Utrpení mladého Lachdara a jeho útěk před odpovědností do náruče chřadnoucí Evropy
Bezvýchodná životní perspektiva ve společnosti svázané striktními pravidly přiměje mladého Maročana Lachdara k útěku: nejprve od rodiny, poté pořád dál až do Evropy. Lachdar ale neutíká za konzumními požitky, jeho sny živí svoboda, literatura, láska. Román vyšel ve Francii roku 2011, kdy se přes Blízký východ a severní Afriku přelila vlna arabského jara, a dodnes je velmi aktuální. A také atraktivní. Možná proto, že namísto konfrontačního přístupu Énard pečlivě volí spíše smířlivý tón.
Láska, zklamané naděje, literatura, chudoba, touha po životě, nedostatek svobody, sny, nesplnitelné představy, domýšlivost, zakázaná víra. Právě kolem těchto klíčových slov na přebalu románu Ulice zlodějů francouzského spisovatele Mathiase Énarda se točí celé vyprávění o životě mladého Maročana Lachdara. Énard má jako vystudovaný arabista a íránista k tématům spojeným s islámským světem blízko a své znalosti vytěžil také v tomto románu, který koncem roku 2017 v češtině vydalo nakladatelství Kniha Zlín.
Autor se v knize, jež v originále vyšla vzápětí po revolučním roce 2011, kdy se přes Blízký východ a severní Afriku přelila vlna arabského jara, pokusil vzdát hold velkým marockým rodákům, poukázat na bezvýchodnou životní perspektivu mladých Maročanů a postavit se čelem k stereotypním představám. Vyprávění o Lachdarovi může na první pohled působit jako další z řady bildungsromanů, jeho bohatá symbolika ho však předurčuje k tomu, aby z této řady nepřehlédnutelně vyčníval.
Nevyhnutelně zapuzený
Lachdar je na počátku vyprávění normální puberťák: s kamarádem Bassámem očumuje na ulici holky a sní o své sestřenici Merjem s mohutným poprsím, nacpaným v příliš těsné mikině. Děj se dává do pohybu v okamžiku, kdy Lachdar své touze podlehne. Anotace knihy staví hrdinu do role chudáka, jenž byl rodinou vyhnán a zapuzen. Jenže věc se má trochu jinak. Mimomanželským sexem se sestřenicí Lachdar překročil jasně stanovené hranice, proto se ponížený a zahanbený dává na útěk. Na rozdíl od patrně nejslavnějšího tangerského autora Muhammada Šukrího, jehož autobiografický Nahý chléb (česky Fra, 2006) je v knize často připomínán, měl však Lachdar v této fázi na vybranou. Stačilo, aby se postavil k celé situaci čelem a požádal strýce o Merjeminu ruku. To však Lachdar neudělal. Jeho rodiče v ten moment neměli v rámci striktních pravidel, jež v muslimské společnosti sexualitu korigují, jinou možnost než syna zavrhnout – pokud tedy chtěli dál fungovat v rámci společenství a rodiny.
A stejně jako Šukrí, poté co utekl před násilnickým otcem, se i Lachdar ocitá na ulici. O drsný pouliční život se však jen otře, přítel Bassám mu posléze pomůže k místu knihovníka ve Sdružení pro šíření myšlenek Koránu. To autorovi slouží k vykreslení narůstajícího vlivu saúdských a zálivových radikálů, kteří za petrodolary budují podobné instituce napříč arabským světem a postupně v nich podobným mladým mužům bez budoucnosti vymývají mozek. Poté co se Lachdar neochotně zúčastní kárné výpravy proti, jak posléze zjistí, svému oblíbenému knihkupci, začne v něm hlodat podezření, že sdružení má prsty v mnohem horších činech.
Neklid, podezíravost a strach nepociťují jen Evropané a Izraelci vůči muslimům, ale i muslimové k sobě navzájem, jak Énard trefně a barvitě předestírá. A podezřívání, zda za tím či oním činem nestojí někdo z vašich známých, váš kamarád, nebo dokonce syn či bratr, je o to tíživější, oč blíž k sobě máte.
Po celou dobu, kdy Lachdar žije ve sdružení, zůstává vlažným muslimem, sice si čte v Koránu, ale obdivuje spíše jeho jazyk a styl než cokoliv jiného a vždy nakonec raději sáhne po francouzské detektivce a láhvi piva. A přestože nikdy nepatřil k Arabům snícím o cestě do všespásné Evropy, nakonec se i on, poté co zpřetrhá všechny vazby k rodné zemi, vypraví přes Gibraltarskou úžinu. Jediné, co mu v té chvíli dává smysl, je krátký románek, jejž prožil se španělskou arabistkou Juditou. A právě za ní také míří.
