Zájemci o přírodu, kteří do ruky čas od času vezmou nějaký tuzemský populárně naučný časopis nebo si poslechnou proslulý pořad Meteor na Českém rozhlasu, jméno českého biologa a neúnavného popularizátora vědy Jaroslava Petra (nar. 1958) už nějaký ten pátek (nebo sobotu) znají. I to jistě přispělo k až nečekanému úspěchu jeho Desatera smyslů (Dokořán, Argo, 2020), které díky neotřelému tématu, záplavě fascinujících informací a mimořádně poutavému stylu postupně nalákalo i čtenáře, kteří jinak podobné publikace nevyhledávají. Kniha svou kvalitou navíc přesvědčila i odbornou veřejnost a v roce 2021 si odnesla Literu za naučnou literaturu. Není proto divu, že autor nelenil (pokud vůbec kdy lenil) a přichystal volné pokračování, v němž se zaměřil na činnost pro většinu živočichů typickou, ba dokonce životně důležitou, přesto jen málokdy zkoumanou v celé své šíři, tedy jinak než na izolovaných příkladech: pohyb.

Po dvou i stovkách nohou

Existuje celá řada způsobů, jak se mohou živočichové přesouvat z jednoho místa na jiné, přesto se dají rozdělit do několika základních kategorií. Jaroslav Petr, věren názvu předchozího titulu, jich rozlišuje rovnou desítku: chůze a běh, plavání, létání, skákání, šplhání, plazení, pohyb pod zemí, potápění, jízda na zvířatech a pohyby částí těla. Každému z nich v knize věnoval náležitou pozornost, zhruba úměrnou jeho zastoupení v přírodě. Té největší se tak v Desateru pohybů dostává prvním třem, kterým je vyhrazeno lehce přes polovinu svazku.

Struktura Desatera pohybů se ve většině ohledů podobá autorově předchozí knize. Ačkoli má každá kapitola jasně dané téma, autor je nerozebírá přísně systematicky či s učebnicovou pečlivostí. Třeba hned v té první se záhy po evolučním úvodu, v němž líčí, jak živočichové v prvohorách dobyli souš, vrhne rovnou mezi živáčky a rozebírá chůzi šesti i vícenožců, třeba stonožek, vypočítává různé rychlostní rekordy, analyzuje princip gepardího běhu, vysvětluje, jak je možné, že ptákům v zimě nevadí prochladnutí končetin ponořených v ledové vodě, a prozradí, proč se velbloudi nepropadají do písku a lední medvědi neuklouznou na ledu. Dojde i na člověka a jeden z milníků v jeho evoluci, konkrétně bipední způsob pohybu a výjimečnou schopnost běhat na dlouhé vzdálenosti. Ačkoli Petr někdy při popisu pohybu různých zvířat postupuje podle jejich taxonomické příslušnosti, častěji je mu vodítkem konkrétní prostředí, jako například chůze po vodě (bruslařky a bazilišek) nebo v jedné z pozdějších kapitol zahrabávání se do písku (scink obecný, užovka štítonosá, zlatokrt Grantův či polorejnok portjacksonský).

Kde se páří úhoři?

Skvělé je, že autor rozhodně nespoléhá jen na „wikipedické“ informace, ale na každém kroku je patrný jeho ohromný přehled v aktuální vědecké literatuře, který si udržuje i díky pravidelnému psaní pro nejrozmanitější žurnály. Vedle obecně známých údajů tak čtenářům zprostředkovává výsledky mnoha desítek nedávných studií, které s využitím aktuálních dat a nejnovějších vědeckých přístupů vysvětlují pohyb řady živočichů daleko lépe než starší práce. A někdy dokonce nabourávají zažité pravdy, jako v případě husy indické, o níž se myslelo, že běžně létá přes nejvyšší vrcholy Himaláje, nicméně pohoří zřejmě obvykle překonává schůdnějšími cestami o pár tisíc metrů níže (i tak ale podává úžasné výkony).

Občas také Petr zmíní historii, například když hovoří o pověrách, jež se vyrojily kolem rozmnožování úhořů říčních. „Egypťané věřili, že se rodí z vod Nilu prohřátých sluncem. Aristoteles byl přesvědčen, že tyto ryby vznikají v ‚útrobách země‘ a vylézají z bahna. Ve středověku si vznik úhořů vysvětlovali proměnou z koňských žíní nebo z kapek rosy na pobřežních rostlinách. Pověry vzešly z prostého faktu, že nikdo neviděl úhoře při tření a nikdo v jejich tělech nenašel pohlavní žlázy.“ Úhoři se totiž nerozmnožují v řekách, kde žijí podstatnou část života, ale v Sargasovém moři v Atlantském oceánu. Podobně poutavý je i příběh vědeckého popisu prvního ptakoještěra slavným paleontologem Georgem Cuvierem, který jej na základě získané fosilie zařadil mezi savce, ale později „s hrůzou zjistil, že jurský tvor patřil mezi plazy“.

Kaleidoskop

Celkové hodnocení Desatera pohybů se v mnoha ohledech shoduje s hodnocením Desatera smyslů. Bezesporu se jedná o jedinečnou publikaci, které se podařilo vzít ohromné množství informací rozkouskovaných ve stovkách publikací a shrnout je v knize, která přinejmenším u nás nemá obdoby. To je ale jen jedna část procesu. Nejde pouze o to nahustit tisíce poznatků na pár set stran, ale také je potřeba zajistit, aby se z toho nestal toliko nudný výčet způsobů, jak se to které zvíře hýbe, a to je mnohem zapeklitější úkol. Kromě exaktnosti je nutné umět téma odlehčit a podat ho dostatečně srozumitelně. A to se autorovi i díky obrovským zkušenostem s popularizací vědy většinou daří. Jak jsme uvedli v recenzi k jeho předešlé knize, „Petr přesně ví, jak téma zjednodušit, aby se čtenář neztrácel ve složitých pojmech, ale zároveň ho nezjednodušit tak, aby to vedlo ke zkreslení informací.“

Na druhou stranu ale také platí, že Desatero pohybů spíše než na hloubku sází na rozmanitost a nepřetržité přivádění čtenáře v úžas, což skvěle obstojí v populárních časopisech, v nichž se koneckonců Petr řadě tvorů zastoupených v recenzované knize v minulosti věnoval, avšak při větším rozsahu to má i svá proti. Autor mezi odstavci skáče od jednoho zvířete k jinému, od bezobratlých k obratlovcům, od ryb k savcům a od ptáků k pavoukům. Díky tomu se sice čtenář nestihne ani na okamžik nudit, natož aby se nad textem musel na chvíli zastavit a zamyslet, ale také nemá příliš prostoru vstřebávat kvanta předkládaných zajímavostí, z nichž se po delším čtení stávají překvapivé, fascinující a pozoruhodné, leč jen stěží zapamatovatelné údaje. Z knihy tak zůstane především onen údiv nad nekonečnou rozmanitostí pohybu zvířat, ale konkrétních příkladů nejspíš jen málo.

Nic to ale nemění na tom, že se Jaroslav Petr Desaterem smyslů opět trefil do černého, a čtenáři, jimž učarovala jeho Magnesií literou oceněná kniha, budou s novinkou navýsost spokojení. Jedinou otázkou tak je, s čím přijde příště. Kdo jeho popularizační činnost trochu sleduje, jistě nepochybuje, že tohle „desatero“ nejspíš nebylo poslední.