Rozhovor s Cormacem McCarthym

Sedmasedmdesátiletý Cormac McCarthy je živoucí legendou. Kultovním autorem a zároveň podivínem, který téměř nekomunikuje, žije v ústraní a píše své knihy. Jedna je lepší než druhá, i když o optimistickou četbu nejde. Spíš naopak – v jeho příbězích je spousta násilí, krve, špíny, zvrácenosti, drsných scén. Stačí si vzpomenout na ledového sadistu Antona z románu Tahle země není pro starý, jehož filmová podoba si odnesla čtyři Oscary. Do českých kin nyní vstoupila další McCarthyho adaptace, apokalyptický příběh Cesta, za niž autor získal Pulitzerovu cenu. Pojednává o otci se synem, kteří se snaží přežít ve světě, jenž se vzpamatovává z katastrofy a ztratil jakékoli zábrany. Následující rozhovor vznikl pro americký deník Wall Street Journal. Jde o jeden z mála, které McCarthy během svého života poskytl.

- Můžete zasahovat do filmů podle svých knih?
CMC: Ne, prostě práva prodáte, jdete domů a lehnete si do postele. Přece se nemůžu plést do projektu někoho jiného.

- V kinech je právě film podle vašeho románu Cesta. Představoval jste si ji podobně?
- Při psaní Cesty jsem si rozhodně nepředstavoval, že v ní bude figurovat šedesát až osmdesát lidí a pár kamer. S režisérem Dickem Pearcem jsme před nějakými třiceti lety natočili v Severní Karolíně společnými silami jeden film a už tehdy jsem si říkal: „Tedy, to je peklo! Kdo by se tímhle chtěl živit!“ To si radši po probuzení dám kafe, trochu se projdu, chvilku si čtu a pak si sednu, naťukám do počítače pár slov a koukám se z okna.

- Vidíte na spolupráci s filmem něco pozitivního?
- Jediným pozitivem je vyhýbat se jí za každou cenu.

- Cesta se odehrává ve světě po katastrofě. Režisér filmu John Hillcoat na vás prý vyzvídal, jakou katastrofu jste to vlastně myslel. Tak jakou?
- Na to se ptá spousta lidí. V Santa Fe jsem například mluvil s vědci nejrůznějších zaměření – a geologové usuzovali na pád meteoritu. Ale mohlo to být cokoliv, výbuch sopky nebo atomová válka. Ve skutečnosti to není důležité. Jde jen o jedno: co byste dělali vy? Když naposledy vybuchla kaldera v Yellowstonském národním parku, celý severoamerický kontinent pokrylo asi 30 centimetrů sopečného prachu. A lidé, kteří se potápěli v Yellowstonském jezeře, říkají, že na dně je teď vypouklina o výšce zhruba 30 metrů, která jako by pulzuje. Od různých lidí se vám dostane různých odpovědí, ale obecně lze říct, že to může být v klidu ještě další tři čtyři tisíce let, nebo to taky může bouchnout příští čtvrtek. To nikdo neví.

- Bojíte se něčeho?
- Když začnete hloubat nad některými problémy, o nichž zasvěceně diskutují vědci s vynikajícím vzděláním, uvědomíte si, že za sto let bude lidský druh vypadat úplně jinak. Možná budeme skutečně napůl stroje a v mozku budeme mít implantovaný počítač. Už teď je více než teoreticky možné implantovat do mozku čip, který bude obsahovat informace obsažené ve všech knihovnách světa. Jak říkají lidé, kteří se touto otázkou zabývali, jde jen o to, jak to celé zapojit. To je jeden z problémů, jimiž se můžete zaobírat, než půjdete spát.

- Román Cesta je příběhem láskyplného vztahu otce se synem. Proč si však v celé knize ani jednou neřeknou slova mám tě rád?
- To je pravda. Neměl jsem prostě pocit, že by to posunulo příběh někam dál. Ale spousta dialogů, které v knize jsou, jsou doslovné přepisy hovorů, které jsem vedl se svým synem Johnem. John se mě třeba jednou zeptal: „Tati, co bys dělal, kdybych umřel?“ A já odpověděl: „Taky bych chtěl umřít.“ A on na to: „Abys mohl být se mnou?“ „Přesně tak, abych mohl být zase s tebou.“ Prostě úplně normální rozhovor mezi dvěma chlapy.

