„Gaia svého syna Krona vyzbrojila srpem, on s ním těžce ranil svého otce Úrana a sám se stal vládcem.“ Přibližně takto nám na jednom pražském gymnáziu náš profesor vyprávěl starý řecký mýtus a já až později zjistil, že „těžké zranění“ bylo eufemismem pro kastraci. Onen jinak bezpochyby výborný profesor přitom ve své snaze o vylepšování mýtů nebyl žádnou výjimkou, obecně víceméně převládá snaha pojímat mytologii jako typicky kulturní produkt, jako vznešené vyprávění z dob, kdy lidé podle některých dokonce bezprostředně zažívali posvátno, nebo aspoň odrážející klasickou dobu lidské kultury. Málokdy se ale poukazuje nato, že viděno z odlišné perspektivy musí archaické mýty obsahovat i mnoho z mezidruhové zkušenosti, kterou sdílíme s dalšími našimi zvířecími příbuznými. Vytvářeli je totiž naši velmi dávní předci, kteří možná měli v některých věcech blíže ke světu dnešních šimpanzů nežli k našemu. Je to příliš odvážná hypotéza, nebo se dá nějak „dokázat“?p>

O podivných významech slova testis
Podle vědeckého popularizátora Carla Sagana v čase rostoucího napětí v šimpanzí tlupě se samci někdy navzájem dotýkají varlat nebo si je potěžkávají tak, jako to „podle pověstí dělávali staří Hebrejci a Římané, když uzavřeli smlouvu nebo podali svědectví před soudem“. Kořen anglických slov „testify“ - svědčit a „testimony“ - svědectví (v češtině třeba test) je podle něj právě proto v latinském slově „testis“ - varle. To by byl pěkný příklad toho, jak nám naši nejbližší zvířecí příbuzní mohou osvětlovat zapomenuté významy slov a s nimi spojených rituálů. Problém je ovšem v tom, že Sagan byl svým vzděláním astronom, etymologové jeho tezi vyvracejí a označují za pouhou „lidovou etymologii“, a také čeští etologové a antropologové se k výskytu takových praktik staví skepticky. Ale vzhledem k tomu, že o existenci tohoto rituálu u lidí referují i jiné prameny, asi se nedá úplně vyloučit, protože, jak k tomu poznamenal etolog D. Frynta, u lidí je možné všechno.

O kudlankách a vlkodlacích
Jinou hypotézu týkající se vztahu etologie a lidských rituálů a mýtů navrhl již kdysi francouzský literární kritik, sociolog a filozof Roger Caillois. Ten se zaměřil na zvyk kudlanky nábožné a jiných druhů hmyzu po kopulaci sežrat samečka. V souvislosti s tím poukazuje na to, že v severoasijských a severoamerických oblastech existuje celá mytologie o ženách se zubatou pochvou, které usmrtí odvážlivce pokoušející se s nimi souložit. Také v pohádkách se vyskytuje nespočet ženských přízraků, které pohlcují své milence. Navíc sugestivně líčí fenomén milostného kousnutí, se kterým se podle něj setkáme především u „mladých idiotek a u žen divokých ras“, tedy tam, kde „instinkt podléhá menší kontrole“. To vše interpretuje jako lidský „pozůstatek nebo tušení podobných dramat“ u živočišných druhů, které jsou nám sice evolučně značně vzdálené, ale s nimiž máme nepochybně společné předky - dodejme ovšem, že opravdu velmi vzdálené. Je to pro něj důkaz toho, že člověk není v přírodě izolován, nevymyká se pravomoci biologických zákonů, které řídí chování jiných živočišných druhů; avšak tyto zákony jsou méně zjevné: „nepodmiňují už čin, ale pouze představu“. Proti této obecné Cailloisově představě mohou něco namítat snad jen extrémističtí kreacionisté, ale skeptik by jistě tvrdil, že na jejím základě je možné vysvětlit absolutně všechno, protože nějaké společné předky máme koneckonců i s rostlinami, a je otázka, jak velkou má vypovídací hodnotu. Každopádně ale Cailloisova tvrzení korespondují s komentářem zoologa Františka Šusty, podle kterého zákony etologie platí také v říši mýtů a lidské fantazie: drak, upír a všechny bájné bytosti jsou na obrázcích v podstatě sestavené z tzv. klíčových podnětů, které spouštějí určité druhy chování. Proto drak většinou roztahuje křídla a stojí tak, že zvětšuje profil těla, což je rituál zastrašování před soubojem, který má onen souboj tomu silnějšímu bez krveprolití vyhrát. Podle určitých tvarů obličeje, nosu či ochlupení byli ve středověku identifikováni vlkodlaci; v obrázcích z naučné literatury, která měla pomoci vlkodlaka bezpečně identifikovat, se to také přímo hemžilo mnoha etologicky zakotvenými spouštěči. Záměrně pak s těmito široce chápanými „archetypy“ pracují mnozí umělci, například režisér Sergej M. Ejzenštejn, který se i teoreticky zabýval srovnávací mytologií a třeba oblibu Ovidiovy knihy Proměny spatřoval právě v „regresu k biologicky prvopočátečním etapám evoluce“. Ten je sice podle něj sám o sobě patologický, ale umění ho může dobře využít.

