Kniha zahrnuje tři ze souboru příběhů z tzv. Cyklu o neviditelném (Cycle de l’invisible) úspěšného belgického spisovatele a dramatika Erica-Emmanuela Schmitta, který patří mezi nejčtenější současné francouzsky píšící autory. Společným jmenovatelem jednotlivých novel a románů je zamyšlení nad vírou a různými světovými náboženstvími. Románový cyklus zatím tvoří pentalogii, Schmitt se však řadu chystá dále rozšiřovat. Příběhy mají obrovský úspěch u frankofonních i zahraničních čtenářů, některé z nich byly také divadelně a filmově zpracovány.

V současné době tvoří Cyklus o neviditelném romány Milarepa (1997, o buddhismu), Monsieur Ibrahim et les fleurs du Coran (2001, o islámu, č. Pan Ibrahim a květy koránu, přel. Zdenka Kovářová, Garamond, 2006), Oscar et la Dame rose (2002, o křesťanství, č. Oskar a růžová paní, přel. Denisa Kerschová, Garamond, 2006), L’Enfant de Noé (2004, o judaismu, č. Noemovo dítě, přel. Denisa Kerschová-Brosseau, Garamond, 2006) a Le sumo qui ne pouvait pas grossir (2009, o zenovém buddhismu, č. Zápasník sumó, který nemohl ztloustnout, přel. Michal Rybka, Rybka Publishers, 2009).
Českému čtenáři předkládá nakladatelství Garamond ve svém souboru celkem tři novely z tohoto cyklu s tematikou tří největších monoteistických náboženství, vydané už dříve v jednotlivých svazcích: Oskar a růžová paní, Noemovo dítě a Pan Ibrahim a květy koránu. Nelze však říct, že by každá z nich pojednávala o daném náboženství – zatímco tématem Oskara a růžové paní je spíše víra jako taková, i když s koloritem katolických symbolů, v dalších dvou příbězích dochází k zajímavé a netradičně pojaté konfrontaci jednotlivých náboženství: v Noemově dítěti judaismu a křesťanství, v Panu Ibrahimovi a květech koránu judaismu a islámu.

Eric-Emmanuel Schmitt je především velký humanista bez jakýchkoliv předsudků. Ve svých knihách čtenářům ukazuje nesmyslnost náboženských sporů a nepřímo je nabádá k toleranci. Vypravěči příběhů jsou děti: Schmitt nahlíží na náboženskou problematiku očima svých dětských hrdinů, užívá jednoduchý jazyk a prokazuje schopnost vyjádřit podstatné několika málo slovy. Navíc, díky naprosto banálním dětským otázkám týkajícím se víry, náboženství, života či smrti si čtenář leckdy uvědomuje, jak mu podstatné a naprosto základní věci často unikají – právě proto, že se na danou věc nepodíval očima dítěte. Nesrozumitelné a složité se ve Schmittových příbězích stává obdivuhodně jasným a snadno pochopitelným. Autor má zároveň schopnost zdůraznit pozitivní a hluboce morální hodnoty jednotlivých náboženství.

Hrdinou všech novel je přibližně desetiletý chlapec. Ocitne se ve svízelné životní situaci, naštěstí však potkává průvodce, který mu pomáhá neztratit víru v dobro a lepší zítřky. S velkou láskou a ochotně odpovídá na zvídavé otázky a osvětluje jednak principy víry, jednak základní lidské hodnoty. Protagonisté všech příběhů nejsou žádní svatoušci, chovají však ke svým průvodcům nesmírnou úctu; snad proto, že z jejich strany cítí velké porozumění a že jsou jim podstatná životní moudra a zkušenosti předávány takovým způsobem, aby je opravdu pochopili. Oskar, Josef i Momo, které okolnosti donutily předčasně dospět, jsou svým způsobem ochuzeni o bezstarostné dětství. Díky svým průvodcům ale prožívají své nelehké osudy šťastně, protože neztrácejí naději a objevují úplně nový a vzrušující svět. Svět lásky, porozumění, tolerance a víry.

