Dantova Komedie je dílem ohromným co do rozměrů i do významu a každý její překlad je mimořádnou kulturní událostí. Nejnověji vychází v češtině v překladu Vladimíra Mikeše a při té příležitosti ho iLiteratura požádala o rozhovor. 

iLiteratura: Pane profesore, pamatujete si ještě, kdy poprvé jste Komedii četl a jaký byl váš první dojem?
Vladimír Mikeš: Myslím, že první setkání s Dantem byly dantovské studie F. X. Šaldy, četl jsem Šaldu od gymnazijních let a myslím, že jsem nic nevynechal. K jeho studiím O umění a básnících jsem se mnohokrát vracel. A potom to byla esej Václava Černého Polibek na usměvavá ústa. Byla to spíše letmá nahlédnutí do vzdáleného světa – ale živě si na to pamatuji: něco blízkého se tam ozývalo. Italsky jsem samozřejmě neuměl, vlastně v italianistice jsem byl samouk, studoval jsem v rámci komparatistiky romanistiku, a k italskému světu mě tak trochu přivedl Václav Černý, nejen tou dantovskou studií. Už jsem o tom kdesi psal. Byla to náhoda. Čekal jsem – jako studentík druhého ročníku filosofické fakulty – před posluchárnou v prvním poschodí, Černý přišel dřív než obvykle, nahlédl do posluchárny, a když viděl, že je tam zatím jen pár lidí, zapálil si cigaretu a řekl mi: „Pojďte, obejdeme to.“ Myslil tím tu čtvercovou chodbu na filozofické fakultě. Asi se mě ptal, odkud jsem a co dělám, nejsem si tím už jist, ale co si z toho rozhovoru pamatuji jistě, byla jeho rada:. „Dělejte italianistiku, tady by měl být italianista“. Něco tím do mě zasel. Itálie se mi v pozdějších letech stala víceméně osudnou. Černý zapomněl, že má jít do třídy, a kroužil se mnou po chodbě snad půl hodiny, až jsem se mu osmělil připomenout, že už je čas. Posluchárna byla nabitá, vtěsnal jsem se někam do poslední lavice. A teprve potom se Černý probíral těmi přihláškami do semináře, vyvolával jednoho po druhém a ptal se, proč chce dělat zrovna komparatistiku. Došel až k mé přihlášce, nepodíval se na mě, položil stejnou otázku, a když jsem začal něco koktat, zvedl hlavu a teprve teď si uvědomil, s kým na chodbě chodil. A tak jsem se k němu dostal do semináře…
Ale také tu snad byla jakási souvislost je s Gymnáziem Otmara Vaňorného ve Vysokém Mýtě, kam jsem osm let dojížděl z Chocně. Vaňorného – překladatele Vergilia! – jsme potkávali cestou od železniční zastávky do školy: vracel se z ranní procházky, boty svázané tkaničkou na rameni, brouzdal se v lukách po ránu v rose – tříbí to paměť. Nevím, jsou-li to jen náhody… Nejdřív jsem asi četl Vrátného nerýmovaný překlad Pekla. Jenom jsem zřejmě nahlížel do italského ekonomického vydání Božské komedie, které jsem si už někdy po tom setkání s Černým opatřil u pana Pommereta, francouzského knihkupce v Kaprově ulici, ještě předtím, než ho po roce 1948 zlikvidovali. Italsky jsem moc neuměl – ostatně Itálie byla moc daleko, za železnou oponou: až skoro ve čtyřiceti mi policie povolila první cestu do Itálie. V polovině 60. let přijel do Prahy Italo Calvino se ženou, neoficiálně, nechtěl se s nikým setkat, Ripellino mně vzkázal, abych se ho ujal, chodili jsme tři dny po Praze a mluvili jsme francouzsky.