Lachdar nejprve slouží jako kluk pro všechno na trajektu pendlujícím mezi marockým Tangerem a španělským Algeciras a příznačně nazvaném po velkém marockém středověkém cestovateli Ibn Battútovi. Stejně jako on, i Lachdar tedy putuje, nicméně na velmi omezené dráze mezi dvěma přístavy. Nakonec se mu podaří dostat se do cíle, do Barcelony. Usazuje se v ulici Zlodějů, mezi šváby, prostitutkami a narkomany a z balkonu s knihou v jedné a sklenicí vína ve druhé ruce pozoruje dění na ulici. Jeho tuniský spolubydlící, taktéž nelegální přistěhovalec, se živí krádežemi a oba svým způsobem spokojeně přežívají v zemi, která se svými problémy a starostmi od těch arabských zas až tolik neliší. Idylka života na hraně zákona nemůže trvat věčně a minulost a původ si nás nakonec stejně najdou. I Lachdar se musí postavit mučivým otázkám, jež zasunul hluboko do podvědomí, a jednou provždy se s nimi vypořádat.
I ve finálním dramatickém vzmachu působí Lachdar jen jako figurka na šachovnici, jako bytost zbavená svobodné vůle. Jako by se vzdal možnosti být pánem nad svým životem v onom osudovém okamžiku, kdy utekl, místo aby přijal odpovědnost za svůj skutek. „Můj osud črtal perem někdo jiný,“ stojí v prvním řádku jednoho slavného čtyřverší Omara Chajjáma a přesně tak působí celé Lachdarovo putování, v němž je umenšen do role pozorovatele.
Příliš okatá symbolika
Autor v textu pracuje se silnou symbolikou, která místy z textu čouhá až příliš okatě, snad aby se nestalo, že by některému čtenáři unikla. Jméno hlavní hrdiny, Lachdar, odkazuje k arabskému proroku al-Chidrovi, věčnému poutníku nadanému velkou moudrostí. Stejně jako al-Chidr, i Lachdar putuje a je na člověka bez jakéhokoliv formálního vzdělání snad až překvapivě hloubavý a sečtělý. Lachdar slouží jako symbol „skutečného“ arabského světa, toho, jenž – jako al-Chidr – byl, je a bude, toho, který leží na spojnici mezi Ibn Battútou, Muhammadem Šukrím a arabským jarem. Hlavní hrdina je představitelem světa obyčejných, normálních lidí, kteří okukují holky, sledují zápasy Barçy, někdy dělají chyby a některé věci dělají správně.
Jako jeho protějšek a partnerka zároveň vystupuje v románu Španělka Judita, studentka arabistiky, zamilovaná do jazyka, jejž studuje, do světa, kterým se zabývá, a do Lachdara, jenž jej symbolizuje. Judita – Evropa ale onemocní a postupně ztrácí zájem nejprve o fyzický objekt své lásky a posléze i o lásku jako takovou. Tak jako Evropa, dříve zamilovaná do tajemného Orientu, postupně ochládala a teď je v lepším případě netečná. Arabský svět ji už nezajímá, nevzrušuje a raději by o něm nic moc nevěděla. Apatie nemocné Judity je stejná jako apatie choré Evropy.
Énard do děje zakomponoval navíc celou sérii odkazů na zmiňovaný Nahý chléb (1973). Neúmyslně se tak vystavil srovnání s Muhammadem Šukrím, z něhož jen těžko může vyjít neporažený. Tam, kde jde Šukrí na dřeň a jeho dílo svou syrovostí a surovostí šokuje až odpuzuje, tam Énard snad až zbytečně uhlazeně klouže po povrchu. V Énardově podání je i špína vlastně svým způsobem čistá a má svou vlastní poetiku. Nejpatrnější je to pravděpodobně ve scéně z bordelu, kam Lachdar v zoufalství zamíří, ale nakonec od vyzáblé mladé prostitutky uteče, aniž by se o cokoliv pokusil. V Šukrího knize se vyskytuje téměř totožná scéna: Muhammad přichází do bordelu s kamarádem a společně si zaplatí tlustou a pro autorského vypravěče odpornou postarší prostitutku, která ho sice děsí, ale když už tam jsou, je zapotřebí zachovat se podle očekávání.
Aktuálnější než v době vzniku
Énardův román zpracovává podobně jako Boží koně Mahiho Binebineho (česky Práh, 2010) téma bezvýchodnosti života a absence budoucnosti, jež vytváří z dospívajících a mladých lidí snadnou kořist pro radikální islamisty. Neomezuje se však jen na téma terorismu, ten v Ulici zlodějů představuje jen jeden, v zásadě okrajový motiv. Kniha překvapivě nevyznívá depresivně a přes veškeré peripetie, jimiž si Lachdar projde, není jeho život bezvýchodný. Právě naopak. Pokaždé se objeví další, nová cesta, po níž je možné se vydat. Román je navíc psaný lehkou rukou a díky zdařilému překladu Anny a Erika Lukavských čtenáře snadno vtáhne do děje.
Otázky a obrazy, které Énard přináší, jsou dnes ještě aktuálnější než před šesti lety, kdy román vznikal. V té době na ně totiž Evropa hledala odpovědi aktivně a zapáleně, dnes už se, jak se zdá, změnily v pouhý motiv určený ke strašení těch, kteří se bojí nebát. A přesto, že jsme z jejich stálého připomínání možná unavení, ty odpovědi budeme muset najít. Otázky – stejně jako ty Lachdarovy – totiž samy jen tak nezmizí.
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.