Román Cesta Cormaca McCarthyho, který adaptoval režisér John Hillcoat se scenáristou Joe Penhallem do stejnojmenného filmu, staví na tomto motivu, ale zároveň jej podvratně posouvá úplně jinam. Nám známá cesta se odehrává „na konci světa“, ve vypůjčeném čase po proběhlé apokalypse.

Řekli bychom, že natočit z toho film nebude vůbec snadný úkol. Otec se synem se plahočí vyprázdněnou krajinou zničeného společenství a ekologické katastrofy. Nemají už jména, táhnou sebou nákupní vozík s chabou výbavou k přežití, aniž by mohli od budoucnosti ještě něco očekávat. Nic podstatného se kolem už neděje, jejich mechanické putování je zahaleno do jakoby „nehybné“ mlčenlivosti. Zastavit se by však znamenalo zemřít: cesta je jediným prostředkem, jak alespoň prozatím přežít, jak vydržet další den. Bez ní by ani samotný příběh či film, „pohybující“ se přitom v několika dobře známých žánrových schématech, nemohl dál vůbec existovat.

Intuitivní směřování ze severu na jih za teplem a dalšími osamělými poutníky má otce se synem uchránit před nastávající zimou, ačkoliv mnohem bezprostřednější nebezpečí představují rozpadající se civilizace, hlad a kořistnické potulné bandy kanibalů. Naproti tomu se oba dva instinktivně snaží vzdorovat regresi na úroveň základních animálních pudů – i tím, že mají jeden druhého, že si ve vztahu otce a syna uchovávají lidství. Vyprávějí si o Bohu i o „minulosti“, kterou už syn ani nestačil poznat. Toť románový základ.

Upřímně řečeno, australský režisér John Hillcoat má ovšem blíže k žánru westernu než k postapokalyptické science fiction, která by tvořila jak bilanční cestu naší konzumní, v tomto případě už „zkonzumované civilizace“, ale také sobeckého, lhostejného individualismu, za jehož hořký triumf lze v podtextu považovat i toto osamělém putování. Vždyť diváci mohou mít v paměti jeho manýristický westernový Návrh (The Proposition), který vycházel z pera zpěváka Nicka Cavea a inscenoval dilema desperáta, co musí pomoct šerifovi chytit staršího bratra, aby zachránil toho mladšího a nevinného. Takže není divu, že ze světa zásvětního fantomatického jeviště si Hillcoat vybral drsné i mezní drama člověka na konci světa – a samozřejmě Cormackovy šikovné žánrové finty. S minimem postav a jednoduchou zápletkou dosáhl gradovaného až klaustrofóbního napětí, z jeho „cesty“ je spíš stezka odvahy či hra na schovávanou, která v těch napínavých bojůvkách často pozbývá metaforické i snové podoby tak charakteristické pro knihu.

Ve filmovém zpracování se zpoza stromů najednou objeví loupežná banda, v zavřeném sklepě zdánlivě opuštěného domu lezou vyhladovělí „zombie“. Nebezpečným může být každý potulný chodec, který se chumlá do starého kabátu. Neznámý střelec s lukem a šípy sem s nadsázkou dostává i indiánské asociace. Téměř bychom řekli, že spektakulární krajina zkázy představuje jakousi převrácenou variantu pustoty divokých prérií, které dobývali první desperáti na Divokém západě, než zásvětní očistec či předpeklí konce civilizace.

Adrenalinová, prérijní bojovka se točí kolem hlavního hrdiny, jehož pikantně ztělesnil představitel putujícího rytíře Aragorna z Pána prstenů Viggo Mortensen. Tady se vlasatý dobrodruh probíjí nebezpečnou krajinou o dost realističtěji a s hrdinstvím o poznání menším. Do popředí se však dostává americké žánrové schéma obvyklého solipsistického souboje proti všem (kanibalům) – ozvláštnění handicapem, že hrdina má po boku malého syna. Musí se tedy osvědčit nejen jako střelec a zálesák, ale také jako otec, který se snaží uchovat si autoritu i lásku svého syna. Jinými slovy udržet zdání světa, který pokračuje. Má své hodnoty, dokonce Boha či spravedlnost, ale také dobře utajený sklad s plechovkami a jídlem. Naopak matka už mezi nimi dávno chybí, v dávné hysterii kolem apokalypsy odběhla kamsi „běhat s vlky“. Vrací se pouze prostřednictvím mužových bolestných vzpomínek, které snad mají nejen připomínat ztracenou část rodiny, ale i zdůraznit jeho osamělost.

Příběh dospívání kluka, který se cosi učí o světě existujícím už snad jen v jeho a otcově hlavě, je na filmu to podivné a nakonec i znepokojující. Pod nánosem popela cítíme stejně tak archetyp „nového světa“, další možnosti, kde může člověk znovu od nuly začít, ačkoliv je nebe už „ucpané“ mraky a vlastně není kam jít. A přesto je jejich společná cesta k moři nakonec završena tak trochu po americkém způsobu, který vzbuzuje další naději, možnost nového začátku či alespoň dalšího příběhu.