iLiteratura: Kdy jste se rozhodl začít Komedii překládat? Co vás k tomu vedlo?
Vladimír Mikeš: K Dantovi jsem našel cestu přes moderní italskou poezii: ten dantovský proud vedle petrarkovského je v ní stále zřetelný. A také cosi volalo z italského jihu na nás Středoevropany. Mácha za tím šel pěšky. Mýtus, v kterém splývá „přítomnost“ a „štěstí“. Krajina otevřená k moři. Zatím to všecko bylo jen v představách.
A současná italská poezie – to je dlouhá historie. Když se už chystalo „pražské jaro“, po dlouhých letech přijel do Prahy Ripellino, Umberto Eco, básníci ze Skupiny ’63, Raboni, Giudici, Zanzotto. Přijížděli do Ripellinovy „magické Prahy“, psali, posílali knihy, Calvino, ředitel nakladatelství Einaudi, Sereni, ředitel nakladatelství Mondadori, balíky knih a časopisů, cenzura na chvíli polevila, dopisoval jsem si s mnoha, mnoha lidmi. Tak vznikla antologie Přerušený ráj, básně šestatřiceti básníků, na prezentaci přijeli Sereni, Zanzotto, Fortini, Giudici, tři hodiny podepisovali knihy a žasli.
A přišel rok 1968 a „normalizace“. Všecko se vrátilo do starých kolejí a bylo to snad i těžší než před rokem 1968, těžší o tu naději ztracenou – když „život byl už vpolou své pouti“. Zrušili všecky smlouvy v nakladatelstvích a v divadlech, nezbývalo, než se chopit manuálních zaměstnání – což v podstatě nebylo tak špatné, vůbec ne! – a pokusit se přetrvat dobu „smrti času a jazyka“. Oficiálním jazykem bylo dantovské „pape, satan, aleppe“, kterým na sebe volají ďáblové v pekle, řečí, které ne-členové jejich pekelného společenství nemají rozumět.
Začal jsem se probírat Dantem. Když trochu polevil normalizační tlak, zmínil jsem se v Mladé frontě, že bych se rád o Danta pokusil. O Peklo. Vlastně jsem ani nedoufal, že to projde. A pak se ozvali, že „by to šlo“.
Podepsal jsem smlouvu – a netušil jsem, že stojím před katedrálou. To jsem pochopil, až když jsem se to přečtené pokusil říci svými slovy. Zmocnil se mě nepopsatelný úlek. Řetězy tercín, trojice rýmů – všecko soudržné na stavbě, k níž – jak říká Dante – přiložily ruku nebe a země. Vzal jsem stan, jel jsem na Českomoravskou vysočinu a deset dní jsem četl znovu a znovu jeden zpěv. A nic! Už jsem ho znal zpaměti, ne slovo od slova, ale tak jako když „známe“ nějaký obraz a v duchu se v něm pohybujeme, přecházíme od postavy k postavě, jsme součástí toho obrazu. Jsou obrazy, které to dovolí, a jiné, které nás k sobě nepustí. A v Dantovi je jakási pohostinnost:vyzývá k cestě. Nevím, jak se to stalo: ten obraz začal ve mně mluvit. Nebo spíše reálně se jevit – a slova přicházela až potom. Dantovy básně se neskládají ze slov, ale z věcí. Francesca říká Dantovi: „Ed ella a me: Nessun maggior dolore / che ricordarsi del tempo felice / nella miseria; ciò sa il tuo dottore.“V prvním verši pětkrát vzlykne, ve druhém verši na vzpomínku na štěstí stačí jediný tónický vrchol, ve třetím verši vzlykne šestkrát a na konci polyká slzy. Je to realita, ne slova.
A pak začal ten rozhovor: po léta mě Dante – omlouvám se, že to tak říkám – budil v pět hodin ráno a vyzýval k cestě. Učitel přísný a laskavý.

