Osobnost novináře a spisovatele Jana Guilloua (*1944) zná ve Švédsku snad každý. Při vyslovení jeho jména se člověk setkává s neskrývaným obdivem, závistí i nechutí k tomuto neustále provokujícímu publicistovi, který rád šokuje a zároveň říká vždy naplno, co si myslí.

Jan Guillou se narodil 17. ledna 1944 v Södertälje na předměstí Stockholmu, jeho matka pocházela z velmi dobře situované měšťanské rodiny a otec byl synem francouzského diplomata. Neplánované otcovství ho ale poněkud zaskočilo, takže svou švédskou rodinu brzy opustil a raději přijal místo v Londýně v diplomatických službách. Matka se později provdala za muže z nižší třídy, nevzdělaného a hrubého, a tato „mezaliance“ těžce poznamenala Janovo dětství. Ve svých vzpomínkách nevlastnímu otci také neřekne jinak než sadista a s trpkostí si vybavuje pravidelné bití. V důsledku otčímovy výchovy „tvrdé ruky“ malý Jan záhy projevoval násilnické sklony a ve škole vyhledával rvačky. Zdálo se mu, že se všechny spory vyřeší pěstí a ve světě prostě a jednoduše vyhrává ten silnější. I přes nesporné nadání a dobré studijní výsledky byl pro kázeňské problémy nucen opustit výběrovou střední školu a mohl být přijat pouze na internátní chlapecké škole nevalné pověsti, zvané Solbacka (Slunečný vrch), nedaleko Stockholmu. Zde se setkal s tvrdou šikanou a neustálým ponižováním, kde neplatila žádná pravidla fair play. Naučil se tu také, že násilí nic neřeší, a školu opustil s přesvědčením, že chce v životě bojovat za spravedlnost a především odhalit, co se za zdmi Solbacky děje. Čas strávený na této škole Guillou podrobně popisuje v autobiografickém románu Zloba.

Solbacka znamenala skutečný mezník v Guillouově životě. V sedmnácti letech v sobě objevil skryté ambice, našel životní cíl a začal ho postupně naplňovat. V roce 1964 dokončil studium na gymnáziu a byl přijat na právnickou fakultu ve Stockholmu, zároveň začal vážně uvažovat o dráze spisovatele. Osud ale rozhodl jinak.
Aby si přivydělal, nabídl bulvárnímu plátku Fib-aktuellt (v podstatě pornografický časopis, který ale otiskuje i reportáže) zajímavou historku z vlastní vojenské služby. Jeho vyprávění šéfredaktora listu tak zaujalo, že mu navrhl, ať příběh sám sepíše, a když byl s výsledkem spokojen, nabídl Janu Guillouovi práci. A tak se stal Guillou ve dvaadvaceti letech novinářem. Jedna z jeho prvních reportáží pojednávala o drastických podmínkách, které panují na škole Solbacka. Veřejnost byla šokována a Guillouovy články nakonec vedly k zavření školy. Jan Guillou tak zjistil, jakou mají média moc. Uvědomil si, že jako novinář může odhalovat bezpráví a prosazovat své názory mnohem účinněji, než jako právník. Rozhodl se tedy pověsit právnickou kariéru na hřebík a vrhnout se na novinářskou dráhu. V letech 1966–67 pracoval jako reportér pro Fib-aktuellt.