O šimpanzích a strukturách
Vraťme se ale ještě k šimpanzům: někteří se pokoušejí na jejich chování aplikovat strukturalistická schémata, která chtějí uchopit základní složky mýtického vyprávění nebo pohádky. Tak britská antropoložka Fiona Bowie srovnává schéma životní pouti mytického hrdiny, popsané slavným americkým odborníkem na srovnávací mytologii Josephem Campbellem, se zvyky primátích samců. Lidský polobožský hrdina se vydává z každodenního světa do říše nadpřirozených divů, setkává se tam s úžasnými silami a dosahuje přesvědčivých vítězství, ze svých dobrodružných cest se vrací se schopností prokazovat dobrodiní svým bližním; „podobně“ se podle ní u mnoha druhů primátů mladí samci sdružují do výlučně samčích skupin a putují co nejdále od domova, pak se vrátí, aby převzali úlohu manžela a otce. Z proslulého schématu kouzelné pohádky ruského literárního vědce V. Proppa, který můžeme najít v jeho knize Morfologie pohádky, zase vychází německý profesor klasické filologie Walter Burkert a jeho pokračovatel Jörg Rüpke. Ve zjednodušené Proppově verzi hrdina nejprve objevuje nedostatek, vydává se na cestu, nachází pomocníka/protivníka, je mu uložena zkouška, a nakonec je buďto odměněn, nebo se rozvíjí nový nedostatek. Podle Burkerta je základem tohoto pohádkového schématu prosté hledání potravy. Na důkaz autor reprodukoval rozhovor vedený ve znakové řeči se šimpanzem. Když se dozvěděl, že pomeranč, který chtěl, není k dispozici, naznačil prý svému lidskému společníku: „Ty auto jít. Dej mi pomeranč. Rychle.“ To Burkerta interpretuje jako doklad vysoké inteligence šimpanze, který nejen že si dokáže uvědomit vlastní přání a vyjádřit ho, ale také tváří v tvář nemožnosti okamžitého uspokojení své potřeby umí zorganizovat potřebnou souslednost nutných kroků vedoucích k uspokojení jeho potřeby. To podle něj odpovídá těmto vybraným bodům kouzelné pohádky: záporný hrdina poškozuje člena rodiny a toto neštěstí je odhaleno (nepřítomnost pomeranče odhalena), hrdina získává magický předmět (auto), původní neštěstí je napraveno (pomeranč získán). Takové analýzy na prvním místě nepochybně dokazují, jak neobyčejně pružná jsou podobná schémata a jak velká je síla lidské imaginace a schopnost kombinace. Ale snad se dá připustit, že by mohla vypovídat i něco víc, totiž naznačovat existenci univerzálií, které jsou nejen transkulturní, ale transdruhové.

