Vladimír Mikeš (nar. 1927) je český básník, prozaik a zejména překladatel (Státní cena za překladatelské dílo, 2012). Literatuře se také věnuje esejisticky. Nevelké Mikešovo beletristické dílo zahrnuje převážně prózy: Zmizení (Československý spisovatel, 1969), Zednická novela (Melantrich, 1974), Škodlivý prostor (Plus, 2012), Plovárna Léthé (Cherm, 2013) a Čtveročas (Protimluv, 2017). Teprve nedávno autor otevřel šuplíky se svou poezií, díky čemuž vyšly sbírky Poemy / Pozdní sběr (Kniha Zlín, 2015) a aktuální Odkud to přichází? (Protimluv, 2021). Už první Mikešův básnický soubor obnášel dva svazky v jednom pouzdře a celkově se rozpínal na 788 stranách. Odkud to přichází? je oproti tomu útlý svazeček, avšak jeho 296 stran z knihy, která obsahuje básnickou sbírku, a nikoli souborné dílo, přesto činí pozoruhodný nakladatelský čin. Vše má ovšem svou logiku. Vladimír Mikeš je psavec, píše básně s železnou pravidelností, a časem tudíž nastřádá velké množství textů. Ve výboru, který redigovali Antonín Petruželka a Jonáš Hájek, se nacházejí básně od podzimu 2015 do zimy 2018.

Odkud to přichází? letos získala cenu Moleskine Litera za poezii, což jen potvrzuje trend, který si tato cena drží. V posledních letech vítězí sbírky, které vykazují výrazný příklon k epizaci. Loni vítězným Zápiskům z garsonky (Trigon, 2020) Pavla Novotného se Mikešova sbírka do jisté míry podobá ve využívání vzpomínek a jejich lyricko-epickým záznamem. S předloni oceněnou Noční četbou (Aula, 2019) Ewalda Murrera sdílí zase podobný rozsah a sklon k příběhovosti básní. Obě knihy by se měly na čtenářově nočním stolku zabydlet na delší čas a stát se jakýmsi básnickým adventním kalendářem. Mikešova sbírka tak představuje v pořadí třetí oceněnou básnickou knihu, která přináší příběhy: k dojímání, polemice, provokaci, pousmání, ale někdy i k posmutnění. Paleta pocitů a emocí z četby je skutečně široká. Významný náboj dává knize také civilnost výrazu: „Čas tu rostl, tenkrát / stačilo vyběhnout na zahradu / a snítku utrhnout do polévky“ (Pustá je naše zahrada, s. 43).

Črty, miniatury, zápisky, zkazky
Výrazovou intenzitu sbírce zase propůjčuje deníkový charakter textů. Převažuje v ní reflexivní lyrika, pramenící z historie (osobní i společenské), lyrické pasáže se střídají s prozaičtějšími, až lze někdy stěží hovořit pouze o „básních“. Každý text má ovšem svůj větší či menší básnický charakter, setkáváme se ale spíše s črtami, miniaturami, zápisky, zkazkami. Tmelící prvek sbírky tvoří lyrický mluvčí, který zůstává neměnný. Jako kdyby seděl u ohně a vyprávěl jeden příběh za druhým: o zakotvení člověka v čase a prostoru, o hrůze, co bledne v paměti (Znásilnili ji Rusové, s. 58), další o tom, jak se střídají lidé, ale svět zůstává stále stejný (Není čas na hraní, s. 113), jiný o mladistvém puzení, o spalující vášni a sexuální touze (Potom také dívky voněly, s. 227) nebo o odcházení, o životě představujícím pouhé mihnutí se (Je tu někdo?, s. 240). V celkovém pohledu je kniha vyrovnaně koncentrovaná, po několika básních ničím nepřekvapí. Čtenář se může nechat unášet jasnými i blednoucími obrazy minulosti, současnosti a nakonec i očekávané budoucnosti. „To, co tu čtete, napsal jsem / ještě za živa a teď už to zůstalo / u vás, na vaší straně, i když to / vypadá, že to k vám doléhá z tůně / nebytí“ (Jsem už na druhé straně, s. 219).

