Když se člověk narodí v obci, kde končí vlak, kde půl roku vládne temnota, kde mráz v zimě klesá až k arktickým minus padesáti, kde většina jeho příbuzných a známých končí život předčasně a dobrovolně a k tomu všemu ho ještě začnou trýznit muka dospívání, nejsou vyhlídky na to, že se dožije dospělosti, zrovna nadějné. A tohle všechno platí pro Kristinu, třináctiletou hlavní hrdinku románu Na okraji světla, který v překladu Vladimíra Piskoře vydalo nakladatelství Havran.

Finská spisovatelka Maria Peura (nar. 1970) tento román z „divokého Severu“, kde snad ani neplatí žádná běžná pravidla mezilidských vztahů, natož morálky, zasadila do své rodné vesnice Pello na finsko-švédské hranici. A jistě do něj, ať už vědomě či podvědomě, promítla i množství osobních zkušeností.

Drsná témata jí vůbec nejsou cizí – do finské literatury autorka v roce 2001 vtrhla románem On rakkautesi ääretön (Nekonečná je láska tvá), který se z pohledu dítěte věnuje tématu incestu a pedofilie. Kniha získala mnoho ocenění, dostala se mimo jiné mezi šestici děl nominovaných na hlavní literární cenu Finlandia a před dvěma lety vyšla i v anglickém překladu. Ale zároveň se sama spisovatelka dostala do pozice jakési expertky na dané téma a jako taková se náhle měla vyjadřovat k věcem s literaturou zdaleka nesouvisejícím. Sama pak v jednom pozdějším rozhovoru prohlásila, že není podstatné, jak moc drsné či tabuizované téma je, důležité je, jak se zpracuje. Vloni pak vyšel její zatím poslední román Vedenaliset (volně přeloženo Pod vodou), v němž dále rozvíjí svou vlastní odnož severského magického realismu.

Mně třináct
Filip Topol psal svou autobiografickou novelu-deník Mně 13 v roce 1979. Shodou okolností se v tomto románu píše stejný letopočet a třináct let je i Kristině a jejím (dle mínění rodičů zcela nevhodným) kamarádům Karimu a Pirtě. Kari, kluk s liščíma očima, Kristinu přitahuje. Bydlí v bytovce, která páchne tabákem a mastnotou, nosí v kapse Černou bibli a uctívá své dva nedávno zesnulé bratrance. Také s Pirtou ze sousedství má Kristina hodně společného – obě nenávidí svoje rodiče a ani jedna si už nechce hrát s panenkami.

Všichni tři ještě chodí do školy a po vyučování zabíjejí čas nejrůznějším způsobem. Podobně jako u Topola divokými mejdany v osamělých chatách kořeněnými alkoholem, marihuanou a prvními sexuálními zážitky. Ale také projížďkami na mopedu či v autě. K nejoblíbenějším zábavám zdejší mládeže však patří hra se smrtí, kterou někteří berou smrtelně vážně: sebepoškozování, čichání, hra na omdlévanou či uskakování před projíždějícím vlakem. Kristinu i její spolužáky vlaky fascinují. Lesklé koleje vedou do dálky a slibují možnost úniku před životem stráveným pod drobnohledem malé a malicherné vesnické komunity, kde jeden druhému vidí pod pokličku i do postele: „Do vsi nikdo nepřijížděl ani na návštěvu, natož aby se sem přistěhoval.“ Vesnice si proto své obyvatele přepečlivě hlídá a jen málokomu se únik opravdu vydaří.

Mámina pečovatelka a tátova důvěrnice
Oporou Kristině nejsou ani její rodiče, spíše naopak. Oba vykazují naprostý nedostatek odpovědnosti. Marně Kristina čeká na uznání, marně se dožaduje sebemenšího zájmu z jejich strany. Sami mají svých starostí až nad hlavu: otec-starosta pije a co chvíli vyráží za milostnými dobrodružstvími, zatímco matka doma okázale trpí migrénou a utápí smutek a žárlivost ve všelijakých pilulkách. Přesto si oba hrají na místní smetánku a Kristině kádrují spolužáky, protože jde přece o to, aby neutrpěla pověst rodiny! Co na tom, že si pravdu o nich samých cvrlikají i vrabci na střeše, hlavně zachovat dekórum.

Nespokojenost s proměnou vlastního těla spolu s necitlivými poznámkami okolí (zejména velmi kritické matky) vedou Kristinu k urputnému boji s ním. Sebepoškozování později vystřídá bulimicko-anorektický koloběh, který ji dovede až na okraj smrti. Ale ona vlastně „začala umírat hned od svého narození, jen jí ještě nevyřezali rakev“.

Vědět, co je smrt zač
V evropských statistikách sebevražd Finové většinou drží jedno z předních míst a asi bychom jen stěží hledali rodinu, již tato tragédie nepostihla. Není proto divu, že téma se objevilo už v mnoha literárních dílech. Z poslední doby si můžeme uvést jak vážná zpracování sebevraždy syna, resp. sestry – Veikko Huovinen: Pojan kuolema (Smrt syna, 2007) a Anna-Leena Härkönen: Loppuunkäsitelty (Vyřízeno, 2005), - tak i dílo napsané s ironickým nadhledem, jakým je Paasilinnův humoristický román Hurmaava joukkoitsemurha (Autobus sebevrahů, 1990, č. 2006).

Maria Peura přistupuje ke smrti a sebevraždám velmi civilně a realisticky, chvílemi ovšem přechází až do grotesky, podobně jako Rosa Liksom, další z laponských autorek, jejíž povídky česky vyšly v r. 1997. Bere je prostě jako běžnou součást života na Severu, kde duševní chorobou trpí každý druhý a co nezmůžou nemoci, dokoná drsná příroda. Smrt zde často přichází brzy, ať už ji zosobňuje houkající vlak nebo rozvodněná, „chamtivá“ řeka, která za jarního tání vždycky někoho spolkne.

Světlo a tma
Román se odvíjí v krátkých kapitolkách, rytmizovaná poetická próza, jež právě v lyrických pasážích připomíná baladický jazyk osobitého finského prozaika Timo K. Mukky, se pohybuje na hranici snu a skutečnosti. Kontrast drsné reality a poetických obrazů výrazně umocňuje syrový účinek románu.

Zatímco Filip Topol nastavoval bezmocné zrcadlo normalizační šedi, hledá Maria Peura světlo uprostřed „kaamosu“ (zhruba půlročního období nepatrného slunečního svitu), naději v beznaději života lidí na okraji všeho. Většina z nich pasivně čeká, „až se slunce opět odváží vystoupat nad hranici dlouhé tmy“, ale zároveň jim je víc než jasné, že čekání na slunce může být někdy marné. Kristina v závěru bere odpovědnost do svých rukou, opouští rodinu a skočí do vlaku na Jih, a ne pod něj. Aspoň pro tentokrát.