- Proč nepodepisujete výtisky Cesty?
- Pár výtisků Cesty podepsaných autorem sice existuje, ale všechny patří mému synovi. Až mu bude osmnáct, může je prodat a pak se podívat do Las Vegas nebo tak. Žádné další podepsané výtisky Cesty nejsou.
Čtěte na straně 28

- Kolik knih vlastně od nakladatele dostanete?
Dvě stě padesát. Takže občas dostávám dopisy od knihkupců nebo bůhvíkoho, kteří tvrdí, že mají autorem podepsaný výtisk Cesty, a já jim odpovídám: To tedy rozhodně nemáte.

- Jaké jste měl vztahy s bratry Coenovými, s kterými jste spolupracoval na jejich filmu Tahle země není pro starý?
- Párkrát jsme se potkali a dali řeč. Bylo to s nimi fajn, jsou inteligentní a nesmírně talentovaní. A podobně jako John Hillcoat ode mě nepotřebovali se svým filmem pomoct ani trochu.

- Zfilmován byl i váš román Všichni krásní koně, v němž hlavní role hrají Matt Damon a Penelope Cruzová. Jste spokojen?
- Mohlo to být lepší. Kdyby se někdo toho filmu znovu ujal a znovu ho sestřihal, vyšel by z toho určitě dobrý kus. Režisérovi řekli, že na filmové plátno může převést celou knihu. Což ovšem nejde. Musíte si vybrat, o čem vlastně chcete vyprávět, a pak to dostat do filmu. Tenhle režisér natočil čtyřhodinový film a pak zjistil, že aby se dal pustit do distribuce, bude ho muset sestřihat do dvou hodin.

- Souvisí to i s rozsahem knih? Není třeba tisíc stran na román trochu moc?
- Pro současné čtenáře asi ano. Počet stran nezajímá čtenáře snad jen v případě mysteriózních thrillerů. U těch naopak platí, že čím delší, tím lepší a že lidi přečtou cokoliv. Ale rozmařilé romány o osmi stech stranách, které vznikaly před sto lety, se teď už prostě nepíšou a lidé si na to budou muset zvyknout. Jestli máte pocit, že si můžete dnes dovolit napsat něco jako Dostojevského Bratry Karamazovy nebo Melvillovu Bílou velrybu, směle do toho! Uvidíte, že to nikdo číst nebude. Nejde o to, jak je ta kniha dobrá nebo jak chytří jsou čtenáři. Změnilo se však uvažování lidí a jejich mysl.

- Někteří lidé tvrdili, že Krvavý poledník se nedá zfilmovat, protože je to temná kniha plná násilí.
To je nesmysl! Pravda je, že Krvavý poledník je bezútěšný, krvavý příběh. To ovšem nemá žádnou souvislost s tím, jestli se ta kniha dá zfilmovat, nebo ne. O to přece vůbec nejde. Problém je, že převést tenhle román na filmové plátno by bylo nesmírně obtížné a musel by se toho ujmout někdo, kdo má bujnou představivost a dostatek kuráže. Výsledek by ovšem mohl být výjimečný.

- Jaký vliv má na vaše psaní stárnutí a smrt? Stupňuje se s plynoucími léty?
- Budoucnost se vám krátí a vy si to uvědomujete. Poslední dobou nemám jiné ambice než psát a být s Johnem. Poslouchám ostatní, jak si povídají o tom, že pojedou na dovolenou nebo tak, a říkám si: O čem to mluví? Mně se vůbec nikam nechce. Moje představa perfektního dne je asi taková: sedím si v místnosti se štosem listů bílého papíru. To je pro mě ráj na zemi. Všechno ostatní je ztráta času.

- Máte s postupujícím věkem pocit, že byste měl psát kratší texty? Nebo naopak usilujete o velké, všeobjímající dílo?
- Povídky mě vůbec nezajímají. Pokud vám proces psaní nezabere léta života a nedovede vás málem k sebevraždě, nemá podle mého moc cenu se tím zabývat.

- Posledních pět let bylo podle všeho velmi plodných. Zažil jste nicméně ve svém životě i období, kdy vám psaní nešlo?
- Nemyslím, že existuje něco jako plodné nebo neplodné tvůrčí období. To je jen váš dojem z toho, co vyjde tiskem. Váš nejrušnější den třeba může být, když budete pozorovat mravence, jak přenášejí drobky chleba. Jednou se kdosi zeptal prozaičky Flannery O’Connorové, proč začala psát, a ona odpověděla: „Protože mi to šlo.“ Řekl bych, že je to dobrá odpověď. Pokud vám něco jde a jste v tom dobrý, tak vám to ani nedá moc práce. A ještě: když si povídáte se starými lidmi, kteří prožili dlouhý a pěkný život, polovina z nich vám řekne: „Nejdůležitější věc je, že jsem měl v životě vždycky kliku.“ A když to posloucháte, víte, že vám nelžou. Čímž se nijak nesnižuje jejich talent ani dovednosti. Ty můžete mít, a přesto v životě neuspějete.