Oskar a růžová paní
První z novel souboru sestaveného nakladatelstvím Garamond je zřejmě nejtragičtější. Desetiletý Oskar má leukémii v posledním stádiu, život tráví v nemocnici a již padla naděje, že by se kdy uzdravil. V nemocnici se spřátelí s jednou ze sester, které začne říkat „babi Růženka“. Právě ona je Oskarovým pomyslným průvodcem, chlapec si ji velmi oblíbí, protože je jako jediná schopná jednat s ním přímo a nedává mu falešné naděje. Díky ní prožívá své poslední dny v nemocnici radostně – babi Růženka mu vypráví o pranostice, podle níž se má každý den žít tak, jako by trval deset let. Oskar tomu začne svojí dětskou duší plně věřit a zcela se ponoří do hry, ve které vlastně stihne projít celým životem. Dodává mu to pocit, že každý den může žít plnohodnotně a že neumírá coby malé dítě; každý den objevuje nové věci – naivním způsobem odpovídajícím jeho věku prožívá v nemocnici „pubertu“, „ožení se“, cítí, že „stárne“… Zároveň podle babiččiny rady píše každý den dopisy Bohu a sděluje mu své zážitky.

Novela Oskar a růžová paní je z příběhů rozhodně stylisticky nejsvěžejší; Oskar vtipně glosuje dění v nemocnici i svůj nelehký osud a jeho poznámky jsou občas na hranici drsného humoru. S Bohem ve svých dopisech mluví tak, jako by to byl soused odvedle, v dopisech hojně užívá hovorového jazyka i vulgarismů. S babi Růženkou vede rozhovory o základních životních otázkách – o životě a smrti, o víře, Bohu. Vážné a tragické skutečnosti pronášejí jak Oskar, tak Růženka jakoby mimochodem; dívají se na ně s nesmírným nadhledem a neberou si servítky. O tom vypovídají například přezdívky dětí v nemocnici – Oskarovi se třeba říká Plešoun (kvůli holé hlavě po chemoterapii), jiný chlapec má přezdívku Uzenáč (protože má popáleniny prvního stupně), další Einstein („má dvakrát větší hlavu než ostatní, má v ní totiž vodu“) atp.

V knize se objevuje i křesťanská symbolika – Oskar s babi hovoří o Ježíši na kříži, o Panně Marii atp., nejde zde však primárně o katolické křesťanství. Stěžejním mravním poselstvím je to, že tělesná bolest nemusí nutně způsobovat bolest psychickou a že víra (ať již je to víra v Boha, nebo nikoliv) pomáhá překonat i ty nejtěžší a nejsmutnější situace lidského života.

Citace z knihy:
„Pochopil jsem, že teď je ze mě špatnej pacient, takovej, co kazí lidem víru, že medicína je úžasná věc.“
„Milý Bože, dneska jsem prožil pubertu a byla to fakt fuška! (…) Dneska večer jsem rád, že je mi dvacet a mám to nejhorší za sebou. Puberto, dík, ale jednou mi to stačilo!“
„Věřil bys snad víc v Boha, kdyby vypadal jako kulturista s vypracovanými bifteky, napjatými svaly, naolejovanou kůží, s krátkým sestřihem a v mrňavých slipech?“
„Bude mi dvaatřicet, mám rakovinu, manželku na operačním sále, takže život, ten já znám.“

Noemovo dítě
Hrdinou druhého příběhu je desetiletý židovský chlapec Josef, který žije za druhé světové války v nacisty okupovaném Bruselu. Jeho rodiče jej chtějí zachránit před deportací,  ukryjí ho tedy ve Žluté vile, kde katolický páter Pemza schovává jak židovské, tak křesťanské děti. Josef a otec Pemza si začnou být velmi blízcí a vedou spolu rozhovory především o koexistenci judaismu a křesťanství, o rozdílech mezi nimi a stejně tak i o jejich podobnostech. Otec Pemza – ač katolický duchovní – velmi sympatizuje s židovskou vírou a nesnaží se Josefovi vnucovat křesťanské principy, i když chlapec sám by se nejraději stal katolíkem a své židovství zpočátku nenávidí. Otec Pemza jej ale naopak utvrzuje v tom, že má svou víru přijmout jako výjimečný dar, který je potřeba předat dalším generacím.

V tomto příběhu je zřejmě nejvíc patrná náboženská tolerance bez jakýchkoliv předsudků. Otec Pemza, a díky němu nakonec i sám Josef, dobře vědí, že jejich víra je pro ně tou správnou. Současně si ale uvědomují, že každý má právo si svou víru zvolit, a oba mají nesmírnou touhu poznat a pochopit principy jiného náboženského směru. Postava otce Pemzy je prototypem duchovně založeného humanisty, který dělá všechno proto, aby jeho „Žlutá vila“ i za doby nacistické okupace umožňovala láskyplné vzájemné soužití křesťanských a židovských dětí.