J. Guillou od mládí sympatizoval s radikální levicí, spolu se svými přáteli se účastnil protestů proti válce ve Vietnamu a podporoval hnutí za osvobození Palestiny (byl i aktivním členem poloilegální organizace Palestinská fronta). S takovým profilem ho ovšem z redakce Fib-aktuellt záhy propustili a Guillou se musel několik let živit jako příležitostný reportér na volné noze. V roce 1970 získal možnost pracovat v nově založených levicových novinách Folket i bild/Kulturfront (Lidé v obrazech/Kulturní fronta), kde mohl naplno vyjadřovat své politické přesvědčení.
Na stránkách listu Kultrurfront také v roce 1973 rozpoutal, spolu se svými kolegy Peterem Brattem a Hakanem Isacsonem, největší švédskou zpravodajskou aféru století. Zjistili totiž, že existuje tajná zpravodajská centrála zvaná IB, která postupně přebírá činnosti tehdejší Bezpečnostní policie (tzv. SÄPO), nechvalně proslulé nedovoleným vměšováním do soukromí občanů, a zabývá se mimo jiné i prověřováním politicky nepohodlných osob a politiků. Tato centrála, jakási tajná policie, pracovala bez vědomí švédského parlamentu, a měla tudíž neomezenou pravomoc, protože nepodléhala žádné kontrole. Takzvaný „Skandál s IB“ vedl k rozsáhlému vyšetřování a bouřlivé debatě o funkci a pravomocích státních bezpečnostních služeb. Jan Guillou se svými kolegy však byli za reportáž obviněni z vyzrazení státního tajemství a narušení bezpečnosti státu a i přes četné protesty odsouzeni. Guillou sám k deseti měsícům nepodmíněně. „Kdyby se to stalo v Americe, získali bychom nejspíš všechny možné novinářské ceny, ve Švédsku nás čekalo vězení,“ tvrdí dodnes s hořkostí. Celý případ však nakonec přinutil Riksdag (švédský parlament) změnit příslušný zákon, aby se podobná ostudná aféra už nemohla opakovat. Novináři si ale přesto své tresty museli odsedět.

Jan Guillou později vzpomíná na období vyšetřování a vězení a ostře kritizuje metody švédské policie, která ho nutila prozradit zdroje informací a snažila se ho zlomit:
„Po dobu šesti měsíců jsem se nesměl vidět ani se svou ženou ani s dětmi! A když mě konečně mohli v cele navštívit, tak tajná policie moje malé děti podrobila osobní prohlídce a směl jsem s nimi být jen deset minut za přítomnosti policistů. S ženou jsem se nemohl setkat vůbec. Často mi to připadalo jako zlý sen. Zdálo se mi, že cítím vůni přírody, a tak mi tedy došlo, že musím být ve švédském vězení. Ne proto, že bych v opilosti při rvačce někoho zabil, ale kvůli tomu, co jsem napsal. ... Měsíce za mřížemi ve mně vzbudily nenávist, které se už bohužel, dokud budu žít, nezbavím. A dodnes se mi dělá zle, když slyším někoho chrastit klíčem v zámku. Z chodby přede dveřmi cely se totiž často ozývalo řinčení klíčů a vždycky jsem si říkal, zda nejdou otevřít moje dveře.“
Pobyt ve vězení sice na jedné straně zvýšil Guillouovu popularitu, ale zároveň ho po propuštění nechtěla zaměstnat žádná média  a z Guilloua se na čas stála „persona non grata“. Přesto se nevzdal a dál se věnoval reportážím s ožehavými tématy. V roce 1981 dostal konečně příležitost objevit se na obrazovce. Vedení televizního studia v Malmö mu nabídlo, aby uváděl publicistický program Magasinet. Ten se za jeho působení brzy stane jedním z nejsledovanějších publicistických pořadů ve Švédsku. Studio ovšem po čase drasticky omezilo rozpočet vysílání, a tak donutilo Guilloua, aby sám odešel, protože omezené finanční prostředky mu nedovolovaly udržet stejnou kvalitu programu.

V osmdesátých letech Jan Guillou začal jako novinář pravidelně přispívat do lehce bulvárního deníku Aftonbladet, jehož název Večerní listy je mimochodem poněkud matoucí, a tomuto listu zůstal věrný dodnes. V roce 1983 se tento „zuřivý reportér“ opět proslavil po celém Švédsku, když přiměl Nejvyšší soud, aby znovu přezkoumal případ Keitha Cederholma, který byl odsouzen za vraždu ve městě Helsingborg. Na základě Guillouových nových odhalení byl Cederholm v roce 1984 zproštěn obvinění a propuštěn z vazby.

