Jemné, průzračné básně litvínovského autora Daniela Hradeckého vyvěrají z mimořádné citlivosti a sklonu k reflexi autora s pestrými životními osudy a – jak se často dodává – z výjimečné sečtělosti. Soubor 64 svědčí o autorově kázni, stejně jako o zdánlivě protichůdné nezbytnosti porušovat „pravidla“. Sbírka totiž obsahuje textů 65 (jsou očíslovány od 0 do 64) a text s názvem „65“ Hradecký nedávno otiskl v časopise Host.

Při pohledu na „technické“ řešení názvů básní se čtenáři vybaví číslované básně Emily Dickinsonové; s ní Hradecký sdílí skepsi vůči titulům, které verše tradičně zastřešují. Báseň má nepochybně hovořit sama za sebe – jistě ne bez dialogu s jinými básněmi či oddíly (ty má Hradecký v oblibě) –, jako by souhlasný anebo naopak kontrastní titul básni nemohl prospět. Tato koncepce sbírky se třemi oddíly „Nekyia“, „Malá píseň v próze“ a „Memorandum“, jasná, čistá, strohá, je v inspirativním pnutí s myšlenkově bohatým obsahem.

Hradeckého básně kdysi bývaly srovnávány s básněmi Ivana Diviše a Vladimíra Holana a jistě to nebylo bez příčiny. I v jeho třetí sbírce (totiž recenzované 64) se oba jeho mistři mohou ozývat ať už v polohách, které se jim tradičně přisuzují, totiž širokodechého přesvědčení o podobě světa hraničícího s žlučovitým apelem (Diviš), v motivech samoty, ticha a bolesti (Holan), či (oba) v metaforách spojujících každodenní s univerzálním, ba kosmickým: „Nádražní hodiny trpěly nespavostí, / z nudy vymýšlely minuty / a z odlitků vteřiny / obráběly pouta mých odjezdů.“ Hradecký je vlastně filozof, jeho básně jsou úvahy ve verších: „Víme, / že život je od základu průhledný, / přehledný a k pláči krásný, / ale toho se nenajíme. / Učíme se tedy nechtít, což nelze.“ Operuje s velmi tradičními motivy, jako je duše, člověk, světlo, pravda, život, smrt, návratný motiv hada, dále Bůh či čas, a s antickými či jinými literárními motivy, čímž připomíná básně Josefa Hrdličky. A stejně jako on nevyužívá osvědčené milníky poezie a vědění jako záruku dostatečné „básnivosti“, ale naopak z nich činí významnou součást svého – a tedy i našeho – světa.

Dialog s člověkem jako takovým, tedy v autorově případě abstraktní ohledávání smyslu a úkolu lidského pokolení, charakterizuje zejména první oddíl knihy jménem „Nekyia“: „Každý bdělý musí / dříve či později / podstoupit nekyiu, / sestup do podsvětí“. V „Malé písni v próze“ dominuje osoba první a v „Memorandu“ druhá. My – já – ty. Tázající, meditující subjekt se mění ve vědoucího skeptika, pro něhož je příznačná starost o druhého a zároveň vědomí vlastního neúspěchu.

Daniel Hradecký ve své nové básnické sbírce sestavuje portrét člověka jako blakeovského zrnka písku, v němž jsou artikulovány otazníky celého světa.