Do Posledních příběhů Olgy Tokarczukové je obtížné se začíst. Pocit, který si čtenář z jejich četby odnáší, zvláštně přešlapuje kdesi na hranici mezi obdivem k několika brilantně vykresleným lidským příběhům, palčivě blízkým našim každodenním zkušenostem, a právě proto tolik zneklidňujícím, a mezi tušením promarněné šance napsat román výborný a silný, který by autorčinu tvorbu posunul tam, kam jako by se sama bála jednoznačně směřovat. Kam? Odpověď se pokusím naznačit.

Tři smrti
Už sám název knihy evokuje jedno z ústředních témat, téma smrti, ale autorka jeho volbou zároveň tak trochu utíká od úkolu definovat formu či žánr, který si ke svému vyprávění zvolila. Spíše než o ucelený a zaklenutý román jde o soubor tří povídek, tematicky propojených, které by dobře mohly fungovat i samostatně. Evidentním záměrem autorky, jak ostatně soudobé literární trendy velí, je napsat dílo otevřené mnoha různým interpretacím, zaměstnávající čtenáře interaktivní hrou se starými známými i mnoha proměnnými. U Tokarczukové nic nového. Hra se jí vesměs daří. Problém vězí spíše v nevyužití potenciálu, který takový způsob psaní nabízí.

Hrdinkami tří „posledních příběhů“ (Čistá země, Parka, Kouzelník) jsou tři ženy tří generací. Matka, babička a vnučka. Každá z nich se jistým způsobem střetává se smrtí, s umíráním, každá z nich je tak či onak konfrontována se svým dosavadním životem – a především, všechny tři jsou si navzájem takřka cizí. Matka Ida, rozvedená, ale stále pečující o svého nepraktického manžela, přežije havárii a ukryta před světem v opuštěném domě (jenž je jakýmsi podivným hospicem pro umírající zvířata), jen ve společnosti dvou starých, cizích lidí uvažuje, kudy dál. Babička Paraskevja, Ukrajinka, žije se svým mužem, Polákem, osaměle v horách. Když v zimě její muž, kterého podváděla a který jí nakonec vždy odpustil, zemře, je dost času na rozvažování o stáří, umírání i společném životě s téměř cizím člověkem. Je dost času na to vyšlapat v hlubokém sněhu poslední výkřik v zoufale opuštěném světě: Petro umřel! Třeba někdo konečně „uslyší“. Vnučka Mája utíká od mužů i závazků cestováním po světě a sepisováním turistických průvodců. I ona se setkává se smrtí, či spíše se (v dost křečovitě hledaném doplnění trojlístku variací na téma žena a smrt) snaží od smrti v zosobnění stárnoucího kouzelníka umírajícího na AIDS izolovat svého malého syna.

Tokarczuková sama hovoří o své knize jako o vyprávění o smrti, vykořenění, o dalším pokusu změřit se se ságou (po Pravěku a jiných časech). Jistě je smrt zásadním momentem Posledních příběhů, jistě i téma vykořenění, ať už z míst, kde hrdinky vyrůstaly, nebo z rodinných vazeb, jejichž symbolem se pro ně staly adresy na pohlednicích, posílané stěží jednou za rok. Destrukce vztahů je tu do očí bijící. Lidské příběhy působí zdánlivě fádně, obyčejně, ale (právě proto?) až neuvěřitelně uvěřitelně. A tady se ocitáme před dvěma problémy, zajímavějšími než opakování autorčiných vlastních představ o její vlastní knize. Je jimi postavení Posledních příběhů v dosavadní linii tvorby Olgy Tokarczukové a postavení prostřední „povídky“ Parka v kontextu celého románu.

Trochu jiná Olga
Dílo Olgy Tokarczukové dobře známe, do češtiny bylo již mnohé přeloženo. Prvotinou – knihou Cesta lidí Knihy – i známým Pravěkem a jinými časy se etablovala jako autorka narativně bohatých mytických příběhů, které převádějí jednotlivé a konkrétní v obecné a univerzální. Nejslabší vždy byla v literárním pseudopsychologizování, v oblíbených mýto-filosofických odbočkách. Dlouho jsem hledala, v čem je nejsilnější. Zlom přišel se souborem povídek Hra na spoustu bubínků. Některé z jejích krátkých povídek byly výtečné. Zvláště v drobných detailech, ve zdánlivě banálních životních mikropříbězích, v záběru na konkrétního člověka bez opony mytického bezčasí a rezonance archetypálních pravzorů. Právě na tuto linii Poslední příběhy navazují.

Olga Tokarczuková urputně opakuje uzavřený kruh svých oblíbených motivů. Pokud nejsou jejími čtenáři uspokojivě vykládány, neváhá se k nim opakovaně vracet. Pocit vykořenění v románu Dům denní, dům noční ke čtenářům, slovy autorky, dostatečně nepromlouval, v Posledních příbězích ho tedy akcentuje důsledněji (dodejme, že nejnovější román Bieguni jej úporně protlačuje znovu, nikoli nenásilně). Nejsilnější je ale Tokarczuková právě v tom, o čem „prvoplánově“ psát nechce. Jako by se bála vykročit cestou, která jejímu psaní evidentně svědčí. Odlehčena od nadbytečného vzletného filosofování a intertextuální implantace literárně zaobalených psychologických či antropologických pouček.

Výše zmíněné beze zbytku platí pro příběh staré Paraskevji. Příběh, kde ani nešťastný a osamělý život hlavní hrdinky nevzbuzuje módní, takřka „popkulturní“ soucit, protože Paraskevja rozhodně není žádným prototypem kladné hrdinky. Smrt přijímá pragmaticky, stáří se svéráznou rezignací, svého muže kdysi přijala jako toho, kdo od ní jednoduše neutekl. Tokarczuková nic nepřikrášluje, nemilosrdně obnažuje vzájemné lidské odcizení, opuštěnost, stárnutí i marné ohlížení za tím, co nezůstalo. To vše bez snahy o senzaci, bez kýče, s citem pro vystižení myšlenkového světa lidí dalekých ruchu moderních velkoměst, světa tragického a komického zároveň. Akceptuje bezhappyendovost života, jak se vyjádřila Dorota Masłowská. O to je větší škoda, že Tokarczuková nedokázala zbylé dva příběhy alespoň přiblížit tomu prostřednímu. Úvodní Čistá země zatvrzele variuje motiv smrti a umírání, a to jednak předvídatelně, jednak místy až nesnesitelně sladkobolně (jsou snad srdceryvné scény utrpení umírající fenky úlitbou čtenářkám odkojeným červenými knihovnami?). Závěrečný Kouzelník už působí spíše dojmem, že je v knize jen do počtu. Prostředí exotického tropického ostrova a na něm tajemný umírající mág snažící se ještě rychle zasvětit do svých tajů následovníka – koho jiného než dítě… Skoro se nechce uvěřit, že po brilantně napsaném příběhu staré Paraskevji završuje Tokarczuková svou knihu takovou banalitou. Pro mytickou polohu Olgy Tokarczukové jako autorky mám zvláštní slabost, ale z alespoň jednoho z Posledních příběhů čiší příjemná radost z odvahy vydat se i jiným směrem.