V českém překladu Anny a Erika Lukavských vychází román Mathiase Énarda Vyprávěj jim o bitvách, králích a slonech. Popisuje jednu krátkou epizodu ze života Michelangela Buonarrotiho. Je zajímavé se s touto verzí Michelangelova životopisu seznámit a zkusit ji porovnat s krásným románem našeho autora Karla Schulze Kámen a bolest z roku 1942. Schulz sice stejnou „orientální“ epizodu nezmiňuje, ale ve vykreslení postavy Michelangela se s Énardem v hlavních rysech shoduje.

Kámen a bolest je však prototyp tradičního historicko-životopisného románu – převypráví, spíš přehrává celý Michelangelův život v bohatých dialozích, v mnoha podrobnostech, vysvětleních. Énardův přístup je jiný, je na něm vidět vývoj, jakým žánr historického románu prošel. Autor k látce nepřistupuje jako dřív. Spíš naznačuje, nebo přímo říká, že každé ohlédnutí do historie, a to románové zvlášť, je vymyšlené, postavené na domněnkách. Zaměřuje se spíš na vykreslení atmosféry, okolností, na vhled do motivace činů, poskytuje jen nenápadný komentář. Je jinotajné, dvojsmyslné, nejasné, nedořečené...

Francouzsky knihu vydalo pod názvem Parle-leur de batailles, de rois et d’éléphants před dvěma lety nakladatelství Actes Sud a získala jednu z vedlejších goncourtovských cen, tzv. Prix Goncourt des lycéens (v této kategrii vybírají z nominovaných 12 knih zástupci 55 tříd francouzských lyceí). Udržela se však také až do posledního kola nominací na „velkého“ Goncourta, kde tehdy z posledních čtyř titulů nakonec porota vybrala Michela Houellebecqa a jeho román La carte et le territoire. I ten si dnes už česky můžeme přečíst – zásluhou nakladatelství Euromedia-Odeon a v překladu Alana Beguivina (Mapa a území).

Úspěšné Pásmo
Mathias Énard se ve Francii proslavil už v roce 2008, když se objevil jeho román Zone, jehož název evokuje vojenský termín, „bojovou zónu“, a připomíná i slavnou báseň Apollinairovu, česky známou jako Pásmo. Text o rozsahu pěti set stran tvoří jediná věta: monolog (do něhož jsou vloženy kapitoly „románu v románu“ psané již s obvyklou interpunkcí) bývalého tajného agenta a vojáka, odvíjející se během jeho noční cesty vlakem z Milána do Říma. Muž vzpomíná, co a kde prožil, a jeho reminiscence se postupně skládají ve smutnou reflexi doby od první světové války až po dnešek, kdy se Středomoří zmítalo ve sledu válek: Balkán, Alžírsko, Blízký východ..., přičemž onen „vložený román“ se vrací ke konfliktu Izraele a Sýrie, který se v osmdesátých letech odehrával na libanonském území.

Bitvy, králové a sloni
Po objemném románu Zone nová Énardova kniha překvapila: je to tentokrát krátký text, navíc zcela jiného tónu, a k tomu zasazený do 16. století. Když tedy Énard po stylistickém experimentu horečnaté jednolité výpovědi, nečleněné interpunkcí do vět, přišel s textem velmi poetickým, s knížkou útlou, ale – ač to na první pohled není znát – neobyčejně propracovanou, potvrdil, že své „věčné téma“ (svět Orientu) umí nahlédnout a zpracovat úplně jinak.

Énard v knize Vyprávěj jim o bitvách, králích a slonech popisuje jednu krátkou epizodu ze života Michelangela Buonarrotiho: událost, jež podle spisovatele měla renesančního umělce zásadně ovlivnit, avšak v podstatě je z velké části smyšlená. Nutno ale přiznat, že z mnoha dokumentů, které Énard v závěru knihy cituje, k ní lze vyčíst četné indicie a v její prospěch hraje i pozdní Michelangelova básnická tvorba, která je obecně interpretovaná jako důkaz, že mistr byl homosexuál, nebo rozhodně bisexuál.

Podle Énarda mohl právě pobyt v Konstantinopoli přispět k probuzení určitého druhu vnímání uměleckého, a samozřejmě i citového: okouzlení orientální kulturou a náturou, tamními zvyky a atmosférou, hudbou, tancem, alkoholem, drogami, oslnění jiným světlem, novými barvami, v umělci vyvolalo jiné, nečekané emoce a touhy. Énard několikrát zmiňuje, jak silným zážitkem musel pobyt v Orientu pro tak citlivého člověka být, a vidí v něm základ určitého uměleckého vidění a potažmo vyjádření, které způsobilo výjimečnost, jinakost pozdější Michelangelovy tvorby ve srovnání s jeho současníky. Některé motivy nebo originální barevné odstíny (například slavné malby v Sixtinské kapli) či kompozice pozdějších architektonických realizací v Římě vycházejí podle Énarda jednoznačně z Michelangelových cařihradských prožitků.

