Román Evangelium podle Piláta (francouzsky L´Évangile selon Pilate) je jednou z četných knih plodného francouzského autora střední generace Erica-Emmanuela Schmitta (nar. 1960), jehož romány a divadelní hry se těší značné oblibě publika, o čemž svědčí i celá řada ocenění, jež za svá díla obdržel. Vedle tohoto titulu, jenž byl publikován poprvé v roce 2000 v pařížském nakladatelství Albin Michel, proslul Eric-Emmanuel Schmitt zejména jako autor románů Sekta egoistů (La Secte des Egoistes, 1995), Část druhého (La Part de l´Autre, 2001), knihy o Adolfu Hitlerovi; dále Když jsem byl uměleckým dílem (Lorsque j´étais une oeuvre d´art, 2002), a zejména takzvaným Cyklem o neviditelném, který tvoří příběhy s náměty čtyř světových náboženství: Milarepa o buddhismu, Pan Ibrahim a květy koránu (Monsieur Ibrahim et les fleurs du coran) o súfismu, Oskar a paní Růžena (Oscar et la Dame Rose) o křesťanství a Noemovo dítě (L´Enfant de Noé) o judaismu. Jeho knihy byly přeloženy do 35 jazyků.

Kniha je rozdělena do dvou nestejně rozsáhlých částí. První, odpovídající přibližně třetině knihy (108 stran) a nazvaná Zpověď odsouzence na smrt večer před zatčením, je stylizována jako prolog, v němž Ježíš, zde Ješua, shrnuje svůj dosavadní život. Budoucnost tohoto „špatného tesaře“ a „špatného Žida“ se začíná zatemňovat. Není totiž jako ostatní a jen obtížně se mu daří začlenit „mezi své“. Jako by neustále byl nějakým způsobem „rozpolcen“. Přestože koná zázraky, neustále má pocit, že sám své kroky neřídí. Rychlý sled událostí ho zavede do Jeruzaléma, kde v Getsemanské zahradě čeká mezi olivovníky na své zatčení římskými vojáky, kteří jej odvedou na popravu. Přitom mu v mysli vyvstává celá změť otázek týkajících se jeho osudu. Jaká nadpozemská moc z něj, obyčejného truhláře učinila proroka a strůjce zázraků kázajícího lásku k bližnímu a odpuštění? Má se zde opravdu stát to, v co všichni věří a v co doufají (aspoň kromě jeho samotného pevně): příchod Mesiáše?

Čtenáři se zde mimo jiné dozvědí různé detaily z Ježíšova života, jež nefigurují ve čtyřech evangeliích, oficiálně uznávaných církevními autoritami, ale jež je možné nalézt v knihách Apokryfů. Zásadním filozofickým podtextem však je otázka, která dodnes nepřestala být předmětem řady teologických disputací vykladačů Písma: byl si Ježíš vědom svého mesiášství? Respektive : věděl již od narození, že je synem božím, nebo tuto skutečnost objevil až během svého života? Schmitt nám ve své knize nabízí poněkud jiné řešení – Ješua zpočátku podezírá své učedníky z „vykonstruování“ jednotlivých zázraků, jež mu byly přisuzovány, a není přesvědčen o svém mesiášství, nakonec se rozhodne vsadit se sám se sebou s tím, že skutečnost mu bude objasněna teprve po ukřižování.