V současné době píše Jan Guillou pravidelné sloupky na volná témata do Aftonbladet. Často se angažuje v nepopulárních případech a připomíná Švédům, že ani v jejich zdánlivě dokonalém systému není všechno v pořádku. V posledních letech se soustavně věnuje problematice menšin a vztahu švédské společnosti k přistěhovalcům, píše o viditelných i skrytých formách rasismu ve Švédsku, o nedostatku tolerance a předsudcích vůči jiným kulturám. S oblibou prohlašuje: „I já sám patřím k určité menšině, protože jsem byl zavřený.“

Už od mládí se Jan Guillou snažil prosadil i jako prozaik. Kromě reportáží a článků vydaných knižně, debutoval v roce 1971 politicky angažovaným románem Když bude válka a v roce 1979 vydal román z novinářského prostředí Reportér, ve kterém využil vlastních zkušeností. Sám si nejvíce cení autobiografického románu Zloba, v němž se vyrovnává s dobou strávenou v internátní škole Solbacka. První vydání románu se nesetkalo s očekávaným ohlasem, až následující vydání v době, kdy se Jan Guillou už proslavil svými špionážními romány, učinilo z knihy bestseller. Monodrama podle tohoto románu dokonce v současnosti uvádí prestižní Královské dramatické divadlo ve Stockholmu a představení na malé komorní scéně jsou neustále vyprodána. Jan Guillou je dále autorem několika úspěšných divadelních a televizních her.

Největší popularitu ale J. Guillouovi zatím doma i za hranicemi přinesly romány, jejichž hrdinou je švédský špion – hrabě Carl Hamilton, přezdívaný „Červený kohout“ (Coq Rouge). První ze série těchto napínavých příběhů vychází v roce 1986. Guillouovy špionážní thrillery se ve Švédsku okamžitě vyšplhaly na první příčky čtenářské obliby a dosud se jich prodalo více než čtyři milióny výtisků.

Jan Guillou napsal celkem deset příběhů, ve kterých vystupuje Carl Hamilton – „švédský James Bond“ aristokratického původu, ale značně levicového smýšlení, který pracuje jako důstojník ve službách švédské zpravodajské služby. V posledním románu série se stane dokonce jejím šéfem, a tak se jeho osud uzavírá.

Pokud jde o případné literární vzory J. Guilloua, nepatří mezi ně překvapivě žádný proslulý autor špionážních románů. Guillou sice četl dvě knihy Johna le Carrého, ale přišly mu nudné. Jako novináře ho popouzelo, jak jsou ty příběhy vylhané a zcela nepravděpodobné. Sám se ale otevřeně hlásí ke švédským klasikům detektivního románu – dvojici Maj Sjöwallová a Per Wahlöö (řada jejich románů vyšla také v českém překladu.) Jejich knihy Guillou četl ve vězení a příběhy o komisaři Martinu Beckovi, prototypu běžného Švéda se všemi všedními starostmi a problémy, na něj zapůsobily svým realismem, spojením kriminálního a sociálního románu a především levicovou orientací: „Při čtení jsem objevil, že každý literární žánr lze použít k jakémukoli účelu. Policejní román byl tradičně pravicově orientovaným žánrem, ale Sjöwallová a Wahlöö z něj prostě udělali levicovou literaturu. A to byl také můj záměr, pokud jde o romány špionážní.“

Jan Guillou tedy reaguje podrážděně, když se jeho knihy přirovnávají k „bondovkám“. Na rozdíl od nich se totiž Guillou, věrný své novinářské profesi, vždy přísně drží skutečnosti. Za každým románem je dlouhodobá pečlivá příprava. Autor navštěvuje místa, kde se knihy odehrávají, hovoří s případnými „aktéry“ příběhu, přesněji s jejich předobrazy ve skutečném životě, čerpá informace z nejrůznějších zdrojů, včetně Ministerstva obrany, od penzionovaných pracovníků zpravodajských služeb i skutečných špionů. Některé z jeho zdrojů jsou samozřejmě „přísně tajné“. „Slyšeli jste snad někdy, aby některý vojenský expert tvrdil, že něco v mých románech není pravda, anebo že se to alespoň tak nemohlo stát?“ zdůrazňuje pyšně J. Guillou.