Michelangelo přijíždí na pozvání sultána Bajezida II. v květnu roku 1506 do Konstantinopole (zvané též Cařihrad či Istanbul). Je mu třicet jedna let, v té době už je slavný malíř a sochař (jeho věhlasná Pieta vznikla roku 1499, David je z r. 1504), zatím ale ještě nemá zkušenosti s architekturou (i fresky v Sixtinské kapli maloval až po tomto popisovaném pobytu, v letech 1508–1512). Pracoval v Římě pro papeže Julia II. a nedostal zaplaceno, načež přišla sultánova nabídka. Proto neváhal přijmout objednávku na projekt mostu přes zátoku Zlatý roh (Bospor), za který mu byla přislíbena vpravdě královská odměna. Tehdy ovšem netušil, že vychytralý sultán nebude platit dopředu – teprve po odevzdání návrhu obdrží Michelangelo zálohu, s doplatkem se bude čekat, dokud nebudou aspoň základy mostu stát. Shodou různých okolností však Michelangelo peníze nikdy neuvidí, a most stát nebude...

Ten, který vždycky odkládal touhou na později...
Když Michelangelo přijede do města, je tu naprosto ztracen. Křesťan mezi mohamedány, Evropan v Orientu nerozumí jazyku, nechápe zdejší zvyklosti. Dělá mu dobře, že ho sultán přizval k náročné zakázce z takové dálky, na druhé straně je dotčený, že úkol již před ním dostal Leonardo da Vinci (i když jeho návrh neprošel).

Énard Michelangela postupně vykresluje jako podivína, pyšného, namyšleného, vztahovačného muže, kterým lomcují záchvaty nervozity a vzteku, a přitom je neobyčejně citlivý, bojácný... a strašně sám. Zmítá se v představách, jak mu druzí chtějí ublížit, využít ho, okrást. Sužují ho problémy s penězi: ač je slavný umělec, vlastně živoří. Sám není a nebude ženatý, nebude mít děti, nicméně čelí neustálým žádostem o zabezpečení ze strany rozvětvené rodiny.

Jako umělec je nepřekonatelný a těší se zasloužené úctě, jenže teď právě bojuje s nedostatkem inspirace. Ve městě zpočátku ani nevychází z domu, celé dny tráví sám kreslením detailů lidského těla nebo zvířat jen po paměti, bez předlohy. Až postupně, na jemný nátlak věrného průvodce, jehož mu přidělili, začíná opatrně objevovat město, jeho nádherné stavby, ale i trhy, lidi, večerní podniky. Mladý, sličný, elegantní a vzdělaný básník Mesíhí je mu kdykoli po ruce, tlumočí mu, předčítá a překládá, pomáhá mu najít rozveselení.

Postupem času se ukazuje, že Mesíhí Michelangela nejen obdivuje, ale i bezmezně miluje, proto mu chce být co nejvíc po boku. Je ale natolik distinguovaný, že svůj cit nikdy nedá naplno najevo. A umělec sám váhá jakkoli projevit, že by náklonnost chtěl vidět či dokonce opětovat. Zároveň se rozvíjí další, ještě hypotetičtější vztah: při jedné opulentní večeři Michelangelovi učaruje záhadná zpívající tanečnice. Anebo tanečník? Dlouho pak bude čekat na další příležitost, kdy ji či jeho bude moct spatřit. Mezitím se však dávají do pohybu temné síly...

Příběh vrcholí strašlivou událostí, po níž Michelangelo z města spěšně odjíždí. Není jasné, jaké vzpomínky si odváží. Énard zmiňuje pozdní Michelangelovy básně, v nichž opěvuje dávnou lásku, a také výmluvný motiv dvou k sobě se vztahujících rukou, které se nikdy nespojí, jak je známe z malby na stropě Sixtinské kaple...