- Můžete nám prozradit něco o knize, na které v současnosti pracujete, třeba co se týče umístění nebo samotného děje?
- Povídání na tohle téma mi nikdy moc nešlo. Děj mojí nové knihy je zasazen povětšinou do New Orleansu roku 1980. V ději hrají důležitou úlohu sourozenci, bratr a sestra. Na začátku knihy je ona už mrtvá, spáchala sebevraždu. Celý příběh je pak o tom, jak se s tím vyrovnává on. Byla to opravdu velmi pozoruhodná dívka.

- Podle některých kritiků jdete u ženských postav jen málokdy do hloubky.
- Tenhle dlouhý příběh pojednává většinou o té mladé dívce. Knihou se prolíná spousta zajímavých scén a všechny se týkají její minulosti. Tu sebevraždu totiž spáchala už před sedmi lety. O ženské hrdince jsem chtěl psát už nějakých padesát let. Asi v tom nikdy nebudu moc dobrý, ale nastane chvíle, kdy to prostě musíte zkusit.

- Narodil jste se na východním pobřeží USA a vyrostl jste na Jihu. Jak to, že jste skončil na Jihozápadě, v Novém Mexiku?
- Skončil jsem tu, protože jsem věděl, že o něm nikdo nikdy nepsal. Kromě Coca-Coly je tahle oblast všeobecně známá snad jen kovboji a indiány. I když přijedete do odlehlé vesnice v horách kdesi v Mongolsku, budou tam vědět o kovbojích úplně všechno. Ale celých 200 let to nikdo nebral moc vážně. Tak jsem si říkal, že to je dobré téma. A měl jsem pravdu.

- Byl jste vychován jako irský katolík, že?
- V jistém smyslu ano. Každou neděli jsme chodili do kostela, ale nepamatuji si, že bychom kdy rozebírali náboženské otázky.

- Je Bůh, kterého jste potkával každou neděli v tom kostele, stejný jako ten, kterého zpochybňuje a proklíná hlavní hrdina Cesty?
- Může být. Duchovno hraje v mém životě velkou roli, mám pocit, že je v něm smysl. Ale mohu se označit za duchovně smýšlejícího člověka? Rád bych. Ne že bych si představoval nějaký ten život po životě, kam bych se chtěl odebrat. Myslím to spíše ve smyslu, že bych chtěl být lepším člověkem. Mám v církvi pár dobrých přátel. Jsou to opravdu bystří hoši, kteří mají těžkou práci, protože musí vysvětlovat složité věci. Říkají: „Opravdu je daleko důležitější být dobrým člověkem než být chytrým člověkem.“ S tím souhlasím. Je důležitější být dobrý než být chytrý. Nic víc vám nabídnout nemůžu.

- Román Cesta je pro vás velmi osobní příběh. Zapochyboval jste někdy, zdali by se měl vůbec zfilmovat?
- Ne. Viděl jsem film Johna Hillcoata The Proposition a taky se ke mně donesla jeho pověst. Říkal jsem si, že by mohl na tom materiálu odvést dobrou práci. A moje agentka Amanda Urbanová je prostě nejlepší agent na světě. Cestu by neprodala, kdyby neměla alespoň trochu důvěry ve výsledek. Nejde vždycky jenom o peníze.

- Když jste pracoval na Krvavém poledníku, věnoval jste spoustu úsilí studiu historických pramenů. Jak jste se připravoval na psaní Cesty?
- Nevím. Jen jsem se bavil s různými lidmi, jak by asi mohl svět vypadat, kdyby jej postihly nejrůznější katastrofy, ale žádný výzkum v pravém slova smyslu jsem neprováděl. Vždycky si po telefonu povídám se svým bratrem Dennisem, často zavedeme řeč na nějaký ohavný scénář konce světa a pak skončíme tím, že se tomu jen zasmějeme. Kdyby tyhle hovory někdo poslouchal, určitě by na to řekl: „Proč vy dva nejdete hned domů, nenapustíte si vanu a nepodřežete si zápěstí?“ Jednou jsme se bavili o tom, co by se stalo, kdyby takovou katastrofu přežilo nějaké malé procento lidí. Co by dělali? Asi by se rozdělili na malé tlupy, a když by bylo všechno spotřebované, zjistili by, že jediné, co můžou v takové situaci dělat, je pojídat jeden druhého. Což, jak víme, bylo v historii mnohokrát prokázáno.