Střet dějin
Epizace přináší příběhy úsečné i rozvité. Často se zde střetávají malé dějiny s těmi velkými. Civilní příběh tak obepíná specifičnost doby a místa, ať už se jedná o druhou světovou válku, politické procesy v padesátých letech, do sebe zahleděný socialismus, nebo případně i současnou politickou scénu. Veškerou hrůznost však básník dokáže zobrazovat citlivě, a přitom téměř bez emocí, čímž se stává o to znepokojivější. Jako když tematizuje odklízení mrtvol kolem kolejiště během války: „Smrti jsme se dotýkali dřív / než dívčích těl“ (Mrtvoly trestanců, s. 206). Paradoxně lyrický mluvčí nejvíce prožívá současnou dobu, promlouvá o politice, o nesnášenlivosti a morálních poklescích společnosti. „Stále myslíme / jen na sebe ve světě, / kde ptát se na smysl nemá smysl / a jedině moc slasti vládne“ (Jak rozplést budoucnost?, s. 90). Jako součást kompozičního prvku pak knihou prochází i velké množství postav. Některé se dokonce pravidelně vracejí. Jsou to historické osobnosti, které symbolizují dobovou společnost úpadku (Milada Horáková), případně postavy významově proměnlivé (Jenůfa, Touda), jež spíše poukazují na osobní život lyrického mluvčího, který v každém textu působí osobitě, dojímá se, vypráví, vzpomíná, zamýšlí se, vyhodnocuje, případně se jen melancholicky ohlíží za svým životem.

Rozmanitost vjemů i myšlenek
Lyrizaci textů umocňuje už samotný charakter vzpomínky jako něčeho, co se vyjevuje. „U srdce je mi zima, u duše, / že po všech těch trýzních člověka / se nic nezměnilo“ (Je mi tu zima, s. 64). Leitmotivem knihy je tedy rozhodně plynoucí čas. Ne nadarmo jsou texty řazeny chronologicky a opatřeny datem zápisu. Plynutí ulpívá v melancholii a nostalgii lyrického mluvčího, které ale nikdy nepřerostou v patos. „Teď je ta chvíle, kdy nejsme odsouzeni / sami k sobě / a netrápí nás pomyšlení, / co by bylo, kdyby“ (Ne, ještě neodcházej, s. 17). „Žádná nostalgie, / žádné kvílení, nikde ani / skulina prázdnoty“ (Prý srovná věci na psacím stole, s. 101). Lyrický mluvčí nereflektuje ovšem jen svůj život a velké dějiny, kterými prošel. Stejně tak se nezabývá jen současnou společenskou a politickou situací v zemi. Zamýšlí se také nad smyslem života, nad radostmi bytí, nad neutuchajícím pocitem umírání a v podstatě i nad nesmrtelností. „S radostí brali jsme slova do dlaní, / holátka, a ta po nás zůstanou, / i když odejdeme“ (Radostné poznání se vytratilo, s. 286). Koneckonců kniha obsahuje 157 básní (výběr z celkových 1132 autorových textů), což rozmanitost vjemů a myšlenek trochu automaticky předjímá.

Sbírka Vladimíra Mikeše je celistvá, její kouzlo spočívá zejména v autenticitě a přirozenosti básnického sdělení. Zůstává otázkou, jestli její rozsah trochu nerozmělňuje silnější texty (Mrtví se tváří jakoby nic, Přitom nic není naše, Tak třeba ta zašlá přítomnost) do změti mnoha dalších, které jenom opakují motivy, ale nic nového nepřinášejí. Čtenář sbírce musí dopřát čas a postupně z ní odečítat jednu báseň za druhou, nechat ji působit. Teprve pak dokáže ocenit, že díky tomu získal určitý vhled do života lyrického mluvčího, který má pochopitelně silné autobiografické vyznění. Vposledku se však může ptát, jestli při čtení Mikešovy poezie žasne nad básněmi, životem v nich zachyceným, či si jenom neumí vybrat.