O kanibalismu, vlcích a beránku
Burkert se zabýval vztahem rituálů, mýtů a biologie i v jiných souvislostech, a dodejme, že pro mnohé asi o poznání věrohodněji. Psal například o rituálu a mýtu obětního beránka, který se dodnes uplatňuje v křesťanství v podobě mytického příběhu o vykupitelské roli Ježíše Krista a v rituálu katolické mše, při níž je Ježíš vždy znovu obětován a rituálně pojídán. Kořeny tohoto mýtu podle Burkerta sahají k velmi starému biologickému programu: jde o situaci skupiny pralidí, kteří jsou obklopeni smečkou vlků a opakovaně napadáni. Tato skupina si říká: problém můžeme vyřešit tak, že jednoho z nás vybereme jako oběť a vyženeme jej ven; na něho se vlci vrhnou, zbytek skupiny bude zachráněn. Pro Burkerta je základem rituálu a mýtu biologický program, který je nám geneticky daný a přivádí nás tudíž sám od sebe na myšlenku jednat odpovídajícím způsobem, nebo zajišťuje, že se nám zdá srozumitelné, když příslušným způsobem jednají druzí.

Narcis a delfín před zrcadlem
I bez velkého teoretizování je možné konstatovat, že mnohé mýty vypovídají o hluboké soupodstatnosti člověka a přírody: o proměnách zvířat v lidi a naopak lidí ve zvířata či rostliny a skály. Stejně tak je ale pravda, že část mýtů tematizuje právě to, jak se člověk z přírody vyděloval: stvoření člověka (odděleně od ostatních zvířat) a založení prvního města a civilizace. V jedné interpretaci, kterou jsem našel v knize etologa F. de Waala, byl konkrétní mýtus podán jako příběh zrodu lidského sebevědomí. Odborník na vizuální antropologii Edmund Carpenter při svém výzkumu jednoho papuánského kmene, který neměl přístup ke kovům, lesklé břidlici ani řekám, zachytil první reakci dospělého člověka na zrcadlo: „Byli úplně ohromeni. Po první úlekové reakci stáli jako uhranutí, zírali na svůj obraz a jen břišní svaly prozrazovaly ohromné napětí. Podobně jako mýtický Narcis zůstali stát němí, naprosto fascinováni vlastním odrazem. Ve skutečnosti je možné, že mýtus o Narcisovi odkazuje právě k tomuto fenoménu.“ Dodávám ale, že nejsme na světě zdaleka jediní, kdo se dokáže rozpoznat v zrcadle, za „svůj“ mýtus by pak příběh o Narcisovi mohli považovat i šimpanzi a delfíni.

Poznej svoji kudlanku
Předložené teorie možná někdy balancují na hranici mezi banálností a fantastičností, ale snad bychom se i v zájmu vlastního sebepoznání neměli zříkat takovýchto odvážných pokusů, protože, jak napsal klasik strukturální antropologie Claude Lévi-Strauss, je opravdu omylem redukovat smysl mýtů na „mravoučnou glosu k lidskému údělu, vysvětlující lásku a smrt“, v našich mýtech se totiž „příroda a kultura, stav zvířete a lidství navzájem prostupují“. Takže nejen z šimpanze, ale i kudlanky se toho v člověku a jeho vyprávění skrývá nepochybně hodně, ale kdo chce důkaz, spíše jej přesvědčí analýza textu zapsaného v DNA než textů našich mýtů a pohádek.

Vladimir Jakovlevič Propp: Morfologie pohádky a jiné studie, přeložili Miroslav Červenka, Marcela Pittermannová a Hana Šmahelová, H & H, Jinočany 2008.

Walter Burkert: Kulte des Altertums. Biologische Grundlagen der Religion. München, 1998.
Fiona Bowie: Antropologie náboženství. Přel. Vladimír Petkevič, Praha, 2008.
Carl Sagan, Ann Druyan: Stíny zapomenutých předků. Přel. Jan Placht, Praha, c1998.
Jörg Rüpke: Náboženství Římanů. Přel. David Sanetrník, Praha, 2007.
Frans de Waal: Dobráci od přírody. Praha, 2006.
Stanislav Komárek: Příroda a kultura. Svět jevů a svět interpretací. Praha, 2008.