Novináři a spisovateli Janu Guillouovi (nar. 1944) rozhodně nelze vytknout nedostatek odvahy ani ambicí. Autor úspěšných špionážních thrillerů a tzv. Křižácké trilogie, odehrávající se v období středověku (více o jeho životě a díle viz samostatné články), se pustil do velkolepého projektu: v sérii deseti románů se chystá zachytit celé 20. století. Cyklus, z něhož byly ve švédštině zatím publikovány díly Brobyggarna (Stavitelé mostů, 2011), Dandy (2012) a Mellan rött och svart (Mezi rudou a černou, 2013), nese příznačný název Velké století.

Stavitelé mostů vyšli v letošním roce také v českém překladu, na němž odvedla úctyhodnou práci Helena Matochová. Seznamujeme se zde s trojicí bratrů, jejichž osudy zřejmě budeme sledovat i  v následujících románech. Lauritz, Oskar a Sverre přicházejí na svět koncem 19. století v rybářské vesnici na norském pobřeží. I přes obtížnou situaci rodiny je jim umožněno chodit do školy, a  protože se brzy projeví jejich výjimečný technický talent, odjíždějí studovat do Drážďan. Dobročinný spolek, který financuje jejich vzdělání, to nedělá zcela nezištně – bratři se mají stát inženýry a  uskutečnit odvážný plán, o jehož proveditelnosti leckdo pochybuje: vybudovat železnici přes hory mezi Bergenem a Kristianií (Oslem).

Dva z bratrů ale od splnění závazku odvedou problémy v osobním životě, a Lauritz se tak musí sám utkat se sněhem, mrazem a dalšími nástrahami, které přináší stavba železnice v horském terénu (podle závěrečné poznámky zde autor využil autentické vzpomínky inženýra, který se na náročném projektu skutečně podílel). V Německu na něho mezitím čeká milovaná snoubenka, emancipovaná šlechtična Ingeborg, o niž však Lauritz musí patřičně bojovat, než s ní bude moci založit rodinu a usadit se v  Bergenu.

Vedle této linie sledujeme osudy mladšího Oskara, kterého zlomené srdce přivádí do Afriky. Zde se buduje železniční trať v německých koloniích a její stavbu provázejí obtíže zcela jiného druhu než na severu. Divoká zvěř, útoční domorodci, zákeřné choroby – ničeho z toho nejsou afričtí pionýři ušetřeni. Oskar tu prokazuje obdivuhodné schopnosti ve všech myslitelných oblastech a zažívá řadu dobrodružství. Odměnou jsou mu četné pocty, ale i intenzivní erotické zážitky s domorodými ženami.

O umělecky nadaném Sverrem, který v sobě objevil homosexuální sklony, což mu zejména Lauritz nedokáže odpustit, už se v této knize nedozvídáme skoro nic. Prostor mu zřejmě bude věnován  v následujících dílech.

První světová válka zasahuje bratry jako blesk z čistého nebe (vypravěč připomíná naivní víru mnoha lidí počátku století, že pokrok a rychle se rozvíjející věda představují jednou provždy záruku míru). Oskar válku navzdory počátečnímu odporu k zabíjení protrpí se vším všudy, přijde o milovanou ženu a děti a místo budování mostů je teď nucen stavby vyhazovat do vzduchu. Bojuje na německé straně a všímá si bezohlednosti a donebevolající krutosti Belgičanů a Angličanů k domorodému obyvatelstvu. Němci se údajně chovali podstatně civilizovaněji. Bylo by zajímavé zjistit, nakolik by s těmito Oskarovými závěry souhlasili historikové. V každém případě je však třeba ocenit neotřelý pohled na průběh první světové války v Africe očima muže, který stojí na straně Německa.

Stavitelé mostů představují kombinaci dobrodružného románu a jakéhosi osvětového projektu, který by měl připomenout hlavní události minulého století a vylíčit ideové proudy a atmosféru v  tehdejší společnosti. Jan Guillou má pověst spisovatele, který sice nedokáže přesvědčivě psychologicky vykreslit své postavy (což je naprostá pravda), jeho silnou stránkou je však schopnost napínavě vyprávět. V této knize se mu to bohužel daří jen částečně. Když už v ději dochází k nečekanému zvratu (třeba když se dva z bratrů po dokončení studií rozhodnou místo návratu do Norska odcestovat do neznáma), dozvídáme se to naprosto nečekaně, bez přípravy, a na napětí tak příliš nezbývá čas. Pokud jde o dílčí zápletky, brzy se ukazuje, že Lauritz i Oskar jsou obdaření snad všemi myslitelnými talenty i přízní štěstěny, a tudíž veškerá protivenství vedou jen k tomu, že si pro svůj vynikající charakter a  schopnosti získají užitečné přátele a prozíravým jednáním rozmnoží svůj majetek (tragická ztráta africké rodiny mladšího z bratrů jako by měla především umožnit jeho hladký návrat na starý kontinent). Ani zde se tedy o  napětí nedá příliš hovořit.

Celý příběh působí poněkud schematicky a občas nepravděpodobně, jako by postavy byly jen prostředkem k tomu, aby autor mohl sdělit, co má na srdci. Při čtení někdy ruší poněkud násilné skoky v  čase. Silnou stránkou vyprávění je naopak líčení prostředí. Ne že by atmosféra přímo pohlcovala, ale objevuje se zde velká spousta pozoruhodných faktů a detailů, které skutečně zaujmou a pro něž stojí za to knihu číst (jako jeden příklad za všechny uvedu třeba popis závodů v plachtění Kieler Woche, jichž se nadšeně účastnil mimo jiné německý císař). V žádném případě by si román neměl nechat ujít nikdo, kdo se chystá na cestu vlakem po legendární norské trati Bergen – Oslo: jízdu zřejmě bude vnímat mnohem intenzivněji. To však nemění nic na tom, že přes velkolepé plány hlásané do světa se Guillou po bok velkých švédských autorů historických románů v čele s Vilhelmem Mobergem či Eyvindem Johnsonem podle mého názoru nezařadí. Ani kdyby své hrdiny rozkrájel – a že k tomu někdy nemá daleko.