Zatímco v dubnu 2008 vyšel Rushdiemu nový (desátý) román The Enchantress of Florence, o kterém se ve světě – jak už to tak u každé nové Rushdieho knihy bývá – hojně mluvilo (mj. i v souvislosti s tím, že román byl v širší nominaci na letošní Man Booker Prize, ale do užší nominace se nedostal) a který v autorově tvorbě přináší poprvé skutečně historický román, v němž opustil 20. století a vydal se do dávnějších dob, do 16. století, česky vyšel teprve v září 2008 jeho předchozí román Klaun Šalimar(Shalimar the Clown) z roku 2005, opět ve skvělém překladu Pavla Dominika, s nímž tentokrát spolupracovala Zuzana Mayerová. Tento román je naopak rushdieovsky „tradiční“, přináší to, co od něj čtenáři očekávají. Rushdie děj postavil na jakémsi protikladu minulého ráje (jímž je Kašmír v době mládí hlavních hrdinů) a současného pekla terorismu. Román je široce rozkročen jak časově (odehrává se před druhou světovou válkou i během ní a pak až do devadesátých let), tak i prostorově (Kašmír, Štrasburk, Londýn, Los Angeles). Hlavní příběh je v podstatě jednoduchý a točí se kolem lásky, zrady a pomsty. Ústřední postavy jsou čtyři – Nomán Šer Nomán řečený klaun Šalimar, jeho životní láska Bhúmi Kaulová alias Búnyi, americký velvyslanec Maximilian Ophuls a jeho nemanželská dcera India alias Kašmíra, kterou zplodil právě s krásnou tanečnicí Búnyi, která Šalimara zradila. Šalimar se chce pomstít, nejdřív se z něj ale stane nepolapitelný zabiják ve službách teroristů. Román začíná v Los Angeles na počátku 90. let, kdy Šalimar zavraždí Maxe Ophulse.

Román vyniká nabitým a barvitým dějem a opět prokazuje, jaký má Rushdie úžasný vypravěčský dar, který dokáže zastřít i občasnou schematičnost a povrchnost postav i příběhů i jejich někdy až příliš okatou symboličnost (viz jen jména India a Kašmíra). Zatímco postavy Šalimara i Búnyi jsou trochu matné a jejich jednání možná trochu nepochopitelné či málo propracované, postavy Maxe Ophulse, jeho manželky Peggy a jeho dcery Indie alias Kašmíry jsou plnokrevné, bohaté a barvité (stejně jako několik dalších vedlejších postav, např. rodiče Šalimara nebo otec Búnyi). Zejména Maxova minulost ve válečném Štrasburku a jeho působení v odboji proti nacistům (kdy se také seznámí s podobně činnou Peggy) je jakýmsi „románem v románě“, napínavým příběhem, který ve stručnosti ukazuje i pozoruhodnou historii jednoho z „hlavních“ měst dnešní Evropy. Max je poživačný hlavně co se týče žen a na tuto poživačnost doplatí i jeho kariéra velvyslance v Indii. Příznačné je, že zatímco Šalimar i Búnyi si sami změní jméno, India své pravé jméno nezná a musí jej hledat; vždy však cítila, že jméno India není její, že jí nepatří, není s ním spokojená. Musí hledat samu sebe, svůj příběh, své kořeny: a to pochopitelně i v zemi svých předků, tedy v Kašmíru, který už dávno není tím, čím býval, ale naopak nebezpečným územím vzbouřenců, teroristů, vojáků a zkorumpované policie. V románu samozřejmě vystupuje celá řada dalších postav, zejména obyvatel dvou kašmírských vesnic, kde se odehrává podstatná část dramatického děje. Rushdie má ještě jeden velký dar, a sice schopnost vytvořit určité alegorie především tím, že se inspiruje starými indickými legendami a příběhy, že k nim odkazuje, cituje je, pozměňuje nebo je i paroduje (ať už skrytě či zcela otevřeně). Čtenář neznalý všech těchto odkazů (část z nich mu mohou zprostředkovat vysvětlivky na konci knihy) bude bohužel o některé významy ochuzen, ale na to jsme si už museli u Rushdieho zvyknout. Ovšem vynahradit to zase může jeho „magický realismus“, kterého je v románu dostatek. Děj pak místy právě tím odkazem ke kouzlům a legendám přerůstá až v jakousi novou mytičnost. Rushdie ukazuje svět plný násilí, terorismu a náboženského fanatismu; je to obraz temný, pesimistický, ale bohužel pravdivý a aktuální. Jak říká jedna z postav – Peggy Ophulsová: „Člověk chce, aby svět byl takový, jaký není. – Drží se naděje. A pak se s tím musí smířit. – Berme svět takový, jaký je, co říkáte?“ (s. 206) Rushdie zaujímá postoj možná i provokativní, a to je dobře: „Zase ty náboženské metafory. Nutně potřebujeme vytvořit nové metafory. Metafory pro svět bez Boha.“ (s. 26)

Klaun Šalimar byl přijat vesměs poněkud vlažně. Jistě, vrcholů Dětí půlnoci či Hanby se dosahuje znovu těžko, ale román příznivce Rushdieho zřejmě nezklame (na rozdíl od předchozí Zběsilosti), protože přináší právě to, na co jsou zvyklí a co od „svého“ autora očekávají; a to přece není málo. Rushdie si stále udržuje vysoký standard a právem patří mezi přední současné světové spisovatele s velkým vypravěčským darem a s citem pro jazyk, jehož každá nová kniha zaslouženě vyvolává velkou pozornost.