Americká židovská literatura dala v nedávné minulosti světu dva nositele Nobelovy ceny za literaturu i celou řadu dalších vynikajících osobností. V posledních letech ale dochází ke generační výměně – a v jejím rámci se v záři obliby u kritiků i čtenářů sluní hlavně dvě jména: manželé Jonathan Safran Foer a Nicole Kraussová.

Na rozdíl od Foera, přezdívaného "zázračné dítě americké literatury", měla Kraussová cestu za úspěchem přece jen poněkud složitější. Sice studovala na prestižních amerických a britských univerzitách, tam se ovšem věnovala nejprve poezii. Teprve když zjistila, že přemýšlí doslova nad každým slovem, takže nové básně přibývají jen pomalu a složitě, obrátila svou pozornost k próze. Její první román Do místnosti vchází muž vyšel roku 2002. Jde o příběh čtyřicetiletého Samsona Greenea, profesora americké literatury na Columbia University, který se jednoho rána probudí po těžké operaci mozku a zjistí, že mu zbyly vzpomínky na pouhých prvních dvanáct let života. Vydává se tedy na cestu po Spojených státech a při pátrání po své minulosti musí nalézt i novou identitu. Americkou kritiku román docela zaujal, bestsellerem se však i kvůli poměrně značným logickým lapsům, které doprovází Samsonovo putování za pamětí, nestal.

O to větší dopad měla kniha následující, Dějiny lásky. Kraussová se v něm opět vrací ke svému oblíbenému tématu, tentokrát ovšem paměti kolektivní, národní. V románu autorka umně splétá dohromady dva na první pohled absolutně nesouvislé vypravěčské hlasy. Na jedné straně je osmdesátiletý bývalý zámečník Leo Gursky, který v mládí přežil v Polsku holocaust a po válce emigroval do USA. Na straně druhé stojí čtrnáctiletá Alma Singerová, která jednoho dne zjistí, že její matka překladatelka dostala nabídku na převod jedné španělsky psané knihy. Její titul zní Dějiny lásky a jde o překlad z jidiš originálu, jehož autorem je právě Gursky, jenž ovšem nikdy neplánoval, že by kroniku své životní lásky z mládí někdy uveřejnil. Alma – a jejím prostřednictvím i čtenář – do Dějin lásky potají nahlíží. V rukách tedy držíme jakýsi metatext – knihu, jejíž části tvoří kniha jiná, ovšem se stejným názvem. Složitá struktura podobná labyrintu i odkazy k neznámému textu, v němž se skrývá klíč k pochopení celého tajemství, jsou poctou, kterou Kraussová složila svému oblíbenému spisovateli, Argentinci Jorgemu Luisi Borgesovi. Jinak ovšem jde o dílo psané v té nejlepší tradici americké židovské literatury – nechybí tu jemná sebeironie i hluboké utrpení lidí, kterým do života zasáhla historie, a oni se z její rány nikdy docela nevzpamatovali. Čtenáře pak na konci románu čeká překvapující prozření, díky němuž jim bude nejen zřejmé, jak spolu souvisejí oba vypravěči, ale bude jim naznačeno, že konec může někdy znamenat začátek. Do slova a do písmene.

Nicole Kraussová žije s manželem a malým synem v brooklynské čtvrti Park Slope, kde jim souseda dělá například prozaik Paul Auster. Další román zatím nechystá, ovšem nedočkavé čtenáře by mohla na chvíli uspokojit filmová adaptace Dějin lásky. Plánována je na příští rok a zhostit se jí má respektovaný mexický režisér Alfonso Cuarón.

Česky vyšlo: Dějiny lásky (2005, česky v překladu Hany Ulmanové, Argo, 2006)