iLiteratura: Po překladu Pekla z roku 1978 zbylé dvě kantiky ale už nenásledovaly. Co se objevilo za překážku?
Vladimír Mikeš: V Mladé frontě jsem chtěl pokračovat, ale slova jako „očistec“ a „ráj“ zněla jaksi podezřele. Zatím Radovan Lukařský po několik let uváděl Peklo v Divadle hudba, paní Eva Tálská zinscenovala s Petrem Oslzlým Božskou komedii v brněnském Divadle na provázku (dopřeložil jsem pro inscenaci řadu veršů). Později mi sám tehdejší ředitel Odeonu nabídl, jestli nechci udělat celou Komedii – ale sešlo z toho, nepřejícnost kolegů tu sehrála roli. Nabídl jsem Komedii Klubu přátel poezie – ale tam mi sdělili, že prý nemůže vyjít celá, a tedy vznikl jen komentovaný výbor (1984). Až když mi před pěti šesti lety zavolal pan Padevět, ředitel nakladatelství Academia, že by rádi vydali Peklo, dohodl jsem se s ním, že se pokusím dokončit celou Komedii – ale nechtěl jsem smlouvu: bál jsem se tíhy terminovaného úkolu. Dokončil jsem ji, zavolal jsem mu a druhý den mi poslal smlouvu.

iLiteratura: Překládání tak rozsáhlého díla, jako je Komedie, bylo často propleteno s životem překladatelů. Vrchlickému Dante pomohl z tvůrčí krize. Babler dokončoval svůj překlad v temných letech 2. sv. války. Zahradníček, který pomáhal Bablerovi, šel od posledních zpěvů Ráje přímo do komunistického vězení. Jak vstoupila Komedie do vašeho života?
Vladimír Mikeš: V Ravenně v bazilice sv. Františka – kousek od Dantova hrobu – jsem v září řekl: Dante mě zachránil. „Tu vykročil a já se vydal za ním,“ říká Dante na konci prvního zpěvu Pekla. Ten verš jsem si pořád opakoval. A cítil jsem vděčnost, že mi Dante dovolil přiblížit se k němu. Nabízel „nový život“ v době normalizačního temna – a především dlouhodobý úkol. Být „ben tetragono ai colpi di ventura“ – být čtverhran, který stojí, ať vržen jakkoli! Potkalo mě veliké štěstí!

iLiteratura: Měl jste při překládání po ruce předešlé české překlady Komedie nebo jste se nechtěl nechat ovlivnit? Existuje něco, co vám na předešlých překladech vadilo a čemu jste se chtěl vyhnout?
Vladimír Mikeš: Nahlížel jsem do Vrátného nerýmovaného překladu, pokud šlo o Peklo. Ale jinak jsem raději zůstal u Danta italského. Samozřejmě bylo třeba přečíst dostupné komentáře, Sapegna, Vittoria Sermontiho – ten vydal třísvazkový komentář k celé Komedii, a ten mi hodně pomohl, sleduje verš po verši, odkazuje k jiným výkladům. Ostatně Vittorio Sermonti je můj přítel, stýkali jsme se během jeho ročního pobytu v Praze. Sledoval jsem komentáře Josefa Felixe k pěknému slovenskému překladu Komedie Viliama Turčányho. Bez komentářů se nelze při překladu Danta obejít, pokud jde o jazyk 13. století i reálie. Ale pokud jde o překlad veršů – Dante mi zněl jinak než ve starších překladech. Jedenáctislabičný verš, ale jakoby skrytý pod nesmírně bohatým rytmem, který se vyhýbá hrozbě rytmické pravidelnosti. Já se pořád dovolávám Janáčka a jeho objevu „řeči lidové“, „vulgaris eloquentia“ – toho, že česká řeč neroste z akordů, ale z nápěvků, jak říká, z „melodie českého slova“. Psal jsem o tom v knize Proč psát. Známe ten spor mezi Otakarem Fišerem a Karlem Čapkem na začátku 20. let, když Čapek vytýká verši Fišerova překladu Molièra, že je „hrotitý a nevážný“, a Fišer o Čapkově verši říká, že je to „poloviční próza“ – zatímco Nezval o Čapkově verši (v jeho překladech francouzské poezie) říká, že před Čapkem nikdy v poezii „nezazněl v české řeči takový tón“, kde „jamby a daktyly ztratily tak dokonale svůj početní patos“. „Vulgaris eloquentia“ je v rytmu! Z toho důvodu jsem také přistoupil ke střídání ženských a mužských rýmů, odpovídá to duchu české řeči (a jejímu trochejsko-daktylskému půdorysu), v níž slova s přízvukem na druhé slabice od konce a na slabice poslední jsou v početní rovnováze, zatímco v italštině slova s přízvukem na druhé slabice od konce převládají.

