Když se na přelomu let 1992 a 1993 rozpadlo Československo na dva suverénní státy, bylo to ve 20. století podruhé a naposledy, co v Evropě došlo k rozdělení státu bez válečného konfliktu. V roce 1905 se po táhlých a vyhrocujících se sporech rozdělila nepříliš životaschopná Švédsko-Norská personální unie. Proti vůli Norů vznikla v roce 1814, kdy Švédsko získalo Norsko od Dánska jako válečnou kořist po Napoleonských válkách. Norové tehdy chtěli obejít závěry kielských mírových jednání a nabýt po téměř čtyř stech letech dánské nadvlády samostatnosti. Narychlo proto přijali vlastní ústavu a zvolili si krále. Pod mezinárodním tlakem Vídeňského kongresu však nakonec museli ustoupit, na svou dobu neotřele moderní ústavu upravit a vstoupit do unie se Švédskem.

Již od samého počátku se však jednalo o unii velmi volnou, v níž byl pojítkem pouze švédský král a zahraniční politika. Norsko mělo nejen vlastní národní shromáždění, nejvyšší soud, národní banku, ale dokonce i armádu. Se sílící pozicí norského parlamentu a se vzrůstajícím národním uvědoměním, které se příliš nevymykalo celoevropskému smýšlení 19. století, začali Norové cíleně usilovat o úplné osamostatnění. Jablkem sváru se stala právě zahraniční politika, tedy úřad ministra zahraničí a zahraniční konsulové. Norsko deklarovalo, že chce vést vlastní zahraniční politiku. Na přelomu století začaly obě země nenápadně oprašovat svou vojenskou výzbroj. Docházelo při tom k mnoha kuriózním situacím. Norská strana např. modernizovala pevnosti podél společné hranice a odůvodňovala to obavami z možného napadení Ruskem. K ozbrojenému střetu však nikdy nedošlo. Nebyl k němu ostatně žádný důvod. Unie se od vzniku nestmelila, nenalezla smysl společné existence; koneckonců také společná hranice byla až na strategicky bezvýznamná území daleko na severu stále jasně vytyčená. Veřejné mínění ve Švédsku bylo rozštěpené, v Norsku, jak potvrdilo referendum, jednoznačně pro odtržení. Stačilo tedy poměrně málo k tomu, aby se unie rozpadla.

Norsko se za devadesát let unie se Švédskem nicméně nebývale proměnilo. Před jejím uzavřením, na počátku devatenáctého století, nevypadala jeho budoucnost nijak slibně. Nacházelo se na samém okraji Evropy, tvořilo téměř bezvýznamnou součást Dánského království a řízeno bylo z Kodaně. V povědomí lidí sice existovala představa dávné norské říše, ale realita byla už několik století diametrálně odlišná: Dánské království Norsko integrovalo již koncem 14. století po panevropské morové ráně, která se do Norska dostala přes hanzovní město Bergen z Anglie a která vyvraždila až polovinu obyvatelstva. Norsko nemělo žádné vlastní instituce, významná města, aristokracii, ani univerzitu (první byla založena v Oslu roku 1811); jednalo se o chudou, ryze agrární společnost. Hospodářství se dle regionálních možností opíralo o zemědělství, rybolov a lesnictví. Norskou elitu tvořili úředníci; nepočetná skupinka norských intelektuálů zásadně působila mimo Norsko, převážně v Kodani. Úředním jazykem byla dánština.

Přibližně o sto let později, v roce 1905, se ze švédského regionu stal suverénní stát s parlamentní demokracií a všeobecným hlasovacím právem pro muže (pro ženy od roku 1913). Agrární společnost se přetvářela, země procházela modernizací. V průběhu 19. století se ustavily hned dva velmi si blízké národní jazyky, přičemž oba se stále používají. Jazyk dnes pojmenovaný bokmål, knižní řeč, vychází z dánštiny a je z něj patrná snaha zachovat kulturní kontinuitu, nevzdat se dánského vlivu. Dnes ho aktivně používají přibližně čtyři pětiny Norů. Nynorsk, nová norština, je obrozenecký jazyk vytvořený v polovině 19. století z dialektů převážně západního Norska, tedy oblasti nejméně zasažené dánštinou, jehož snahou je oprostit se od dánštiny, překlenout temné období dánské nadvlády a navázat na staroseverštinu. Na začátku dvacátého století vzniká první, i když ne příliš rozsáhlý, norsko-dánský slovník. Pevnou pozici si v druhé polovině 19. století ve světě vydobylo i několik dodnes uznávaných umělců, mezi nimi dramatik Henrik Ibsen, skladatel Edvard Grieg, romanopisec Kunt Hamsun a malíř Edvard Munch. Politické osamostatnění přichází právě v době, kdy Norsko získává pevné místo na kulturní mapě Evropy.

Z hlediska literární a konkrétněji povídkové tvorby se v první polovině objevují dvě základní tendence. Hlavní, realistická tendence souvisí s pokračující konsolidací Norského národního státu po roce 1905. Druhá, o něco méně výrazná tendence se objevuje s nástupem kulturně radikálního komunistického smýšlení na přelomu desátých a dvacátých let doprovázeného norskou recepcí evropského kulturně-literárního dění, zvláště v oblasti psychoanalýzy. Komunismus drtivá většina norských intelektuálů zavrhla, když byli konfrontováni se zdrcující realitou moskevských procesů. Norsko se jako jedna z mála evropských zemí nezapojilo do první světové války. Od osamostatnění převládal v tamější zahraniční politice názor, že nejvhodnější je nevázat se mezinárodními smlouvami na žádnou evropskou mocnost a pevné stanovisko zaujmout až v případě bezprostředního ohrožení. Poprvé se také objevuje nacionalistický argument „mladé země“, která po pěti stech letech v područí získala samostatnost, jenž je dodnes hojně používán při debatách o vstupu Norska do EU. První světová válka se Norska dotkla jen velmi nepřímo, a to v podobě materiální nouze a nevýrazné recese. Hluboká literární reflexe války a jakási, byť nevýrazná, „ztracená generace“ se v Norsku objevila až po druhé světové válce.

(…)

Literatura má v dnešní norské společnosti velmi pevnou pozici a je chápána jako nedílná součást společenského života. I začínající spisovatelé se mohou ucházet o nepřeberné množství různých státních stipendií, etablovaní umělci mají nárok na stálý plat. Od šedesátých let vykupuje stát tisíc výtisků většiny beletristických titulů a distribuuje je do knihoven. Umožňuje tak realizaci i ekonomicky nesoběstačných projektů.

V sedmdesátých letech devatenáctého století formuloval dánský myslitel Georg Brandes myšlenku, že literatura má „vyvolat diskusi o problémech“. Právě tato idea angažované literatury našla v Norsku okamžitou a trvalou odezvu. Sto let poté, co se z norského regionu oficiálně stal zcela samostatný stát, figuruje Norsko v mezinárodních srovnávacích statistikách jako země dlouhodobě s jedním z nejvyšších životních standardů. Samo sebe prezentuje jako zemi s nanejvýš propracovaným sociálním systémem, zemi úspěšně se angažující v mezinárodní politice, zemi otevřenou a dynamickou, zemi dodržující nejpřísnější zásady trvale udržitelného rozvoje, zemi jedním slovem moderní – a bývá tak i chápáno. Norská literatura nám ukazuje, že realita skrývající se za tímto image je mnohem komplikovanější.