Most a jeho ruiny
Vyprávění se zpočátku odvíjí nevinně, jako by šlo jen o sled drobných historek z umělcova trochu nešťastného pobytu v cizím městě, s kterým se nechce seznámit a které jako by ho nechtělo přijmout. Teprve posléze se útržky jednotlivých příhod začínají skládat a rýsuje se hlavní linka příběhu: vyprávění o pomalu navazovaném přátelství k nejbližším lidem i velkoměstu samotnému, o dvojím skrytém velkém citu, o těžce prožívané cestě k jednomu tvůrčímu aktu, kterou sledujeme od sultánovy objednávky přes další okamžiky strádajícího, nervózního umělce paralyzovaného představou, že nebude schopen úkol uchopit a splnit, s pozadím nedočkavosti okolí, jež nechápe Michelangelovo otálení... Všechny tyto části příběhu symbolicky spojuje a překlenuje právě most, o který prvoplánově jde: nevídaný most, jenž má spojit dva kontinenty, dvě různorodé části města (a mimochodem i dvě náboženství), evropského Michelangela s orientálním světem, sultána a papeže...

Temnou silou je v příběhu zrada lidská i zrada přírody: o most se nakonec postará zemětřesení, celá rozestavěná stavba se zřítí do moře. Obdobné zemětřesení postihne i Michelangelovy pracně vystavěné vztahy k nejbližším lidem a městu samotnému: umělec odchází zraněný, potají, bez peněz...

Vyprávěj...
Název se objevuje i v mottu knížky, které je citací z Kiplinga, a zazní také později v textu. „Vím, že lidé jsou děti, které zahánějí zoufalství hněvem, strach láskou; na prázdnotu odpovídají tím, že budují hrady a chrámy. Chytají se příběhů, mávají jimi před sebou jako korouhvemi; každý si přisvojuje příběh, aby se připojil k davu, který ho sdílí. Získáváme si je, když jim vyprávíme o bitvách, o králích, slonech a nadpřirozených bytostech; když jim vyprávíme o posmrtné blaženosti, o oslnivém světle, jež doprovázelo jejich zrození, o andělech kroužících kolem nich, démonech, kteří je ohrožují, a o lásce, o lásce, slibu zapomnění a nasycení. Vyprávěj jim o tom všem a oni tě budou milovat; budeš pro ně roven bohu. Ale ty budeš vědět, poněvadž se tady ke mně tiskneš, ty, páchnoucí Frank, kterého mi přivedla do náručí náhoda, ty budeš vědět, že všechno je jen navoněný závoj zastírající věčnou bolest noci“ (s. 63).

Útlá knížka tedy zachycuje krátký úsek ze života slavného umělce, který ho však pravděpodobně hluboce poznamenal. Michelangela tu poznáváme především jako člověka – chybujícího, nesnesitelného, politováníhodného, rozhodně ale takového, že s ním děj intenzivně prožíváme. Énard na stránkách románu výstižně zachycuje a graduje, jak nenápadně se Michelangelův kontakt s novým světem rozvíjí. Zpočátku kniha zaujme spíš pěkným, poetickým, i když nijak zbytečně rétorickým jazykem, nádhernou obrazností, živě podanou scenérií. Jak text plyne, pohlcuje nás rodící se příběh. To, co jsme zprvu vnímali v textu jako hlavní (jazyk, kulisy), ustupuje do pozadí, naši pozornost přitahují napínavé peripetie příběhu – ač jsou prozrazovány jen po malých dávkách a ve fragmentech, které nebudou dořečeny. Čtenář je nezúčastěný pozorovatel, jemuž je dáno vidět nejen události a jejich detaily, ale může i vnímat podružnosti jako barvy, zvuky, stíny. Jako by sledoval film, kde z barevného, ale rozmlženého pozadí vystupují postavy a jejich gesta, zaznívají útržky promluv. Čte pár řádků Michelangelova deníku, omezujícího se jen na slova: látky, malířské potřeby, předměty, které chce možná nakoupit, anebo jen zaznamenat. Chodí živými ulicemi města, ale také vidí Michelangela, jak do noci sedí nad výkresy – ačkoli něčeho jiného, než by bylo třeba –; jak si nedokáže říct o to, co potřebuje, po čem touží; jak se trápí svou bezmocností, nedostatkem peněz, nerozhodností. A pak s ním prožívá vzplanutí vášně při pohledu na krásu: města, zručných řemeslníků či tanečnice, jejích pohybů, hlasu.

Je obdivuhodné, jak na malém prostoru autor rozehrává velký a napínavý děj, jak neříká skoro nic a naznačuje mnoho. Že dává čtenáři jen nahlédnout, a zbytek už nechává na něm. Knížka bude i po dočtení dlouho doznívat – její tón, nedořečenost toho příběhu, nespravedlnost osudu.