iLiteratura: Přeložil jste mnoho současných italských básníků. Je překládání textu starého téměř sedm set let něčím radikálně odlišné?
Vladimír Mikeš: Nemyslím, že je to tak veliký rozdíl. Já Danta cítím jako básníka „současného“, dokonce má naší době víc co povědět než leckterý básník dnešní. Žijeme v novém politickém barbarství. I do světa lyrické básně člověk vstupuje – na kratší čas. V každém textu je ta „struktura chování“, o které hovoří Merleau-Ponty. Překládal jsem veršované hry Molièrovy, Corneillovy, Racinovy, Calderónovy a dalších, vždycky se v tom pokračování těla, jímž je jazyk, člověk setkává s živou tkání gest, pohledů, hlasu. Ale s Dantem to byl dlouhý krásný rozhovor, který trval léta – a nikdy nepřestal. V kapse jsem stále nosil papírky a tužku, zastavoval se, slézal z kola, abych zaznamenal pár slov a rytmů. S Dantem jsem prožil veliký kus života.

iLiteratura: Jste profesorem na pražské AMU. Stýkáte se tedy s intelektuály a potenciálními čtenáři Komedie napříč všemi generacemi. Padne tento nový překlad na úrodnou půdu? Které rysy a kvality Komedie jsou podle vás nejblíže vnímavosti současného čtenáře?
Vladimír Mikeš: Číst – pokud jde o Danta – nestačí, musí se to, co popisuje, zakusit v životě. Potom se i to přečtené objevuje v jiném světle. Politici – v rámci politického tatrmanství a vlastní prosperity – nám nabízejí falešné nekonečno dychtivosti, peníze až na prvním místě a život ve lži. A jaksi už není nabízet z čeho. Prý co nepřibývá, to ubývá, ale kde či komu to brát? Tohle všecko už zažil Dante, octl se uprostřed života v nebezpečném lese a vysvobodil se jenom cestou k ráji tvoření. K životu v pravdě. Za nepoučitelnost se musí zaplatit. Všecko se v tom Dantově příběhu odehrává teď. V tom je jeho nesmírná současnost. Jeho trvalost. O věčnosti nic nevíme, ale o trvalosti či nesmrtelnosti, jak o ni hovoří Hannah Arendtová, něco vědět můžeme. Byl jsem rád, že jsem se té trvalosti dotýkal. Pokud tu bude smrtelný člověk, bude tu i toto v lidském smyslu nesmrtelné dílo smrtelného člověka. „Tvůj křik bude jak větru vanutí, / jež ve vysoku víří korunami: / pak budeš hoden cti i po smrti,“ prorokuje Dantovi v Ráji jeho předek Cacciaguida.
Čtení je už vždycky víceméně v nedohlednu. Dante nikdy nedržel v ruce svazek svého Díla, zemřel krátce potom, když splnil svůj úkol. Ale věděl, že ona chvíle, kdy zapisoval verše 25. zpěvu Ráje, je nesmrtelná těmito zapsanými verši:

Stane-li se kdy, že posvátná báseň

k níž zem i nebe přiložily ruku

a kvůli níž jsem bloudil tolik roků,

přemůže krutost, která vyhnala mě

z krásného ovčince, kde spával jsem jak jehně,

já, nepřítel dotírajících vlků,

pak s jiným rounem a s jinačím hlasem

se vrátím jako básník…