Kromě románu Čestný vrah, jehož děj se částečně odehrává v minulosti, v době II. světové války, se všechny Guillouovy špionážní romány staly předlohou pro film či televizní seriál. Carla Hamiltona tak na plátně i na obrazovce ztvárnilo několik vynikajících švédských herců – například Peter Haber či světově proslulý Stellan Skarsgård. (Mimochodem seriál Nepřítel nepřítele podle stejnojmenného Guillouova románu uvedla v České republice i televize Premiéra.)
Autor sám se ale bohužel nemohl podílet na scénářích k většině adaptací svých románů z jednoho prostého důvodu – nezbýval mu na to čas, každý rok usilovně pracoval na nové knize a zároveň nadále přispíval reportážemi a fejetony do deníku Aftonbladet. Podle jedné z kapitol románu Nepřítel nepřítele však napsal úspěšnou televizní hru Výslech (Förhöret). Po dokončení špionážní série se rozhodl, že bude své knihy pro film a televizi zpracovávat sám. Někdy ho totiž rozčiluje, jak scenáristé jeho příběhy „vylepšují“, a tomu chce tedy učinit přítrž.

Jan Guillou odpovídá na otázky o příbězích Carla Hamiltona:
– Proč série po deseti knihách končí?
Na začátku jsem si vlastně říkal, že napíšu jen tři knihy, měl jsem totiž pocit, že mi na víc nestačí materiál. Pak jsem zjistil, že mohu čerpat další materiály z rozhovorů, a vojenské orgány mi vyšly vstříc. Deset, to je tak akorát. Na víc mi, mám pocit, síly nestačí. Jako kdybych stavěl katedrálu a s číslem deset byla stavba hotová.

– Kolik knih o Hamiltonovi se ve Švédsku vlastně prodalo?
Teď v létě 1995 to budou čtyři miliony. V průměru se každého dílu prodalo asi půl milionu, počítáme-li první vázané vydání i další brožovaná. Když budeme mít štěstí, dosáhneme s deseti knihami závratných pěti milionů výtisků. Nejprodávanějším současným autorem ve Švédsku byl dosud Lars Widding. Jeho knihy vyšly také v nakladatelství Norstedts a prodalo se jich celkem asi tři a půl milionu.

– Jak se knihy prodávají v zahraničí?
Musím říci, že celkem slušně, v mnoha zemích se dostaly do žebříčku bestsellerů. Nikde ovšem samozřejmě nedosáhly takové popularity jako ve Švédsku. Což je asi celkem pochopitelné, protože jsem ty knihy psal pro švédské čtenáře, a zpočátku mě ani nenapadlo, že se budou překládat do cizích jazyků. V současné době jsou přeloženy, nebo se zrovna překládají, asi do deseti jazyků.

– V zahraničí se vaše knihy setkaly s úspěchem nejen u čtenářů, ale i u literární kritiky. Jak si vysvětlujete negativní reakce švédských kritiků?
Ve Švédsku je vysoký náklad knihy automaticky spojován s nízkou kvalitou, ale v jiných zemích tomu v takové míře není. Vzhledem k výši nákladu bych tak paradoxně měl představovat literaturu té nejnižší kvality. ... Moje knihy ale přesto přežijí všechny kritiky.

I přes obrovský úspěch celé špionážní série zprvu Jan Guillou nepomýšlel na to, že by Hamiltona opět oživil. Tuto kapitolu své tvorby pokládal za definitivně za uzavřenou, nadále se chtěl věnovat pouze novinářské práci, kterou v předcházejících letech pochopitelně trochu zanedbával, a psaní „vážné literatury“. V letech 2006 a 2008 se přesto ke svému populárnímu hrdinovi vrátil, a to v románech Madame Terror a Men inte om det gäller din dotter (Ale ne pokud jde o tvou dceru).

Ještě předtím vydal historickou trilogii ze středověku, odehrávající se ve Švédsku ve dvanáctém století, v období, o němž chybí dostatek historických pramenů. Romány vyprávějí příběh veliké lásky, věrnosti a zrady na pozadí křižáckých válek a konsolidace středověkého švédského státu. Všechny tři díly se ve Švédsku staly opět bestsellery.

Kromě psaní patří k velkým vášním Jana Guilloua také lov. V devadesátých letech spolu se dvěma přáteli uváděl televizní pořad s loveckou tematikou a ze svých loveckých výprav napsal i několik reportáží.

