Indii, její dějiny i trauma anglické koloniální nadvlády popsal v literatuře už slavný Salman Rushdie, v osobě Hariho Kunzrua mu však vyrůstá docela zdatný nástupce. Jaké je to být Britem druhé kategorie, to ví Kunzru až moc dobře. Nic na tom nemění ani fakt, že se v Británii narodil a prožil celý život, pochází z finančně relativně dobře zajištěné rodiny chirurga zdravotní sestry a studoval na Oxfordské univerzitě. Jeho otec totiž pochází z Kašmíru, takže Kunzruovi se v mládí mnohokrát dostalo nadávek do muslimů a špinavých Pakistánců.

Hari Kunzru je v mnohém podobný nejen Rushdiemu, ale i své vrstevnici Zadie Smithové. I on dosáhl obrovského úspěchu už svou prvotinou, stejně jako Smithová se na základě jediného románu objevil na seznamu nejlepších mladých britských prozaiků agentury Granta, a stejně jako jeho kolegyně, která má pro změnu karibské kořeny, si všímá rasismu, který ovládá celou západní civilizaci. Nejde tu o nějakou zjevnou nerovnoprávnost, urážky, nadávky, které na hráče černé pleti hulákají primitivové na fotbale – to všechno je ve slušné společnosti zapovězeno, a tvrdě se trestá; na odiv se staví schopnost tolerance a multikulturalismus. Jde tu o rasismus rafinovanější, skrytý pod slupkou politické korektnosti. Bílí Angličané či Američané (ale také i Francouzi, Němci a koneckonců i Češi) se neodtahují, když si k nim v metru nebo v autobuse přisedne Asiat nebo černoch, ba přátelsky se na něj usmějí, při oficiální příležitosti mu rádi podají ruku a vedou příjemnou společenskou konverzaci. Avšak hned poté, jak oficiality skončí, se každý rozprchne do bezpečí své čtvrti, v níž se odlišné kulturní, sociální či rodinné návyky snášejí jen těžko. Místo rasistického principu dělení lidí podle barvy kůže nastupuje poněkud méně nápadná diverzifikace podle majetku. Jinými slovy, bydlení v bílé čtvrti je vždycky luxusnější než ve čtvrti etnicky různorodé.

Rasismus v obou podobách, jehož oběťmi se často stávají potomci přistěhovalců z indického subkontinentu i z jiných bývalých britských kolonií, je i leitmotivem Kunzruova díla. Jeho protagonistům je vlastní zoufalá, křečovitá snaha vyrovnat se svým západním vzorům; ta má někdy na svědomí paradoxní situaci, v níž má Ind často angličtější názory a chování než samotný občan impéria. Takový je i protagonista Kunzruova prvního románu Impresionista, typický pícaro; podtitul Impresionisty se ostatně k dědictví formy, kterou nejlépe proslavil Cervantesův Don Quijote, hrdě hlásí. Je to hrdina bez domova, bez rodinného zázemí, který svůj život tráví na cestách a nejrůznějšími prostředky, z nichž řada by u anglického gentlemana došla opovržení, bojuje proti osudu, který mu svět nachystal. Za jeho početí může náhoda: povodeň způsobená monzunovým lijákem svede do jedné jeskyně anglického lesníka Forrestera, který pracuje v Indii na zalesňování holých horských svahů, a mladého sirotka Amrítu, která je na cestě za strýcem. V kulise takřka biblických přívalů vody se pomilují, avšak ani jeden se nedožije okamžiku, kdy plod jejich vášně poprvé spatří světlo světa: Forrester utone v kalných vodách hned po milostném aktu, Amríta zemře při porodu. Malý Prán-Nát je tedy sirotek (stejně jako prototyp anglického pícara, Fieldingův Tom Jones či Dickensovi chlapci), kterého vychovávají u prastrýce s tím, že po něm zdědí všechen majetek, avšak tajemství jeho původu, totiž že není čistokrevný Ind, sdílí i prastrýcova služka. Když Prán-Nátův příbuzný sejde bizarním způsobem ze světa (v obavě před chřipkou se léčí koupelí v cibulovém odvaru a na netradiční léčbu zemře), je patnáctiletý floutek z minuty na minutu zbaven dědictví i domova. Zůstane mu jen vybledlá fotografie otce, kterou služka kdysi sebrala Amrítě, na Inda nebývale bílá kůže a hlad.

