Na skutečnost, že autorské knihy Petra Nikla hýří literárními nápady a vyznačují se osobitým výtvarným projevem zasazeným do výstavní knižní formy, jsme si již přivykli. V něžné Pohádce o Rybitince probouzel naši fantazii jemnými metaforami a půvabnými mezzotintami, zobrazujícími hlubokou podvodní říši. Na rozmanité hry se slovy a významy lákal čtenáře všech generací Lingvistickými pohádkami. Nonsensový svět fantaskních tvarů a zvířeny rozkrýval v Záhádkách. Tajemno v podobě bizarních lesních bytostí svádějících ke snění přinesli Jělěňovití.

Ve výčtu Niklových výrazných literárních počinů bychom mohli směle pokračovat. Vždy však najdeme jednoho společného jmenovatele autorových zdařilých experimentů se slovy, významy i ilustracemi, a to hravost. Ve Foukacích povídkách nabývá ovšem tento základní princip Niklova působení na čtenáře zcela jiného rozměru. Ano, Nikl si opět hraje – tentokrát ale pokorně a ukázněně. Hraje si ve vzpomínkách přetavených do drobných prozaických textů. Hraje si s dnes již ikonickými hračkami z autorské dílny své maminky Libuše Niklové.

Plastové, gumové i nafukovací hračky se na stránkách knihy zabydlely v útulném příbytku, sladěném do nejmenších detailů. Ilustrace vytvořené z působivých fotografií Libora Stavjaníka a vytříbené grafické úpravy Zuzany Lednické vnášejí do světa hraček svěží, moderně pojatou perspektivu, která však beze zbytku ctí umělecký rukopis Libuše Niklové.

Sám Nikl vstupuje do tohoto výtvarného souznění střídmou formou dvaceti mikropříběhů rozmanitého charakteru. Radost, napětí i špetku životní moudrosti děti objeví ve vyprávěních i zvídavých rozhovorech vedených mezi hračkami, dětmi, zvířaty i dospělými. A jak už to v soužití hraček a dětí bývá, nakonec dojde nejen k pokoření sveřepého Krotitele šelem prvními dětskými zoubky a k úsměvným pokusům narvat Žirafu do kapuce, ale i ke zběsilým jízdám na čemkoliv (Housenkou počínaje a Buvolem konče).

Dospělí spolučtenáři se pobaví u zdařilých pasáží sugestivně komentujících užitečnost nafukovacích Karkulek, které (v autorem doporučeném množství třiceti kusů) zbavují děti fobií z vlků, či u výčtu výhod, jež skýtá absence úst u plastových nafukovadel (mimo mnohá další pozitiva nekoušou, nekýchají ani nekřičí).

Velký ohlas napříč čtenářskými generacemi nesporně zaznamenají pavouci. Ti do knížky plné plastových stvoření zabloudí jakoby mimochodem – skrz nekompromisní hadici od vysavače. Vtipný dialog těchto světem protřelých tvorů, odehrávající se v útrobách vysavače, na sebe rychle strhává zaslouženou pozornost. Pavouci totiž vynikají jako pohotoví glosátoři, trefně komentující nešvary v lidských domácnostech. S ohledem na dětského adresáta snad až příliš vyčnívá jejich ostřejší slovník. Krátká lyrická zastavení skrytá v půvabných metaforách však navracejí hravostí rozbujelou fantazii zpět do bezpečného zázemí domova.

Niklovy mnohovýznamové texty procházejí světem hraček jakoby mimochodem. Celkovému vyznění knihy vévodí výtvarné zpracování, které autor citlivě oživuje o fantazijní příběhy a vzpomínky na své dětství. Na dobu, kdy požíval lákavé výsady být prvním testovatelem hraček pocházejících z dílny maminky malého Péti, jejíž červený pískající buvol či modrý slon s obrovskýma očima může dodnes vozit na hřbetě další generace malých „dlábitelů“.