Po tomto prologu, v němž se autor pokusil podat uměleckým způsobem nabývajícím místy až intimního charakteru a v ich-formě vyjádřit stavy duše Ježíše Krista, jeho obavy a pochybnosti, následuje druhá, delší část (226 stran) psaná formou dopisů Piláta Pontia bratru Titovi do Říma. Pilát, římský prokurátor v Judeji, se pokouší vyřešit záhadu, jež se zpočátku jevila jako zcela banální a neškodná aféra a díky níž postupně začíná mít bezesné noci. Příběh, nazíraný zde optikou Pilátova vyprávění, jeho různých úvah a analýzy vlastních pocitů, nabývá v této části přímo detektivní spád, ne-li charakter psychologického thrilleru, přitom mu však nechybí humorný náboj . Tři dny po Ješuově ukřižování se jeho mrtvola ztrácí z hrobu a Ješua se objevuje mezi živými. Pilát je touto situací čím dál více znepokojený, neboť si začíná uvědomovat dalekosáhlé důsledky celé záležitosti. Postupně začíná hledat odpovědi na celou řadu otázek a nabývá přesvědčení, že toto mystérium vzkříšení lze vysvětlit, jen bude-li objasněna záhada zmizení Ješuova těla, jež bylo uloženo do hrobu poté, co byl „kouzelník“ ukřižován před zraky všech. Přišel Ješua při ukřižování opravdu o život? Je vůbec možné rozumově vysvětlit, že se po smrti mohl hned několikrát zjevit svým blízkým? A proč by se vlastně tolik očekávaný mesiáš měl objevit v takovém zapomenutém místě světa a zjevit se jen několika bezvýznamným rybářům? Kdo se vlastně skrývá za těmito machinacemi? Jaké jsou Ješuovy úmysly a kdo by v Palestině zachvácené římskými okupanty mohl mít zájem na tom, aby lidé uvěřili jeho vzkříšení z mrtvých? Jedná se opravdu o záhadu, k níž je možné nalézt klíč logickou cestou, nebo máme co do činění s nevysvětlitelným mystériem? Nahromadění těchto a řady dalších, podobných otázek, jež zůstanou bez přesvědčivé jednoznačné odpovědi, jen zesílí zmatek v Pilátově mysli a transcendentální rozměr Ješuova příběhu pro něj učiní ještě méně srozumitelným. Racionalizmus Římanů se dostává do střetu s křesťanskou vírou a i Pilátova mysl začíná být postupně zachvácena pochybnostmi. Tento římský prokurátor, jenž se jeví jako neoblomný vůči židovskému bláznovství, však odpovídá za pořádek v Judeji, a tudíž je jeho povinností tuto nepříjemnou záležitost objasnit. V této perspektivě se jediným řešením zdá najít Ješuovo tělo, živé či mrtvé, a vyvrátit tak možné nebezpečí, které by víra v Ješuovo zmrtvýchvstání mohla představovat pro římské impérium a jež by v konečném důsledku mohlo vést k jeho zkáze. Z malé aféry se tedy postupně stává politická záležitost nejvyššího řádu a v této souvislosti se nabízí otázka, kdo by na tom mohl mít zvláštní zájem, zda židovský král Herodes či Josef Arimatejský, Kaifáš či někdo jiný. Celá věc se navíc komplikuje tím, že Pilátova manželka, půvabná a urozená Claudia, postupně začíná věřit Ješuově učení a přiklánět se na jeho stranu. Nakonec i Pilát, ač jako správný „detektiv“ nadaný výborným smyslem pro dokonalou analýzu výsledků svého vlastního pátrání, se však postupně začne rozpolcovat mezi „racionálními konstrukty“ a vírou, začne pochybovat a vzdá se svého postoje absolutního zatvrzelého odpůrce představy, že by se mohlo jednat o zásah vyšší moci. Prostřednictvím dopisů bratrovi svěřuje své pochybnosti, jež vtíravě rozrušují jeho utvrzelá přesvědčení pragmatického Římana, a tím v podstatě následujícím generacím prostřednictvím Schmittovy fabulace zprostředkovává základy původního „evangelia“, přičemž tyto dopisy je možné nazírat i jako jedno z prvních svědectví o obrácení ke křesťanství.

Vyprávění, které se vyznačuje živým a kreativním slohem, je stylizováno tak, že čtenář má silný dojem „autentičnosti prožitku“, celkově působí velice sugestivně. Kniha vzbudila vlnu čtenářského zájmu takřka po celém světě a i český čtenář má možnost posoudit kvality tohoto literárního díla, jež se pokouší netradičním a inovativním způsobem uchopit dnes již klasický příběh o Kristově utrpení na kříži, který se stal námětem bezpočetné řady literárních zpracování v celé historii (nejen) evropského písemnictví, od starověku až po současnost. Poměrně zdařilý český překlad z pera Zory Obstové (prolog) a Heleny Beguivinové (druhá část) vydalo v roce 2005 nakladatelství Garamond v edici Francouzská knihovna.