Poslední kniha u nás již známého a oblíbeného anglického prozaika Louise de Bernieres se obrací k nedávné historii území Malé Asie, které patřilo do roku 1453 Byzanci a poté až do 20. století Osmanské říši. Čtenář se může spolehnout na vynikající styl a zpracování příběhů jak skutečných historických postav (Mustafa Kemal, řečtí králové, vojevůdcové aj.), tak fiktivních hrdinů, kteří obývají Eskibahçe, městečko na jihozápadním pobřeží Malé Asie nedaleko Fethiye (dříve Telmessos). Obsáhlou knihu můžeme nazvat kronikou jednoho exodu a jistě dojme každého, kdo se jen trochu dokáže vcítit do hrdinů, neboť ve zdánlivě jednoduchém vyprávění, aspirujícím na lidové příběhy, které byli lidé zvyklí si vyprávět právě v těchto končinách, se skrývá veliká síla výpovědi o lidském utrpení, zapříčiněného „velkým světem“.

V románu se střídají vyprávění osob či o osobách, jejichž osudy se později různými způsoby prolnou a z celého jednolitého příběhu až nepříjemně vystupuje nepojmenovaný a neměnný „osud“. Za velice zdařilé považuji průběžné zpovědi hrnčíře Iskendera, obyvatele Eskibahçe, jehož lidovou a lidskou moudrost můžeme jen obdivovat. Vedle nich nám o svém životě vyprávějí Filothea, krásná křesťanka, do níž je zamilován pasáček koz Ibrahim, dva nerozluční přátelé Karatavuk a Mehmetçik, Rüstem bej, Filotheina matka Polyxeni, její kamarádka Ayşe, manželka imáma Abdülhamida hodži, otec Christoforos, učitel Leonidas, arménský lékárník Levon aj. - a celým řetězcem příběhů se vine retrospektivní vyprávění ošklivé dívky Drosuly. Vyprávění lidí a o lidech z Iskenderova okolí a popisy politického dění na Balkáně a v Malé Asii na počátku 20. století jsou velice vyrovnané a až na několik málo výjimek, kdy má člověk už dost popisů diplomatických machinací a vysoké politiky a touží po klidu Eskibahçe, jde o vynikající román v příbězích. Autor se zcela ponořil do kraje a historie západní Malé Asie a skvěle přiblížil přírodu, vsi a města. Jak sám na začátku uvádí, vydal se po stopách svého dědečka, který byl raněn na poloostrově Gallipoli ve válce s tehdy ještě Osmanskou říší, a přitom sbíral materiál pro tuto knihu.

Trochu by se dalo pochybovat o mírně zidealizovaném obrázku života lidí před politickými událostmi 1. světlové války a na ně navazující výměnou obyvatel Řecka a Turecka. Přes to všechno lze knihu charakterizovat jako protiválečný manifest zdůrazňující důležitost lidského života před hystericky vyvolanými vášněmi, nacionalismem, náboženskou nesnášenlivostí a z toho pramenícího násilí, genocidy jednotlivých etnik, přesunů milionů lidí, vykořeněnost a následný úpadek. Násilí vůbec autor podává sice naturalisticky, ale tak lidsky, že není možné se krvavým a krutým scénám vyhnout, zapadají do celkového koloritu a dodávají tak zpočátku mírumilovným a spokojeným příběhům nenavratitelné stigma viny, která leží vlastně na všech. Snad až na příběh Mustafy Kemala končí všechny životy více méně tragicky. Kdo nezemřel ve válce, umíral hlady nebo v pochodech smrti, kdo se vrátil, zešílel, kdo nebyl odsunut, byl zabit, kdo zůstal, zesmutněl a zchudl a už nikdy nespatřil přátele a sousedy, se kterými vyrůstal a s nimiž přes veškerou rozdílnost náboženství koexistoval v normálních lidských vztazích. Žádná ideologie, žádný politický zájem či moc, ať už ve jménu kohokoli, nemá nejmenší právo kohokoli násilím přesidlovat, vystěhovat, vést „svaté války“ a obětovat kohokoli kvůli „velkým myšlenkám“.