloval děje či zážitky nebo představy, třídil je a hledal chronologický záznam své paměti. Raději nechávám vše splývat, prostupovat se, snoubím dnešní večer nejen s večery, ale i s jitry dávno uplynulými, a cítím, že teprve v tomto souznění se blížím k tajemství, po němž celou bytostí toužím a které bych chtěl jednou zachytit.“

Jestliže jsou Kolokvia I paměti, pak ale více než svérázné. Vznikala v letech 1985-6, začínají maturitou a končí cca. ukončením vysoké školy, nepočítáme-li odbočky do minulosti dávnější i bližší. Dalo by se očekávat, že zajímavější, a tedy prioritnější k uveřejnění, by byly vzpomínky na pozdější roky – na Tahiti, Bedřicha Fučíka... a zatím je velká část Kolokvií věnována zlomeninám nohy apod. Vysvětlení je možná zakleto do jedničky v názvu Kolokvií. Že by měla přijít i Kolokvia II, III..?

Je docela na vážkách, vydává-li člověk své vlastní paměti. Mnozí to dělají z přesvědčení o své důležitosti a nepostradatelnosti svých zkušeností pro jiné (ale nestojí tento pocit za vznikem všech knih vůbec?!). Paměti jsou často účelným prostředkem, jak ospravedlnit své jednání a vyrovnat si účty se svými odpůrci. A každý ví, jak těžko se dá o vlastním životě uvažovat alespoň trochu objektivně; obvykle je to možné až po delším časovém odstupu. Pisatel pamětí musí nad těmito propastmi balancovat vskutku mistrně. A nemohu si odpustit trošku pateticky a pochlebnicky vyhlížející myšlenku, že autor Hlavy žáru nespadl. Že se mu nad propastmi podařilo nalézt cestu – byť ne zcela tradiční. Je nutno přiznat, že ten, kdo se s ním setkává poprvé, bude patrně zcela zmaten a mnoho narážek mu zůstane nesrozumitelných. Nechť je utěšen tím, že „poučený“ čtenář pochopí jen o málo víc.

„A když jsem pak ležel, nahý, na obrovském žulovém balvanu v tasovských polích a celým tělem, pokožkou, svaly, kostmi, každým atomem své bytosti nasával, hltal žár, jejž chrlila země i nebe, cítil jsem, že jsem hromosvodem, do něhož se blesky žáru vybíjejí s oslnivým, až černým sršením, a v tomto uzemnění jsem tonul ve slasti, blaženosti, po níž jsem odevždy (vlastně od kdy?) toužil. Na tom tasovském balvanu jsem se dotkl něčeho, co jsem nazval hlava žáru.“