S Johnem le Carrém se to má na našem vydavatelském trhu podobně neslavně jako s nejedním dalším autorem kvalitní žánrové literatury. Zatímco v angloamerickém světě si jej hýčkají a váží si ho jako žijícího klasika, jako národního pokladu a nedají na něj dopustit, tady, než zakotvil už na docela stabilní dobu v Mladé frontě, poletoval od nakladatelů ze západních Čech do Slezska v podobě příslovečné horké brambory a nikdo se mu nevěnoval systematicky. A tak se stalo, že jeho legendární The Spy Who Came in from the Cold vyšel česky už dvakrát pod dvěma názvy a ani jedním přesným, podobně se dvou vydání dočkal i Krejčí z Panamy, kdežto několik jeho mistrovských děl, díky kterým se v 70. letech minulého století chopil žezla krále špionážní literatury, nevyšlo nikdy. Jeden z nejvýraznějších dluhů splácí teď Mladá fronta jeho brilantním románem z roku 1974, z vrcholného období jak autorovy kariéry, tak studené války, do níž je kniha zasazena.

Nespekulujme, zda by si román ještě pár let na české vydání nepočkal, nebýt filmové verze, jež právě přichází do kin. Spíš s povzdechem konstatujme, že tady si ho dvacet svobodných roků nikdo nevšiml, kdežto filmařům stál za pozornost už dvakrát. Pět let po prvním vydání se le Carrého knihy chopili tvůrci v BBC a transformovali ji ve scénář televizního miniseriálu. Když se po mnoha letech a několika dalších filmových i TV adaptací le Carrého knih zeptali autora, kterou by nechal přežít, kdyby si směl vybrat jen jedinou, jmenoval právě tento více než pětihodinový seriál.

I když nová filmová podoba je natočena citlivě starosvětsky, je to akční kvapík vedle 35 let starého televizního předobrazu. Ten v úchvatném podání půltuctu peerů britského divadla plyne zvolna, ale nemilosrdně, protože tak a ne jako hollywoodský trhák se chová život a osud, jejichž marginální částí je i špionáž. Zpravodajec le Carré o ní něco ví, a nemáme tedy důvod zpochybňovat volné tempo, které svému příběhu dal. A požadovat po něm, aby jeho špioni, nejednou unavení starší pánové bezpochyby s mizernou fyzičkou, zato se zkušenostmi posbíranými za desítky let na frontě tiché války, tasili při každém zašelestění pistoli, nebo se divit, že značná část knihy se odehrává v nevlídných, pošmourných kancelářích.

Akčnost, jak jsme si na ni zvykli díky některým nejmodernějším vzorkům špionážní literatury (prosakuje do žánru od Ludluma přes Forsytha až k Steinhauerovi), u le Carrého nehledejme. Má jiné přednosti. Plejáda hlavní postav a ještě pestřejší a početný „kompars“ se vyznačuje umnou, jemnou charakterizací, což je u současného literárního konzumu věc vzácná a zjevně nepotřebná. Le Carré ji však pro svou metodu potřebuje. Jeho román totiž je stejně tak poutavá, napínavá a zábavná četba jako analýza oné podivné, vzrušující i záhadné profese, kterou přisoudil svým hlavním hrdinům.

Každý čin, každá promluva půltuctu hlavních postav znamená další krůček k odhalení sovětského špiona v nejvyšším ranku britské výzvědné služby, zároveň však může sloužit jako zamyšlení nad mnoha otázkami obecného rázu: od sporných bodů osobní cti přes loajalitu až po meze profesionality a lidskosti, nad rozporem mezi cynismem a zápalem, tedy z nejobecnějšího pohledu mezi materií a idejí. Koneckonců le Carré se pro román nechal volně inspirovat zrádcovským okruhem dvojitých agentů britské špionážní služby, rekrutovaných ve 30. letech Sověty ze studentů Cambridge (odtud Cambridgeská pětka) a odhalených v 50. a 60. letech. Případ Kima Philbyho a spol. otřásl na několik desítek let vírou britské společnosti v tradiční hodnoty, nastolil do veřejné diskuse některé z výše zmíněných otázek a poprvé vrhl plné světlo do dosavadního pološera světa špionáže.

Toto vše le Carré ve své zmodernizované knižní verzi reflektuje. Dává na vědomí čtenáři, že špionáž je více mravenčí práce než senzace, navzdory ojedinělým velkým zpravodajským akcím za hranicemi (jedna i v socialistickém Československu). Postupná eliminace zrádce se na domácí půdě podobá téměř až detekci (však le Carré detektivkami začínal), při níž se k „pachateli“ dostáváme po krůčcích, podle zanechaných stop, malých omylů i psychologických zaváhání. Pár mrtvých tu samozřejmě také je, ale krev zde nestříká. O to je to horší, zákeřnější a nevyzpytatelnější než honičky přes půl světa se zbrojními arzenály po ruce, jak je prezentují špionážní supermani dneška. Ani se věřit nechce, jak daleko padlo jablko od stromu, je-li Jason Bourne románovým následníkem George Smileye z MI6.