Profesor Jaroslav Petr je biolog, popularizátor vědy a autor řady vědeckofantastických povídek. Posluchači Českého rozhlasu ho mohou znát hlavně ze stanice Leonardo. Právě na vlnách této stanice Petr nedávno vysvětloval, že když chce vyložit nějakou vědeckou myšlenku, může napsat vědecký článek, v němž nápad rozvine vědeckou hypotézu (za což je jako vědecký pracovník placen), když ale nápad přestřelí (a on se bojí, že by ho za to mohli i vyhodit u ústavu), napíše na základě téhož námětu raději sci-fi povídku.

V edici Leonardo letos Petr vydal svoji knihu fejetonů Když jdou ryby rybařit. Autor v ní spojuje právě svoji schopnost popularizovat vědu i vyprávět příběhy, lehce přitom přechází od jednoho živočišného druhu k jinému, nebo dokonce z říše rostlin do říše živočichů a obráceně. Jak vysvětluje na portálu Osel.cz, který také přináší ukázku, každá z jedenácti kapitol, jež jsou věnovány například fenoménu nezištnosti mezi zvířaty, zvířecím soubojům či zákonitostem výchovy mláďat, je uvedena historickým lidským příběhem. Autor přitom často přenáší lidská hodnotová měřítka do oblasti zvířat a někdy i rostlin. Používá pojmy jako „pachatel“ (třeba pro samečka ryby jménem mořská jehla, který pozře jikry, jež nosí, pokud je jejich matkou slabá samička a v jeho okolí se objeví nová, silná), „tichý spolupachatel“ (pro samice volavek popelavých, jež prý ukládají do prvního sneseného vajíčka velkou porci samčích pohlavních hormonů; ty potomka předurčí k intenzivnějšímu růstu a k zabití sourozenců, v čemž mu oním hormonálním dopingem pomáhá i matka), v knize narazíme dále třeba na četné „masové vrahy“ či na „umění vraždy“. Objevují se dokonce i přirovnání k literárním postavám, například když parazit strunovec uniká z těla cvrčka, kterého předtím navede, aby skočil do vody, kde je pozřen rybou, a pak strunovec „pokračuje v cestě na svobodu z rybích či žabích útrob“ – čímž podle Petra strunovec prokazuje schopnosti „v osnování útěku, za jaké by se nemusel stydět ani Edmont Dantès alias hrabě Monte Christo“.

S tímto svým antropomorfním přístupem autor někdy zachází až na samotnou hranici snesitelnosti, což je ovšem daň za velkou čtivost jeho knihy. Jindy naopak, jako v případě domácích mazlíčků, kteří jsou pevnou součástí našich domácností i emocionálního života milionů lidí a kteří navzdory své živočišné přirozenosti jsou zároveň ve stejné míře už vlastně „kulturními artefakty“, Petr provokativně aplikuje podle mne brutálně reduktivní biologický přístup. Podle něj ve chvíli, kdy „začneme zisky a ztráty ze soužití se zvířaty měřit počtem potomků, jsme donuceni nahlížet na domácí mazlíčky jako na parazity. Biologické zisky domácích zvířat ostře kontrastují s naprostým nedostatkem obdobných biologických zisků u člověka“. Sám přitom přiznává, že chovatelé zvířat jsou méně ohroženi kardiovaskulárními chorobami, o úloze zvířat v psychoterapii nemluvě.

Petr místy referuje o živočiších a způsobech chování, které český čtenář může znát už ze starších populárně naučných knih (Petr sám v závěru doporučuje k dalšímu čtení autory jako M. Riddley, Robert Wright nebo Frans de Waal). Mne nejvíce překvapil jeho popis vlivu společenského postavení jelenů na velikost paroží, pocházející prý od etologa Luďka Bartoše: vedoucí jelen mívá nejmohutnější paroží, když se ale najde jeho přemožitel, následující rok vítězovo paroží zmohutní, zatímco paroží poraženého se zmenší. Pokud se ale znovu vrátí na vůdčí pozici, jeho paroží se „znovu rozvine do plné síly“. Podnětná je i kapitola „Tanec před zrcadlem", v níž píše, že schopnost poznat „vlastní“ a „cizí“ mají i tvorové bez nervové soustavy. Pomořanky, jistý druh rostliny rostoucí v Americe, se prý perou prostřednictvím kořenů o vláhu a živiny; toto soupeření ale pomine, pokud vedle sebe rostou sourozenci, tedy jedinci vzniklí opylením stejné mateřské rostliny pylem jedné a téže otcovské rostliny. V téže kapitole autor pojednává také o tzv. Gallupově testu, při němž se zvířeti (či člověku) barevně označí nějaké místo na hlavě a zkoumá se, zda zvíře pozná, že barevná tečka v zrcadle je na jeho vlastní tváři. Petr uvádí, že šimpanzi, gorily a orangutani „zvládají zrcadlový test bez větších problémů“, dovolím si ale namítnout, že podle mých informací se gorily podle většiny dosavadních výzkumů v zrcadle nepoznají, možná proto, že se vyhýbají přímému očnímu kontaktu s jiným zvířetem, takže nemají čas zjistit, že druhá gorila před nimi není protivník, ale oni sami (podle článku od Sandry Posadové z roku 2007 ale gorila, která si nejprve postupně na zrcadlo zvykla, poté opravdu prošla zrcadlovým testem úspěšně).

Petr v jedné debatě také prohlásil, že se v současné době věda vyvíjí tak rychle, že když chce nevědcům vysvětlit, čím se v laboratoři zabývá, už to jim připadá jako sci-fi a nevěří tomu. To, co popisuje ve své knize, zní mnohdy opravdu neuvěřitelně, ale ponaučení, která z toho vyvozuje pro lidi, jsou zcela reálná a pochopitelná a navzdory některým mým výhradám stojící za úvahu.