Jazyk Noemova dítěte je ve srovnání s Oskarem a růžovou paní daleko bohatší a velmi květnatý. Josef, který je vypravěčem, totiž příběh podává formou retrospektivy, po padesáti letech. Za povšimnutí stojí bezpočet popisů s netradičními přirovnáními a asociacemi a také dojemné obrazy.

Citace:
„A tam jsem pod hvězdami, které zpívaly v jidiš, naposledy spal v maminčině náručí.“
„Asi jsem cítil, že když budu katolík, něco z toho získám: ochrání mě to. Ne, ještě něco navíc: budu normální. Být židem zatím znamenalo mít rodiče neschopné mě vychovat, mít příjmení, které je lepší nahradit nějakým jiným, ovládat pořád své city a lhát. K čemu to všechno? Měl jsem strašnou chuť stát se malým katolickým sirotkem.“
„Josefe, ty bys rád věděl, které z těch dvou náboženství je to správné. Žádné! Náboženství není ani správné, ani chybné. Nabízí způsob života.“
„Nedovedl jsem si představit římského prefekta Piláta Pontského, který si myl ruce, jinak než s obličejem otce Pemzy. Připadalo mi úplně samozřejmé, že otec Pemza je v evangeliích hned vedle Ježíše, mezi židy a budoucími křesťany, a hraje roli váhavého prostředníka, čestného muže, který si nedokáže vybrat.“
„– Takže křesťan je vlastně žid, kterému se nechtělo čekat? (pozn. k příchodu mesiáše) – Ano. A žid je křesťan z doby před Ježíšem.“

Pan Ibrahim a květy koránu
V Panu Ibrahimovi a květech koránu dochází v postavách židovského chlapce Mojžíše (Moma) a majitele obchodu se smíšeným zbožím, muslima pana Ibrahima, ke konfrontaci judaismu a islámu. Ne však tím způsobem, jakým Schmitt nahlížel na dvě rozdílná náboženství v Noemově dítěti. V poslední novele jde tentokrát spíše o životní filozofii – pan Ibrahim Mojžíšovi příliš nevypráví o muslimských tradicích, nesnaží se je srovnat s těmi židovskými – tak, jak to činil páter Pemza. Ibrahim chlapci spíše předává životní hodnoty (jakými jsou například důležitost pozitivního myšlení, úsměvu atp.), a když mu Mojžíš klade otázky, odpovídá pouze, že „ví, co je psáno v jeho koránu“.

Jak již bylo zmíněno, Oskar, Josef ani Momo nejsou prototypy vzorných chlapců. U Mojžíše je to zřejmě nejpatrnější; je to dítě, které rodiče opustí a které si musí samo poradit, aby dokázalo přežít. Výjimečný vztah mezi Ibrahimem a Mojžíšem je z hlediska náboženské tolerance snad ještě hodnotnější než přátelství otce Pemzy a malého Josefa. Ibrahim Moma nakonec adoptuje, a tak se židovský chlapec s radostí a pýchou stává synem starého muslima.

Citace:
„Měli jsme čas. On proto, že byl starý, já proto, že jsem byl mladý. A obden jsem mu šlohnul nějakou konzervu.“
„Nikdy jsem neviděl takové oči, aby se takhle smály. Jeho oči se smějí na celé kolo, smějí se, až to řve, je z toho pekelný randál.“
„Pan Ibrahim a děvky vnesli do mého života s otcem ještě větší tíhu. Popadlo mě něco příšerného, šíleného: začal jsem porovnávat. Když jsem byl se svým otcem, byla mi pořád zima. S panem Ibrahimem a děvkami bylo tepleji, všechno jako by se rozsvítilo.“
„Jednou vám budu muset ten váš korán šlohnout. Ačkoliv se to nedělá, když je člověk žid.“

Jak se člověk stane neviditelným
Ve třech náboženstvích, o kterých novely pojednávají, je mnoho odlišného, a přesto současně tolik podobného. Základními hodnotami jsou především úcta k druhému člověku a láska. Podstatné není, zda člověk přijme danou víru a s ní i identitu křesťana, muslima nebo žida, ale to, že pokud člověk nemá lásku, pokud nemiluje nebo není milován, není vlastně nikým, a stává se tak „neviditelným“. Jak se nám Schmitt snaží mezi řádky vysvětlit, příslušnost k tomu kterému náboženství není stěžejní, ač odráží kulturní tradice, původ člověka, jeho rodinu. Láska a úcta k bližnímu však všechna náboženství překračují a spojují.