Spisovatel John le Carré patří k těm šťastným autorům špionážních románů, kteří dokázali překlenout pro jejich branži kritický pád železné opony. Tehdy totiž jejich hrdinové ztratili protivníka, který jim byl rovnocenným partnerem: na obou stranách konfliktů stáli lidé inteligentní a vzdělaní, s rozsáhlým aparátem i financemi. Že v le Carrého sérii s agentem MI6 Smileym „hodní“ Britové vyhrávali, je sice pravda, ale obvykle to bývala vítězství dosti hořká, která navíc protivníkovi, podstatně bezcitnější, krutější a zákeřnější KGB, zas tak moc neuškodila. Po roce 1989 už bohužel podobné rafinované šachové partie, jaké do té doby le Carré a někteří jeho kolegové uměli rozehrávat, ze špionážních románů vymizely, jakkoliv se přinejmenším letos ukazuje, že Rusko pod vedením bývalého kágébáka znovu může být pro spisovatele špionážních románů tím vítaným hrozivým nepřítelem.

Le Carré nicméně ve svých románech v posledních dvaceti letech tematizoval rozporuplné chování západoevropských (převážně samozřejmě té domácí, britské) tajných služeb po celém světě, ve střetech s teroristy či lokálními tyrany, ale i se ziskuchtivými globálními korporacemi, které s nelidskými režimy neváhají spolupracovat. A od legendární filmové adaptace Špion, který přišel z chladu z roku 1965 se těší sice občasnému, ale setrvalému zájmu (převážně renomovaných) filmařů. Naposledy (2011) slavil slušný úspěch film Jeden musí z kola ven, a to i přesto, že se vracel do zmíněného období studené války: pečlivě vystavěný souboj mezi špičkovými špionážními mozky si i v retro náladě a bez akčních scén udržel atraktivitu a napětí. Možná i proto došlo ke zfilmování le Carrého novější knihy Nejhledanější muž z roku 2008, jíž se chopil pro mnohé trochu překvapivě Anton Corbijn, režisér dvou celovečerních hraných filmů a množství videoklipů, proslavený předtím jako fotograf rockových hvězd.

Úlohu neměl zrovna lehkou, protože Nejhledanější muž nepatří mezi le Carrého vrcholy, jeho zápletka a vyústění jsou trochu tezovité a odrážejí autorovo znechucení nad tím, jak bezcitně a bezohledně se začala chovat Bushova administrativa po 11. září 2001. Útok na newyorské mrakodrapy je ostatně přítomný v pozadí celého příběhu, zasazeného do Hamburku, kde Muhammad Atta se svou skupinou útok na USA připravoval. Kosmopolitní Hamburk, plný tureckých gastarbeitrů, je náhle vnímán jako semeniště terorismu a operuje tu hned několik tajných služeb, případně divizí.

Jednou z těch menších je oddělení německého agenta Bachmanna, takzvaný Útvar zahraničních akvizic, malá buňka, která má na starosti právě monitorování islámských obyvatel Hamburku. Bachmann, jehož Corbijn učinil hlavním hrdinou filmu a z jehož perspektivy v převážné většině sledujeme události, je typickým lecarréovským hrdinou, zkušeným zpravodajcem, který dokáže získat spolupracovníky a má promyšlenou představu, jak na protivníka, zde zdánlivě bezúhonného ředitele velké charitativní nadace, který však ze svých zdrojů občas něco pošle Al Káidě. Co už jde Bachmannovi hůř, je vztah k nadřízeným, případně kolegům z americké CIA: je příliš pohlcený vlastní prací na to, aby ještě stíhal kontrolovat intriky, které se odehrávají nad ním a okolo něj. Corbijn do této role obsadil Philippa Seymoura Hoffmana, jemuž role sedne skvěle: je přesně tak omšelý, sarkastický a mazaný, jak se na špiona staré školy sluší.

Literární předloha bohužel filmařům nenabídla zrovna dramatickou látku. Corbijn dlouho pracuje s nejistotou, zda ilegální imigrant Issa je pouhý nešťastník, nebo zda náhodou nemá vazby na teroristy. Ale ta nejistota netrvá dlouho a jakmile se rozplyne, filmu dochází tempo. Bachmann nemá protivníka, jistý dramatický potenciál vyplývá jen z momentů, kdy se snaží přesvědčit nějakého civila (bankéře a pak mladou právničku, která se stará o imigranty a pomáhá i Issovi) ke spolupráci. Ale vzhledem k tomu, že to všichni myslí dobře, jen zprvu pochybují o tom, že ti druzí jsou na jejich straně, se z toho vytrácí náboj. Když špionovi chybí soupeř (přesněji řečeno když o něm neví divák), špionážní příběh nutně začíná ztrácet kouzlo. A v Nejhledanějším muži je ten nepřítel příliš vzdálený – a že tu byl ještě jeden, bezprostředně blízko, se ukáže až v samotném závěru filmu, v pointě, která se tak trochu očekává, protože když autor špionážních románů nemá nepřítele vnějšího, obvykle ho umístí dovnitř.

Více už o rozuzlení prozrazovat nelze, díky němu totiž divák nakonec má pocit, že ty zhruba dvě hodiny neseděl v kině zbytečně. Pravda, sledoval precizně a citlivě, v chladných (až studených) barvách snímaný Hamburk, skvělý herecký výkon Philipa Seymoura Hoffmana, poslední vůbec (herec nedávno spáchal sebevraždu). A navrch má podnět k zamyšlení nad paranoidní podezíravostí euroamerické civilizace vůči všemu, co má něco společného s islámem. Není to úplně málo, ale kdo viděl bravurní předchozí adaptaci Jeden musí z kola ven, bude trochu zklamán.

Anton Corbijn: Nejhledanější muž. Scénář Andrew Bovel podle stejnojmenného románu Johna le Carré, Velká Británie/USA/Německo 2014, 122 min.