- Jak vůbec reagovali na Cestu otcové?
- Dostal jsem dopisy od šesti různých lidí. Jeden byl z Austrálie, jeden z Německa a další pro změnu z Anglie, ale všichni psali stejně: „Vaši knihu jsem vzal do ruky po večeři a skončil až druhý den ve tři čtvrtě na čtyři ráno a pak jsem vstal z postele, šel nahoru, vzbudil děti a prostě jsem seděl na posteli a držel je v náručí.“

- Myslíte, že jste lidstvo pojednal jinak v Cestě než v Krvavém poledníku?
- V Krvavém poledníku nenajdete mnoho kladných postav, kdežto v Cestě hrají úlohu přímo klíčovou. Což myslím pro vykreslení rozdílu docela stačí.

- Zastáváte názor, že lidé se rodí nevinní a dobří?
-Nemyslím, že se dobrotě můžete naučit. Pokud jste ponecháni napospas světu, abyste se v něm naučili dobru, budete mít problém. Ale čas od času mi lidé říkají, že můj syn je úžasné dítě. A já jim odpovídám, že John mě natolik morálně převyšuje, že mi přijde pošetilé jej neustále napomínat. Ale něco dělat musím – jsem přece jeho otec. Z dítěte nemůžete udělat někoho, kým ve skutečnosti není. Ale ať už v něm dřímá cokoliv, zcela jistě to v něm můžete zadusit. Stačí být krutý a necitelný a i toho nejlepšího člověka úplně zničíte.

- Co po vás syn podědil?
- Myslím, že pokrevní příbuzenství neznamená tolik. Sám mám velkou rodinu a blízký vztah cítím jen k jediné osobě. A tou je můj bratr Dennis. To je prostě můj typ. A já jsem jeho typ. A můj syn John je zase můj typ. John si pořád kreslí a musím říct, že mu to moc nejde. Kdežto mně v mládí kreslení šlo výborně. Já byl dítě umělec. Zázračné dítě! Nakreslil jsem spoustu věcí, třeba velké, výpravné kresby zvířat. Pak jsem to léta nedělal a všechen můj talent se kamsi vypařil. Už nikdy jsem se ke kreslení nevrátil.

- Opravdu? To jsem jediný, kdo svoje výtvory v mládí nevystavoval?
- Výstavy jsem dělal, když mi bylo osm. Jen tak, pro čest a slávu. Výstavy lokálního významu a dosahu. Některé obrazy si ještě pamatuji, jeden zpodobňoval útočícího nosorožce. Bylo to docela pěkné: vodové barvy a do toho ještě další techniky. Jiný obraz byl zase úplně jasně červený, protože na něm byl vybuchující vulkán. Byla to legrace. Později jsem kreslil ptáky a další přírodní motivy.

- Máte pocit, že se ve svých knihách, i když pokaždé trochu z jiného úhlu, snažíte odpovídat pořád na stejné otázky?
- Tvůrčí proces často dopředu posouvá prožitek bolesti. Dokonce to může někdy být i tak, že pokud vám kdesi vzadu v hlavě nevíří něco, z čeho se málem pomátnete, nemůžete vytvořit nic. To není dobré nastavení. Kdybych byl Bohem, takhle bych to tedy rozhodně nezařídil. Věci, o kterých jsem psal, mě pak už dál nezajímaly, ale určitě mě zajímaly předtím, než jsem o nich psát začal. Takže psaní témata nějakým způsobem mění, zplošťuje. Jako byste je spotřeboval, vyčerpal. Lidem říkám, že jsem nikdy nepřečetl ani jedinou svou knihu. Oni si myslí, že si z nich dělám legraci, ale je to pravda pravdoucí.

- Zmínil jste, jak velkou roli v životě hraje štěstí. Kdy ovlivnilo život vám?
- Od dob Adama nechodil po světě nikdy nikdo, kdo by měl větší kliku než já. Co mě kdy v životě potkalo, bylo naprosto úžasné. A to myslím naprosto vážně. Vždycky, když jsem neměl ani vindru a byl jsem úplně na dně, tak se něco stalo. Znovu a znovu a znovu. Dost na to, abyste začal být pověrčivý.