Peter Høeg se na literární scénu vrací s lehce pošramoceným renomé po strhaném románu Žena a opičák (Kvinden og aben, 1996). Následující román Tichá dívka (Den stille pige 2006, česky v překladu Heleny Březinové, Argo 2009) u kritiků získal lepší, i když stále smíšený ohlas, světoznámého Høega však vzala kritika opět na milost až po vydání Dětí chovatelů slonů.

Román uvedený starým indickým příslovím „Chceš se přátelit s chovatelem slona? Nejdřív se přesvědč, jestli máš na toho slona místo“ v sobě skrývá mnoho tajemství, podobně jako vypravěč Petr, který má podle svých slov ve čtrnácti letech starou duši, pohlédl hluboko a tvrdí, že na šťastné dětství není nikdy pozdě. Pětapadesátiletý Peter Høeg, který jistě ne náhodou hlavní postavu pojmenoval svým vlastním jménem, stejně jako v románu Až nadejde čas (De måske egnede 1993, česky v překladu Roberta Novotného, Argo 2007), prokázal i tentokrát velký cit pro dětské vnímání a uvažování a nechává v knize promlouvat své klukovské já.

Moře možností
Výchozím bodem příběhu je ostrov Finø, Fajnový ostrov ležící uprostřed Moře možností geograficky kdesi v Kattegatu. Finø je asi tak skutečný jako Sandø, kam dánský spisovatel Martin A. Hansen situoval svůj román Lhář (Løgneren 1950, přeložil Robert Novotný, Kalich, 2003). Finø je snový ostrov, dánská Gran Canaria, ve srovnání s níž je i taková La Gomera úplná nuda. Na ostrově žije Petr se svou rodinou, sestrou Tilte, bratrem Hansem, psem Baskerem III. a rodiči, otcem pastorem a mámou varhanicí. Na fakt, že jsou jejich rodiče trochu podivíni, si děti už zvykly. Jenže teď stoupenci církve své děti opustí kvůli něčemu opravdu velkému. Sourozenci se dovtípí, že se rodiče pokoušejí spáchat zločin, a vydávají se na divokou cestu a závod s časem z ostrova do Kodaně, „globálního spirituálního centra [a] města Bohů“, během níž se sami dopouštějí těžkých přestupků.

Nedůvěryhodný vypravěč Petr vypráví příběh ze zásadního období svého života, čtenáře oslovuje a tyká mu, vždyť „tohle má být čtení pro celou rodinu“. A ačkoli román vypráví dospívající kluk, nelze říci, že by to byl jednoznačně román pro děti; je to spíš román o dětech pro dospělé čtenáře. Petr se sourozenci nahlíží na své uprchlé rodiče trochu jako na děti, které chtějí ukrást poklad, a je třeba jim to zatrhnout a pokárat je za to. I když to dětem pálí víc než dospělým (nebo snad právě proto), ohrožení dospělí je šmahem prohlásí za duševně choré.

Dveře se otevírají dovnitř
Petr, který vnímá život jako fotbalový zápas a tvrdí, že i z hranice ofsajdu se dá míč dobře odehrát, pociťuje čím dál větší osamělost, se kterou se bude muset poprat nebo počkat, až přijde nějaká přihrávka. Případně vyčkat, až se znova otevřou Dveře. Dveře s velkým D objevila jeho sestra Tilte, ale naučil se je vidět i Petr a může je objevit každý. Dveře jsou vstupem do vlastního nitra. Otevírají se, když se stane něco velmi neobvyklého, a vydrží do okamžiku, než se nastartuje myšlení, neboť právě to uzavírá člověka do klece, do vězení ze slov a myšlenek. A Dveřmi se lze alespoň na okamžik vrátit zpět do neracionálního stavu a dětství, ani k tomu nemusíte brát heroin jako svérázný hrabě Richard Lví Trojka.

Peter Høeg neslevil ze svých nastavených nároků na jazykovou formu, kterým dostál i autorův dvorní překladatel Robert Novotný. Introvertní poetický příběh nechává Petra vyprávět kultivovaně, ale jazykem úměrným inteligentnímu čtrnáctiletému chlapci. Zároveň si nebere servítky a politicky nekorektně a (ne)milosrdně se naváží do Ježíše a církve jako takové, neboť role církve a náboženství je jedno z hlavních témat, na kterých je příběh postaven a která si Høeg bere na mušku. Ovšem tentokrát Peter Høeg svým čtenářům nepředává své až encyklopedické a odborné znalosti, taky ubral na spiritualitě, a možná právě tím získal prostor pro humor a vtip, které u Høega mohou leckoho překvapit. Do českého překladu se dostává i autorova slabost pro mnohoznačná a vtipná jména.

Příběhy 1000 a jedné noci
Děti chovatelů slonů nejsou jen dobrodružný román o mládeži, řešící kriminální záhadu. Jak už jsme u Petera Høega zvyklí, rozklíčujeme některé významy až při druhém, třetím čtení či listování knihou. Až téměř pohádkové kulisy děje, jako je zámek, padací most, příkop, hledání exotické princezny, pomyslné zabíjení draka a v neposlední řadě kouzelná jména jako Fakír Ejnar Tětiva, Gitte Prasanthéma či básník z 18. století Sigurd Lebkobijec dodávají příběhu poetický ráz. Na své si v tomto románu přijdou i vyznavači Høegova verbálního kulinářského umění a milovníci hudby.

Høegův dosud poslední román lze číst mnoha způsoby, jako napínavý detektivní příběh typu Správná pětka od Enid Blytonové, jako filozofické dílo o hledání víry, jako všeobjímající román o lidské duši, jako zábavnou hravou fikci. Jenže filozofické a vypravěčské odbočky čtyřsetstránkový příběh dost brzdí, takže kdo se těší na strhující thriller v duchu Citu slečny Smilly pro sníh, může se bohužel chvílemi nudit. Jistě se ale naučí vnímat Dveře a třeba i pečovat o slony své i svých blízkých.