Loni na podzim vydal Umberto Eco dlouho očekávaný román Il cimitero di Praga, na němž pracoval posledních pět let. Je velmi podobný těm předešlým – jedná se o portrét jedné určité epochy (v tomto případě 19. století) vykreslený na základě pečlivého (možná až maniakálního) sběru pramenů, na které je pak těsně napojena románová fikce. I v tomto románu Eco organizuje ohromné množství informací dle žánrů narativních schémat masové, dalo by se i říci pokleslé literatury. A sice, v souladu s tím, co bylo právě řečeno, žánrů kvetoucích právě v 19. století. Konkrétně se jedná o napínavé nebo strašidelné příběhy, které vycházely na pokračování v oblíbené formě tzv. románového fejetonu (pův. fr. roman-feuilleton), kterým se proslavil především Eugène Sue (zejm. Tajnosti pařížské). A mimochodem, s předchozími Ecovými romány spojuje Pražský hřbitov i impozantní rozsah: 519 stran.

Spiknutí na každém rohu
Když Eco portrétuje nějakou epochu, dává si záležet, aby v textu odrazil její klíčové pojmy a způsoby uvažování. V 19. století je to mimo jiné posedlost tajemnem a spiknutími. Jak se vyjádřil sám Eco a jak poznamenávají recenzenti, v devatenáctém století, které vidělo ztroskotání rozumu, vzdělání, vědy a svobod oslavovaných osvícenstvím, se zrodily nacionalismy a antagonismy i konspirační teorie, z nichž žijeme dodnes. Román je rozsáhlou a artikulovanou přehlídkou všech událostí a postav, které konspirační teorie spustily nebo se staly jejich oběťmi. Spojovacím prvkem je smyšlená postava Simona Simoniniho, který prochází mnoha prostředími a městy (Turín, Palermo, Paříž) a ve správnou chvíli se ocitá u klíčových událostí. Prolézá pařížskými stokami, zakopává o mrtvoly, podílí se na likvidaci pařížské komuny či potopení parníku s Ippolitem Nievem, setkává se s růzými známými osobnostmi své doby – zednáři, satanisty, karbonáři, jezuity, italskými republikány, spisovateli, anarchisty, zločinci –, stává se agentem několika tajných služeb, špiní si ruce udáními, vraždami a především paděláním listin. Na to má totiž největší talent. V románu se tak roztáčí závratný rej falzifikátů všeho druhu, od falešných vousů přes falešné dokumenty a svědectví až po falešné identity.

Židovská světovláda
Hnacím motorem Simoniniho jednání je nenávist ke všemu a všem. Dětské zážitky ho naučí nenávidět ženy a židy, výchova reakcionářského dědečka zase ideje vzešlé z osvícenství. Tak nakonec Simonini nenávidí také republikány, komunardy, anarchisty, Němce, Francouze... a tak bychom mohli pokračovat do nekonečna. Nenávist je podstatou jeho existence, v parafrázi Descarta tedy jeho motto zní „odi ergo sum“. Na prvním místě ovšem nenávidí židy a antisemitismus je vlastně jedním z hlavních témat románu. Simonini intrikuje po celé Evropě, aby nenávist vůči židům rozdmýchal, jeho falza účinkují ve slavné Dreyfusově aféře, on sám se podílí na vzniku neméně slavného apokryfu Protokoly Sionských mudrců, které měly dokazovat světovládné ambice židovského národa a byly pramenem antisemitismu ještě v dobách Adolfa Hitlera. V souvislosti s Protokoly se stává jedním ze symbolických míst románu i židovské otázky pražský židovský hřbitov, na němž se podle legendy schází jednou za sto let dvanáctero rabínů, vůdců dvanácti židovských kmenů, a spřádají plány, jak ovládnout svět.

Eco vysvětluje své zaujetí antisemitismem takto: „Kdo je nepřítelem? Ten, kdo je odlišný. Ale zatímco jiní odlišní – kataři, albigenští – zmizeli a byli povražděni, židovská tradice díky síle své kultury odolala tak trochu všude. A Žid se stal přímo symbolem odlišnosti.“

Kritické ohlasy
Recenzenti samozřejmě nacházejí prostor k mnoha aktualizacím Ecova historického obrazu. Soudí, že Eco hodlal poukázat na to, že i dnes živí společnost nenávist k odlišnému, že nenávist je základem etnické nebo národní identity, že i dnes žijeme a myslíme iracionálně a necháváme se obelhávat masovými sdělovacími prostředky.

Ohlasy kritiky i čtenářů (soudě podle více než stovky diskusních příspěvků na portálu www.ibs.it) jsou velmi četné a pestré, jak už to u Eca bývá. Někdo se u jeho knih nudí, někdo se ztrácí v přemíře dat, někoho fascinují. Ozvaly se i hlasy poukazující na nebezepečí, že u méně chápavých čtenářů může mít Pražský hřbitov kontraproduktivní účinek. Na stránkách oficiálního vatikánského listu „Osservatore romano“ román po literární stránce rozcupovala historička Lucetta Scarafia, která je také přesvědčena, že může být nebezpečné odsuzovat antisemitismus tím, že autor dává hlas jeho fanatickému zastánci. Neustálá vyprávění o židovské věrolomnosti a zrůdnosti mohou způsobit, že čtenář jimi bude nakonec ovlivněn. Římský rabín Riccardo Di Segni vyjádřil zase znepokojení nad tím, že hlavní postava nevyznívá zas až tak nesympaticky, jak by díky svému morálnímu profilu měla, a tudíž i její antisemitismus by nemusel být leckterým čtenářem úplně odsouzen.

Český překlad románu vyjde v nakladatelství Argo na podzim 2011.