Čtenářům, kteří sledují severskou literaturu, asi není nutné Jana Guilloua (nar. 1944) a jeho práci dlouze představovat. Tento švédský novinář a spisovatel si ve svém nejnovějším projektu dal za cíl zpracovat dějiny 20. století formou osmidílné románové série. Mezi červenou a černou je díl třetí, švédsky vyšel v roce 2013 a do češtiny ho, stejně jako předchozí dva díly, velice zdařile přeložila Helena Matochová. Ve Švédsku se na pultech v roce 2014 objevil díl čtvrtý, Att inte vilja se, kterého bychom se měli v Česku dočkat pod názvem Klapky na očích koncem tohoto roku.

Zrekapitulujme nejdříve stručně, co se událo v prvních dvou dílech série. V úvodním románu Stavitelé mostů (česky 2014) se na prahu dvacátého století seznamujeme se třemi mladými Nory, bratry Lauritzem, Oscarem a Sverrem, kteří díky svému nadání obdrží stipendium na studium techniky v německých Drážďanech – za podmínky, že se po studiu vrátí do rodné země a vybudují zde železnici. Dva ze tří bratrů od úmyslu upustí, a práce tak zbyde na nejstaršího Lauritze. Na pozadí historických událostí před první světovou válkou a během ní sleduje první román právě příběh Lauritze a jeho bratra Oscara. Lauritzovi se podaří nejen přestát překážky drsné norské přírody a železnici postavit, ale i založit rodinu s milovanou Ingeborg. Zhrzeného a zahanbeného Oscara, kterého opustila milá i s jeho penězi, zavede osud do Afriky, kde se i on stane „stavitelem mostů“. Druhý díl, Norský Dandy (česky 2014), pak podrobněji sleduje osudy třetího bratra, Sverreho, který odjíždí do Anglie za svou láskou – britským lordem Albiem. Z historického pozadí zde čtenáře potěší zejména podrobný exkurz do dobové anglické kultury.

Ve třetím díle, Mezi červenou a černou, se s bratry setkáváme na konci první světové války. Každý má své šrámy na duši, přesto ale nezahálejí a vrhají se vstříc dalším úkolům a výzvám. Jak si všimli již recenzenti předchozích dílů série, bratři jsou jacísi superhrdinové, kteří se se ctí a šarmem potýkají se všemi nástrahami světa, setkávají se s mocnými lidmi a takříkajíc drží prst na pulsu dějin. Zároveň ale sami dějiny nijak neovlivňují a spíše jejich běhu pasivně přihlíží. Což je do jisté míry pochopitelné a z autorského hlediska praktické – historie v knize popisovaná je pravdivá (a Guillou i tentokrát odvádí mistrovskou práci v integraci nejrůznějších historických událostí do děje), zatímco hlavní postavy jsou smyšlené, do historie dosazené, a čtenáře tedy jen provádějí časem.

Kniha se tentokrát zaměřuje na období mezi první a druhou světovou válkou. První čtvrtina bude pro čtenáře, který se s předchozími díly seznámil nedávno, spíš trochu monotónní „opakování“. Jednotlivé postavy si ve svých dialozích či myšlenkách v podstatě přeříkávají události předešlých dvou románů; teprve později se děj začíná posunovat kupředu. Jak již bylo řečeno, sledujeme osudy všech tří bratří, ale zároveň dostává prostor generace jejich dětí. Guillou nás zavádí do poválečného Berlína, kam přesídlili Oscar a Sverre, a částečně i do švédského Saltsjöbadenu, kam odešel Lauritz se svou rodinou po útoku na syna Haralda v Norsku.

Bratři zvažují nové obchodní příležitosti, přemýšlejí, na jaké odvětví se zaměřit a do čeho během krize v Německu 20. let investovat. Nakonec se rozhodují pro nemovitosti – nápad se jim vyplácí, čtenář znalý dějin však již tuší, že to vše nebude tak jednoduché. Lauritzův nejstarší syn Harald odchází studovat do Berlína, kde žije u strýce Oscara. Postupně se však ukazuje, že elitní škola má i své stinné stránky, a Harald začíná podporovat studentské pravicové hnutí. Do centra pozornosti se tedy stále více dostávají Lauritzovy a Oscarovy děti, které nás pravděpodobně budou provádět následujícími částmi dvacátého století.

O co plošší jsou jednotlivé hlavní postavy (na plochosti postav, která byla Guillouovi vytýkána v ohlasech na předchozí díly série i na jeho ostatní knihy, se ani zde příliš nemění), o to hlouběji se autor ponořuje do historického dění a atmosféry dvacátých a třicátých let. Z Guillouova popisu dobových událostí někdy opravdu zamrazí – ať již se jedná o pálení knih v květnu 1933, Noc dlouhých nožů v červnu 1934 nebo líčení společenských nálad v Německu dvacátých a třicátých let. Ve svém dobovém líčení autor samozřejmě neopomíjí ani stavebnictví, architekturu a kulturu – jedním z rodinných přátel se stává například Bert neboli Bertolt Brecht.

Mnohdy se čtenář může jen stěží ubránit tomu, aby hledal paralely se současnými ekonomickými a společenskými otázkami, když Guillou shrnuje vyostření krize Německa po první světové válce („Smrtící úder však Německu zasadili Američané, když po něm žádali okamžité splacení na první pohled tak velkorysých krátkodobých půjček. V tu chvíli se ekonomika zastavila“) nebo popisuje situaci Židů v předválečném Německu, kdy i vzdělaní obyvatelé snadno uvěřili politické propagandě usilující o vytvoření obrazu Židů jako škůdců („Když člověk otevřel nějaké jejich noviny nebo prošel kolem jejich veřejného shromáždění, čemuž bylo téměř nemožné se vyhnout, všude vykřikovali něco o Židech. Za ekonomický chaos posledních let a vlastně i za porážku ve válce mohl buď mezinárodní židovský kapitál, nebo – což bylo možná trochu v rozporu – židobolševici“).

V souvislosti s tímto obdobím dějin si možná klademe otázku, jak mohlo dojít k hrůzám druhé světové války a jak je možné, že „nikdo nezasáhl“. Guillou odpovídá prostřednictvím svých postav relativně jasně: Nač se trápit něčím, co se nás tak úplně netýká, nač se politicky vyhraňovat a riskovat tak postavení, ohrožovat rodinu? Autor líčí chování sice fiktivních, ale přesto uvěřitelných hlavních hrdinů tak, jak bychom jej v dané době pravděpodobně opravdu zažili.

Knize jistě můžeme vytýkat ploché postavy a nedůvěryhodné líčení neomylnosti a úspěšnosti všech tří bratrů; tyto aspekty však Guillouovi umožňují důkladně propojovat zejména politickou a kulturní historii v rámci jedné knihy. Čtenáři, kteří byli spokojeni s prvními dvěma díly, jistě nebudou zklamáni ani tentokrát, jen musí počítat s nastupující temnotou, pochmurností a krutostí doby v knize líčené.