Prán-Nát záhy zjistí, že na ulici se uživit dá, ale je třeba tomu něco obětovat. Díky přitažlivým rysům začne pracovat v jednom podniku, v němž mu dávají najíst a na oplátku musí poskytovat zákazníkům jisté služby. Náš hlavní hrdina tedy projde první proměnou, metamorfózou pohlaví, na jejímž konci je z muže hidžra, muž v ženských šatech a s klientelou stejného pohlaví. Od té doby se Prán-Nát, nyní Rukhsáná a v pozdějších reinkarnacích postupně Clive, Hezoun Bobby a Jonathan Bridgeman, pohybuje neustále na pomezí mezi dvěma světy: je ženou s mužskými pohlavními orgány, Indem s britskou tváří, Angličanem, který úzkostně skrývá svůj původ a nakonec bezejmenným kočovníkem, vlastně ztělesněním toho, čím byl celý svůj život. Jeho činy ovlivňuje touha stát se Angličanem, příslušníkem nadřazené, vládnoucí, čisté rasy, a všudypřítomná náhoda, která byla i příčinou setkání jeho otce a matky. Díky ní najde Prán-Nát dveře podniku, kde mu dají najíst, stejnou shodou okolností se mu povede zbavit se nedůstojného údělu hidžry. Jiná souhra událostí dá jedné noci dohromady Hezouna Bobbyho, který právě přišel o domov v křesťanské misii, a jistého Jonathana Bridgemana, mladého opilce bez příbuzných, který se má ráno vydat lodí do Anglie. Když Bridgeman přijde o život v pouliční rvačce, náš hrdina zaujme jeho místo a konečně se stává tím, kým celý život toužil být: Angličanem s prvotřídním vychováním a oxfordským vzděláním.

V osobě Prán-Náta – Bobbyho - Jonathana se zrcadlí i ústřední konflikt Impresionisty, totiž rozpor mezi Británií a Indií, mezi impériem a kolonií. Britové mají svá pravidla, která vnucují i Indům; ti se je snaží dodržovat, ale není jim to nic platné: do vyšší společnosti jim to stejně nepomůže. Jestliže Angličan popíjí čaj, Ind má svou cibuli, jejíž pach se vznáší nad bombajským tržištěm i v koupelně Prán-Nátova prastrýce. Západní svět věří na dvě pohlaví, ale hlídač v indickém bordelu tvrdí Prán-Nátovi, že na světě existují tisíce různých pohlaví. Britové nasazují proti domnělé indické anarchii svůj společenský systém; co na tom, že v Indii existoval propracovaný sociální systém kast dávno předtím, než bylo anglické království vůbec založeno. Britové svou nadřazenost utvrzují vědeckými poznatky, ovšem v Impresionistovi působí antropologické výzkumy reverenda Macfarlanea, v jehož misii Bobby v Bombaji bydlí, i oxfordského profesora Chapela, jehož Jonathan doprovází na jeho výzkumné výpravě do nitra afrického kontinentu, příliš směšně, aby jim čtenář uvěřil. Mezi těmito dvěma extrémy stojí náš protagonista mnoha jmen, hybrid dvou kultur, jemuž v žilách koluje indická i britská krev, jenž v Británii vypadá jako úctyhodný britský džentlmen, ale umírá strachy, že někdo přijde na tajemství jeho nečistého původu. A tak je papežštější než papež, angličtější než většina jeho kolegů z oxfordské univerzity. Teprve v Africe, kam zavítá jako člen expedice, kterou vede profesor, do jehož povrchní, hysterické a rozmazlené dcery Star se bezhlavě zamiloval, si Jonathan uvědomí, jak pokryteckou úlohu hraje britská civilizace v objevování a postupném zotročování jiných, primitivnějších kultur. Na jedné straně starost o ubohé divochy, jimž je třeba dát civilizaci, na straně druhé arogance a brutalita, když laskavý kolonizátor zjistí, že porobený kmen se své zaostalé kultury nechce vzdát. Hrubá síla v příběhu Impresionisty stejně jako ve skutečnosti vítězí. Na konci knihy sice pro domorodý africký kmen Fotsů, kteří do té doby, než je profesor Chapel při jedné ze svých výzkumných cest objevil, žili ve šťastné shodě při počítání fiktivních podílů jedinců na veškerém majetku kmene, zasvitne světélko naděje, když celou výpravu zlikvidují a nastolí opět svůj bezčasý svět, ale pozorný čtenář ví, že se dlouho radovat nebudou. Odveta v podobě výpravy, která má krutě odčinit zkázu vědecké expedice, na sebe nenechá čekat. Lineární, historický čas západní civilizace nakonec zvítězí na cyklickým časem divochů, v němž hlavní roli hrají mýty. Naštěstí však není vše jen bílé a černé. Zkázu britské výpravy i budoucí tragédii afrického kmene přežívá jako jediný Impresionista, jenž očištěn od nánosu anglické civilizace a bezejmenný jde na velbloudu kamsi do dáli. V té chvíli v sobě objevuje cosi, co by se při troše dobré vůle dalo nazvat zenovou filosofií: na rozdíl od cíle putování, na nějž je hlavní hrdina v duchu tradice západní civilizace soustředěn celý svůj život, na poslední stránce pochopí, že i cesta může být cíl.

Kunzruův první román je románem idejí, což někdy až příliš určuje charakter hlavní postavy i zvraty jeho životního osudu. Hlavně je to však fascinující čtení, v němž se čtenář pohrouží do britské koloniální kultury počátku dvacátého století, trne hrůzou nad tím, že se tajemství původu hlavního hrdiny provalí v nejnevhodnější chvíli a drží mu palce prostě proto, že je ze všech postav, které v Impresionistovi defilují, jediný sympatický. Kunzruova kniha invenčním způsobem volá po rovnosti ras a předestírá etické otázky, na něž západní civilizace dodnes nedokázala najít uspokojivou odpověď.