Sara Stridsberg (1972) napsala román, o němž se těžko mluví, protože se v kontextu švédské prózy ničemu nepodobá. Alespoň jedním takovým „nezařaditelným“ zjevením se ale může v každém okamžiku chlubit snad každá literatura (řečeno lépe knižní trh každého státu?) v Evropě. Neuchopitelnost stylu nás rozhodně nevyvazuje z povinnosti pokoušet se tato zjevení „zařadit“, když ne do historie literárních forem, tedy alespoň do systému, jímž je přirozený jazyk. Nad románem Drömfakulteten (Fakulta snů), který se stal ve Švédsku v dobrém slova smyslu literární senzací (momentálně je i jedním z favoritů v soutěži o Cenu Severské rady), se však běžné vyjadřovací problémy recenzenta násobí. Fakulta snů totiž vybízí k politickému onálepkování (švédská krásná literatura je politická odjakživa). Mnozí si tak práci usnadňují tím, že o ní hovoří prostě jako o „vynikajícím feministickém románu“, čímž jí z uměleckého (a mimo Švédsko mnohdy i tržního) hlediska neprokazují zrovna vděčnou službu.

Ve Švédsku, suverénně nejfeminističtější zemi Evropy, takový marketingový label funguje velmi dobře: nelže, nekomplikuje, prodává. Jakmile se ale přeneseme do ovzduší, kde a) otevřeně politická literatura vždycky zavání a b) feminismus je v očích (nejen) náročného čtenáře mnohdy extra zátěží, musíme problém Fakulty snů začít řešit od nuly. Jak co nejpřesněji vysvětlit, že je to prvotřídní umělecké dílo, i když (a tady by byl švédský čtenář přesvědčen, že jsem si spletla spojku) zaníceně vypráví o Valerii Solanas? O té Valerii Solanas (1936-1988), která se v šedesátých letech proslavila manifestem s názvem S.C.U.M. (Society for Cutting Up Men)?

Fakulta snů popírá trichotomii lyrika-epika-drama. O skutečné Valerii Solanas se toho příliš mnoho neví, o to bylo možná snazší sepsat její fiktivní biografii. To málo, co se ví – hororové dětství v pouštním slumu, IQ daleko za hranicí geniality, nedokončený doktorát z psychologie, celoživotní povolání: prostitutka –, autorka zhodnotila až nepochopitelně plodným způsobem. Rozesela to do nechronologicky poskládaných dialogických fragmentů (někdy lyrizujících, někdy věcně absurdních, často „nechutně“ naturalistických a vždycky neuvěřitelně autentických), které zarámovala (rovněž dramatizovanou) Valeriinou smrtí v útulku pro vysloužilé prostitutky (1988) a vycentrovala kolem nevydařeného atentátu na Warhola (1968). Zdánlivě jen další z mnoha post-moderních počinů, ve skutečnosti fascinující poetická studie jednoho velmi lidského zoufalství.

Fakulta snů vyniká nad většinou současné literatury z mnoha důvodů a velkou část z nich je, pravda, velmi těžké pojmenovat. Nejedná se však rozhodně o „vynikající, protože feministický“ román (ani o „vynikající, i když feministický“ román), nýbrž o „vynikající a taky feministický“ román. Nejdůležitější kvalitou tu pak není „inovativní forma“ jako taková, nýbrž schopnost postihnout touto formou tragiku života ve společnosti (konkrétně v té americké, konkrétně v letech 1936-1988) tak, aby v nás vzbudila vztek a soucit zároveň. A jelikož i románová Valerie Solanas má IQ aspoň jako Stephen Hawking, pointuje svoje nebojácné repliky tak důvtipně, že se zasmušilý čtenář často neubrání katartickému smíchu.