Pod názvem Julius Zeyer, lumírovský básník v duchovním dění Evropy vyšel letos na podzim (ovšem s vročením 2009) sborník studií věnovaných nejrůznějším aspektům osobnosti i díla dotyčného českého spisovatele. Kniha, čítající bezmála pět set stran, obsahuje příspěvky ze stejnojmenné brněnské vědecké konference (2007), k nimž posléze přibyly texty další, a vydalo ji nakladatelství Host společně s Ústavem české literatury a knihovnictví Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Ve sborníku se nakonec sešly čtyři desítky odborných statí, mezi jejichž autory nechybí ani několik zahraničních badatelů. Co se týče skladby tuzemských přispěvatelů, je zde zastoupena celá řada českých univerzit i dalších institucí – trochu zarážející je ovšem absence (s čestnou výjimkou Michala Topora z FF UK) představitelů pražských bohemistických pracovišť.

Pokud jde o tematiku jednotlivých studií, zřetelně mezi nimi převažuje analýza určitých aspektů Zeyerovy tvorby či některých jeho konkrétních děl. To se týká zhruba poloviny přítomných textů, které lze dále rozdělit do několika menších okruhů, vypovídajících mimo jiné o tom, čím Julius Zeyer dnešní literární badatele stále oslovuje. Mezi takové oblasti očividně spadá například motiv snu, intertextovost, exotismus či Zeyerova dramatická tvorba, přičemž nejhojněji rozebíraným titulem je jednoznačně román Jan Maria Plojhar. Přestože již samotné množství studií nedovoluje každou z nich blíže rozebírat a hodnotit, nelze si odpustit výtku směrem k příspěvku Věry Jarolímkové, týkajícímu se pojetí české národní identity v Zeyerově díle, který kvalitou zpracování dané látky zřetelně zaostává za zbylými texty. Po rozvleklém úvodu, zaobírajícím se vymezením samotného pojmu „národní identita“, následuje příliš povrchní rozbor zvoleného materiálu, který nadto postrádá jasný závěr.

Ostatní příspěvky se pak již dotýkají samotné osobnosti Julia Zeyera – buď z hlediska jeho biografie, nebo v rámci širšího kontextu české literatury a umění vůbec. Několikrát se zde kupříkladu objevuje Zeyerův blízký vztah k Francii a její kultuře – tak je tomu i ve studii Terezy Riedlbauchové, která dotyčnému tématu věnovala samostatnou monografii Julius Zeyer a jeho vztah k francouzské kultuře (vydanou rovněž letos na podzim). Podobných opakujících se „leitmotivů“ se zde ovšem objevuje vícero, paradoxně se však leckdy jedná o témata spíše okrajová, respektive dosud více opomíjená – mezi ně patří například otázka zhudebňování Zeyerových děl, spisovatelovo přátelství s rodinou Náprstkových nebo jeho vztah k Vodňanům.

Poněkud stranou naproti tomu zůstává snaha o komparatistický pohled na Julia Zeyera a jeho dílo v kontextu světové či alespoň evropské literatury (skutečnost dvojnásob zarážející s ohledem na titul sborníku) – jednu z mála výjimek v tomto ohledu představuje příspěvek Václavy Bakešové, upozorňující na četné paralely v duchovním vývoji a potažmo i literární tvorbě Julia Zeyera a Jorise Karla Huysmanse. Překvapivě malé pozornosti se v rámci sborníku dostává rovněž současné recepci Zeyerova díla, zatímco „tradiční zeyerovská témata“ jako nábožensko-mystický aspekt Zeyerovy tvorby, významná role snu či spisovatelova hojná inspirace cizokrajnými literárními látkami se zde dočkávají opakovaného zpracování (v případě textu Ladislava Soldána jde dokonce o polemický komentář k cizí studii dřívějšího data).

Co se týče formální stránky zeyerovského sborníku, je nutno ocenit pečlivou práci několikačlenného týmu editorů, jejímž výsledkem je kniha přehledná, prostá chyb a opatřená bohatým poznámkovým aparátem, jmenným rejstříkem a v případě několika příspěvků též obrazovým materiálem. Současně však jde o publikaci kladoucí jisté nároky na svého čtenáře, jak dosvědčují zejména dva příspěvky v polštině (ovšem s českým resumé). Kniha pochopitelně není určena adeptům Zeyera dosud neznalým – svým zaměřením i odborností osloví spíše zasvěcenější čtenáře, avšak s ohledem na šíři zeyerovské problematiky zdaleka nejen bohemisty.