Při poznávání okolního světa je pro nás jednoznačně nejdůležitějším smyslem zrak, jímž přijímáme asi osmdesát procent všech informací. To však neznamená, že by ostatní smysly nestály za řeč. Stačí dočasně přijít o hmat, sluch, čich nebo chuť a rázem si uvědomíme, kolik „práce“ pro nás denně každý z nich vykonává. Informace, jež díky této takzvané „velké pětce“ smyslů získáváme, jsou pro nás při uvažování o světě natolik určující, až občas zapomeneme, že ostatní živočichové jej mohou vnímat trochu jinak. Nejenže dokážou vidět, co my nevidíme, slyšet, co neslyšíme, a cítit, co necítíme, ale někdy mohou k „osahávání“ svého okolí využívat prostředky, které v našem přirozeném repertoáru nemají obdobu: například detekovat elektrické pole, jak to umí paúhoř nebo ptakopysk. Studium zvířecích smyslů není úchvatné jen proto, že nám umožňuje alespoň lehce nahlédnout do života jiných organismů a že v celé kráse předvádí pozoruhodnou vynalézavost biologické evoluce, ale také v tom, že nám pomáhá lépe porozumět, jak vnímáme svět my sami.

Byť si téma jako takové díky své atraktivitě pravidelně získává pozornost vědců i vědeckých publicistů, zůstávalo víceméně „roztříštěné“ do nejrůznějších článků, kapitol a knih, jež se zaměřovaly na jednotlivosti nebo jen úzkou skupinu jevů. Až dosud tak na českém trhu chyběla publikace, která by tuto fascinující oblast zmapovala komplexnějším a ucelenějším způsobem, snad i proto, že se takový úkol zdál příliš obšírný, než aby se do něj vůbec někdo pouštěl. Nakonec se však jeden odvážlivec přece jen našel a není jím nikdo jiný než pravděpodobně nejplodnější český vědecký popularizátor posledních let, Jaroslav Petr (nar. 1958). Knih na kontě sice zatím tolik nemá – tou první bylo vynikající Klonování. Hrozba nebo naděje? (Paseka, 2003), druhou Když jdou ryby rybařit (Radioservis, 2010) –, nicméně jeho produkce na poli časopiseckých článků bere člověku dech, nemluvě o jeho dlouholeté spolupráci s Českým rozhlasem (zejména na pořadu Meteor) a skloubení toho všeho s prací výzkumníka. Otázka smyslů se v Petrových textech každopádně objevovala pravidelně a výsledkem jeho dlouhodobého zájmu o téma je kniha Desatero smyslů, která vyšla zkraje letošního roku ve spolupráci nakladatelství Dokořán a Argo.

V deseti kapitolách, jak koneckonců naznačuje už název, se autor vedle smyslů spadajících do již zmíněné velké pětky, tedy zraku, sluchu, chuti, čichu a hmatu, důkladně věnuje i těm méně známým i zcela opomíjeným, jako jsou magnetorecepce, smysl pro elektrické pole, echolokace, používání feromonů nebo schopnost orientace. Petr přitom k tématu nepřistupuje tak, že by systematicky vysvětloval biologickou podstatu jednotlivých smyslů, byť alespoň stručně na ní obvykle na začátku každé části dojde, ale raději pomocí stovek konkrétních příkladů, respektive příběhů skutečných živočichů a způsobů, jimiž vnímají svět, pomalu spřádá jednotlivé nitky, které umožňují nahlédnout poměrně komplikovanou a mnohdy ještě ne tak docela poznanou realitu. Pro představu, kudy se vlastně text ubírá, uveďme, že jednotlivé podkapitolky, jež by snadno mohly fungovat i samostatně, se zabývají vším od ultrafialového vidění motýlů a jiných živočichů, ztráty zraku u jeskynních ryb a jiných obratlovců, komunikace ultrazvukem, imitátorských schopností papoušků či funkce chuťových pohárků po pozoruhodné schopnosti lidského čichu, význam feromonů v řeči včel, hmatové orgány různých zvířat, orientaci podle nebeských těles, vliv magnetického pole na postavení krav na pastvě či využívání elektrického pole opylovači při pátrání po nejlepších květech. A v podobném duchu bychom mohli pokračovat velmi dlouho.

Cílem knihy tedy není ani tak hloubka, která by vyžadovala zaměřit se jen na pár konkrétních druhů a těm následně věnovat plnou pozornost, nýbrž šířka, totiž snaha představit jednotlivé smysly ve všech jejich podobách a ukázat úžasnou různorodost, která v přírodě v tomto ohledu panuje. Takový přístup má samozřejmě své výhody i nevýhody. Výhodou je nepochybně přístupnost textu širokému publiku, které se nemusí obávat přílišného zabíhání do ultraodborných detailů, a představení snad všech nejvýznamnějších studií, jež se na poli zkoumání smyslů v posledních letech objevily. Kladem je i konstantní vysoká „zajímavost“ textu, respektive opakovaný „wau efekt“, který se alespoň jednou dostaví na takřka na každé stránce, takže čtenář v podstatě ani nedostane možnost začít se nudit nebo se přestat soustřeďovat. Nicméně tato výhoda může být i určitou nevýhodou, poněvadž neustálé útoky na schopnost údivu mohou nakonec způsobit, že jedna fascinující skutečnost po pár podkapitolkách přebije druhou a čtenář si z knihy (alespoň na poprvé) neodnese tolik, kolik by mohl. Je to zkrátka informační záplava, která trochu připomíná vynikající přírodopisný dokument, od něhož divák nemůže odtrhnout oči, ale který mu nedá dost prostoru, aby se nad viděným mohl hlouběji zamyslet, neboť útočící chobotnice dá rychle zapomenout na předešlé vyprávění o skupinovém lovu lvů.

To ovšem nijak nesráží vysokou kvalitu Desatera smyslů, která se opírá o autorovy odborné znalosti, pečlivost i léty psaní vybroušený popularizační styl. Petr přesně ví, jak téma zjednodušit, aby se čtenář neztrácel ve složitých pojmech, ale zároveň ho nezjednodušit tak, aby to vedlo ke zkreslení informací. Tomu napomáhá i jeho schopnost přibližovat některé nesamozřejmé jevy příhodnými metaforami: kupříkladu polarizované světlo pomocí válcovitého kartáče procházejícího úzkou štěrbinou. Potěší i to, že se autor nedrží jen dobře ověřených teorií, ale s náležitým upozorněním představuje i různé zajímavé spekulace a hypotézy, jež se časem mohou ukázat jako zcela mylné, nebo naopak mimořádně prozíravé. Leč taková už je věda. Desatero smyslů potěší každého ctitele přírody, příznivce Petrových časopiseckých publikací i milovníky dobré populárně naučné literatury, která nerecykluje stokrát omleté, ale snaží se přinášet nová a neotřelá témata.