Tři divadelní hry švédské spisovatelky Sary Stridsberg sebrané v tomto svazku vznikaly v letech 2006 až 2012 a byly postupně úspěšně uvedeny na scéně švédského národního divadla Dramaten ve Stockholmu. Jejich souborné vydání se v roce 2012 dočkalo nominace na prestižní Augustovu cenu. Hry mají hodně společného: všechny tři zobrazují výrazné ženské hrdinky, které se – zjednodušeně řečeno – odmítají přizpůsobit tomu, co od nich očekává okolí, a jejich příběhy končí tragicky.

Ačkoli se dramata odehrávají v různých historických obdobích, působí aktuálně a nadčasově, či spíše mimočasově. Ve hře Medealand se autorka vrací k bájnému příběhu Iasóna a Médeii, přičemž se (podobně jako kdysi Euripidés) soustředí na Médeiino prožívání a důsledky Iasónovy zrady. Následující hra Dissekering av ett snöfall (Pitvání sněhové přeháňky) vypráví o bezejmenné královské dceři, bezpochyby inspirované kontroverzní historickou postavou švédské královny Kristiny. Třetí drama s názvem Valerie Solanas ska bli president i Amerika (Valerie Solanas se má stát americkou prezidentkou) líčí dramatický osud spisovatelky a feministky Valerie Solanas, která se nejvíce proslavila svým pokusem zastřelit Andyho Warhola.

V Medealandu (2009) Sara Stridsberg aktualizuje klasický antický námět. Její novodobá Médeia je psychologicky dobře propracovaná, autorka suverénně ovládá umění několika větami v dialogu vystihnout charakter a rozpoložení svých hrdinek. Vedle intenzivního zachycení prožitku zrady, hořkosti, osamění, nenávisti a počínajícího šílenství však hra obsahuje i další důležité roviny. Letmo se dotýká problematiky imigrantů, kteří nejsou v nové zemi vítáni, ale ztratili možnost vrátit se domů. Především ale zdůrazňuje, že příčinu tragického vyústění příběhu lze hledat v bezohledném jednání mužů, kteří automaticky očekávají od žen vstřícnost, poddajnost a přizpůsobení, aniž by byli připraveni oplácet stejnou mincí. Když zoufalá Médeia zabije své a Iasónovy děti, není to jen akt pomsty, ale především akt zoufalého protestu.

Ještě názorněji vykresluje rozpor mezi vůlí jedince a očekáváním, které na něho na základě pohlaví klade společnost, hororově laděná hra Dissekering av ett snöfall (2012). Hlavní hrdinka, v níž není těžké rozpoznat dceru krále Gustava II. Adolfa Kristinu, se po smrti otce ocitá v tíživé situaci: jakožto královna má povinnost se vdát a zajistit pochmurné, válkou rozložené severské říši následníka trůnu. Zároveň však vzhledem k výchově, která ji měla připravit na roli panovnice, i vzhledem k nejednoznačné sexuální orientaci cítí odpor vůči roli poddajné manželky, jejímž úkolem je pouze rodit děti. Ačkoli se považuje za vyvolenou, miluje moc a také ji bezohledně uplatňuje vůči poddaným, praktická stránka kralování ji příliš nezajímá a je víceméně bezmocná, pokud jde o její vlastní život. Tyto a další rozpory vedou k tomu, že se ztrácí v bludném kruhu požadavků, příkazů, proseb, vydírání a vlastních představ, z něhož neexistuje východisko.
Sara Stridsberg se zde chopila látky, kterou před ní zpracoval už například August Strindberg. Jeho Kristina (1901) byla několikrát uvedena i na českých jevištích a někteří kritici ji shledávali málo aktuální, příliš svázanou s historií. Sara Stridsberg nyní nabízí svůj, nanejvýš současný, pohled na Kristinu; nezbývá, než doufat, že některé české divadlo sebere odvahu a rozhodne se jej také inscenovat.

V poslední hře Valerie Solanas ska bli president i Amerika (která ovšem ve skutečnosti vznikla jako první) se autorka na popud režisérky divadla Dramaten Ingely Olsson rozhodla scénicky zpracovat svůj úspěšný román Drömfakulteten (Fakulta snů, viz samostatné články). Ten vypráví o americké spisovatelce a radikální feministce Valerii Solanas, autorce proslulého Manifestu SCUM, který Sara Stridsberg přeložila do švédštiny. Troufám si odhadovat, že její vypjatý příběh bude v divadle fungovat přinejmenším stejně dobře jako na papíře.

Všechny tři hry přinášejí velmi silný čtenářský zážitek, i mimo jeviště čtenář ocení autorčinu citlivou práci s jazykem, smysl pro ironii a paradoxy, schopnost mísit bezútěšnost s vtipem a spojovat krutě realistické motivy s fantastickými. Zejména poslední hra o Valerii Solanas se čte jedním dechem, příběh královny Kristiny se zase vryje do paměti fascinující temnou atmosférou. Po formální stránce Sara Stridsberg pracuje s fragmenty, vypichuje důležité momenty, které na sebe vždy nenavazují. Čím lépe je čtenář (divák) obeznámen s původní látkou, tím více detailů samozřejmě ocení, ale předchozí znalost není podmínkou porozumění. Z hlediska obsahu zůstává autorka „věrná“ svému dlouhodobému tématu – zpochybňování mužských a ženských stereotypů. Nemá cenu chodit kolem horké kaše, Sara Stridsberg je feministka. Ovšem píše vynikající, mnohovrstevnaté hry, které nemají nic společného s jakoukoli propagandou.