Jan Guillou dosud vydal více než dvacet románů a sbírek reportáží. V anketě, v níž čtenáři volili nejlepšího švédského publicistu století, obsadil druhé místo, za klasikem Vilhelmem Mobergem. V letech 2000–2004 byl předsedou prestižního Novinářského klubu, přestože ne všichni členové tuto volbu přivítali s nadšením. J. Guillou je totiž v nemilosti především u novinářů z oblasti ekonomiky, jejichž práci také nemilosrdně kritizuje. Sám sebe považuje za hlasatele pravdy, jeho odpůrci však tvrdí, že spíše než láska k pravdě ho pohání ješitnost a snaha prosadit se za každou cenu. Ani jeho nepřátelé mu však nemohou upřít nebývalý talent, vytrvalost a neústupnost, nutné vlastnosti úspěšného investigativního novináře.

V roce 2009 uveřejnil deník Expressen senzační zprávu o tom, že Jan Guillou v letech 1967–72 spolupracoval s KGB. Kvůli udání kolegy jej v tomto období začala sledovat švédská tajná policie. Spisovatel informaci potvrdil, ale zdůvodnil své aktivity tím, že chtěl sovětskou službu infiltrovat a když se mu to nepodařilo, spolupráci sám ukončil.

Bibliografie (výběr)

Knihy reportáží:
Skandální odhalení (Det stora avslöjandet, 1974)
Články a reportáže (Journalistik, 1976)
Irák - nová Arábie (Irak – den nya Arabien, 1977) – spolu s Marinou Staghovou
Umělci (Artister, 1979) – spolu s Janem Håkanem Dahlströmem
Příběhy z Nové říše (Berättelser från det Nya Riket, 1982) – spolu s Göranem Skyttem
Justiční vražda (Justitiemord, 1983)
Nové příběhy (Nya Berättelser, 1984) – spolu s Göranem Skyttem
Názory (Asikter, 1990)
Obhájce čarodějnic (Häxornas försvarare, 2002)
Na stopě příběhu: špióni, reportáže, rytíři a čarodějnice (På jakt efter historien : spioner, reportage, riddare och häxor, 2003)
Moc a bezmoc slov (Ordets makt och vanmakt, 2009)

Romány:
Když bude válka (Om kriget kommer, 1971)
Reportér (Reporter, 1979)
Zloba (Ondskan, 1981)

- Série o Carlu Hamiltonovi:
Krycí jméno Coq Rouge (Coq Rouge, 1986); česky vydalo nakladatelství Eminent v r. 2002
Terorista ve službách státu (Den demokratiske terroristen, 1987); česky vydalo nakladatelství Eminent v r. 2003
Ve státním zájmu (I nationens intresse, 1988) – cena Švédské akademie detektivní literatury za nejlepší román ve svém žánru
Nepřítel nepřítele (Fiendens fiende, 1989)
Čestný vrah (Den hedervärde mördaren, 1990)
Vendetta (1991)
Země nikoho (Ingen mans land, 1992)
Jediné vítězství (Den enda segern, 1993)
Ve službách Její Milosti (I Hennes Majestäts tjänst, 1994)
Bezúhonný občan (En medborgare höjd över varje misstanke, 1995)

- Volná pokračování a romány o Evě Johnsén-Tanguy
Trh zlodějů (Tjuvarnas marknad, 2004)
Madam Teror (Madame Terror, 2006)
Vnitřní nepřítel (Fienden inom oss, 2007)
Ale ne pokud jde o tvou dceru (Men inte om det gäller din dotter, 2008)

- Křižácká trilogie
Templář (Tempelriddaren, 1999); česky vydalo Argo v r. 2010
Cesta do Svaté země (Det heliga landet, 1998); česky vydala Mladá fronta v r. 2001 a Argo v r. 2010 (pod názvem Cesta do Jeruzaléma)
Říše na konci cesty (Riket vid vägens slut, 2000)

- Volné pokračování
Dědictví po Arnovi (Arvet efter Arn, 2001)

© Jana Holá
Použité materiály:
Guillou, Jan: På jakt efter spioner och scoop (Stockholm: Norstedts, 1995)
Lorentzon, Pär: Hjältarna på Fagerhult (Stockolm: Sellin, 1993)
Jan Guillou omstridd som PK-ordförande, in Dagens nyheter, 12. 4. 2000