Nacuo Kirinová zazářila na japonském literárním nebi v 90. letech minulého století napínavými příběhy plnými násilí, které svým pojetím překročily tradiční hranice japonského dobrodružného a kriminálního románu.

Kirinová, vlastním jménem Mariko Hašioková, se narodila v roce 1951 v Kanazawě v rodině architekta. Vzhledem k povolání otce se rodina několikrát stěhovala – nejprve do Sendai, poté do Sappora a nakonec do Tokia, kde Kirinová žije dodnes. Své nadání projevila již jako dítě, kdy překvapovala velkou zvídavostí a na svůj věk až neobvyklou představivostí. Po dokončení vysokoškolského studia na právnické fakultě univerzity Seikei vystřídala několik zaměstnání – od programové manažerky kina až po redaktorku jednoho z časopisů. Na profesionální dráhu spisovatelky se vydala teprve ve třiceti letech, po narození dcery, a v počátcích své literární kariéry se soustředila zejména na psaní romantických příběhů, včetně kreslených komiksů manga. Definitivně se prosadila až o deset let později, kdy se zaměřila na oblast detektivní a dobrodružné prózy.

Tématem jejích knih jsou především ženy a jimi páchané zločiny. Samotný kriminální čin přitom slouží spíše jako odrazový můstek k pronikavé analýze lidského nitra, se všemi odstíny tenké hranice mezi normálním a „zločinným“ v lidském počínání. Hrdinky jejích románů, často ženy středního věku, nejsou zvláštní tím, že spáchaly zločin, ale konkrétními okolnostmi, které je na cestu zločinu přivedly. Jsou to obyčejné ženy se skutečnými každodenními problémy. Zločin pak často představuje jedinou možnou cestu úniku z jejich dosavadního monotónního, nešťastného života. Jak Kirinová zdůraznila v několika interview, její hlavní motivací při psaní je „pozorovat propletence mezilidských vztahů“ – někdy jsou pouta mezi lidmi velice silná, jindy slabá nebo měnící se v důsledku nejrůznějších setkání či konfliktů.

Svými názory Kirinová často provokuje a vybízí k zamyšlení. Opakovaně se z různých úhlů vyjadřuje k japonské deziluzi po krachu ekonomického boomu, přičemž odmítá pojem „společnosti“ jako iluzorní, zpochybňuje těsnost mezilidských vztahů a poukazuje na to, že lidé v dnešní přetechnizované době postupně ztrácejí možnost kontroly nad sebou i nad svými vztahy s ostatními.

Prvního výrazného úspěchu dosáhla v roce 1993, kdy její román „Kao ni furikakaru ame“ (Deštěm zmáčený obličej) obdržel výroční literární cenu Edogawy Rampa.

Následoval její zatím nejslavnější román „Out“, který vyšel v roce 1997 v nakladatelství Kódanša a v roce následujícím získal výroční literární cenu Japonské asociace detektivních autorů, stal se nejen obrovským bestsellerem na japonském trhu, ale i jejím prvním (nepříliš zdařile) zfilmovaným dílem a první knihou přeloženou do angličtiny a některých dalších jazyků. Kirinová šokovala detailním naturalistickým popisem čtvrcení mrtvoly i odvážnou násilnickou sexuální scénou v závěru románu. Samotný název „Out“ je bezprostředním vyjádřením podstaty románu – hrdinky se snaží osvobodit své já, uniknout někam „pryč“, „ven“. Chtějí žít jinak, jinde, s někým jiným.

Jednou z hrdinek tohoto napínavého temného příběhu s prvky černé komedie je Jajoi Jamamotová, obyčejná mladá matka dvou malých dětí, která žije na předměstí a pracuje v noční směně ve firmě připravující tradiční japonské krabičky se studenými obědy (o-bentó).

Jajoi uškrtí svého násilnického, nevěrného manžela Kendžiho – příživníka a hazardního hráče, který v nočním klubu utratil veškeré rodinné úspory. S pomocí tří kolegyň z firmy pak tělo zavražděného rozporcuje velkými kuchyňskými noži na přípravu sašimi a tašky s kusy těla roznese do odpadkových nádob po celém Tokiu. Čtveřici žen však začne pronásledovat jak policie, která části mrtvoly objeví, tak i všeho schopní gangsteři z pověstné japonské mafie – jakuzy. Právě myšlenka, co se stane, když se bezvýznamné ženy z předměstí postaví mocné mafii, stála podle autorky u zrodu románu. Teprve pak byly přidány drastické podrobnosti čtvrcení těla zavražděného manžela. Autorka románu přitom paradoxně nebyla schopna seznámit se v rámci přípravy na psaní románu s realitou přímo v pitevně, ale dala přednost rozhovorům s patology a studiu některých záznamů jejich pitev. Jak přiznává v jednom z interview, při samotném líčení scény rozčtvrcení mrtvoly se inspirovala spíše postupy, jakými se zpracovává maso při vaření.

Také kolegyně, které Jajoi pomáhají, patří mezi obyčejné ženy z předměstí – chudá postarší vdova Jošie, která se stará o dvě dcery a nemohoucí tchyni, Kuniko, která se neuvěřitelně zadlužila nevýhodnými půjčkami na nákup značkového zboží, Masako, která na první pohled žije ve spořádaném manželství s vedoucím pracovníkem renomované firmy, avšak ve skutečnosti je nešťastnou ženou v rodině, kde manžel je alkoholikem bez perspektivy v zaměstnání a syn odmítá po svém vyloučení ze školy s matkou komunikovat. Právě z této inteligentní, přemýšlivé, ale chladné Masako učinila Kirinová hlavní hrdinku, která se ve skupince čtyř žen ujímá vůdčí role. „Byla to lidská bytost, ale nyní je to pouhý předmět,“ říká nad mrtvolou zavražděného Jajoiina manžela a začíná metodicky organizovat její rozčtvrcení a odstranění, aby si brzy uvědomila, že brutální vražda byla pouhým prvním krokem do krutého tokijského podsvětí.

Thrillerem „Out“ se Kirinová definitivně prosadila na japonské literární scéně a díla, která následovala, její výsadní postavení jedné z nejprodávanějších současných japonských autorek jen potvrzují.

Následovala také další literární ocenění. V roce 1999 získala literární cenu Naoki za prózu „Jawarakana hóhó“ (Měkké tváře), v roce 2003 literární cenu Kjóky Izumiho za prózu „Gurotesuku“ (Groteska) a v roce 2004 literární cenu Renzaburóa Šibaty za dílo „Zangjakuki“ (Zápisky o zvěrstvech). Ve stejném roce byla za román „Out“ jako vůbec první japonský autor nominována na prestižní americkou literární cenu Edgara Allena Poea v kategorii nejlepší román. Cenu sice nezískala, ale ještě více tak zviditelnila své jméno v zahraničí.

Z další tvorby: „I’m sorry, mama“ (Promiň, mami), „Gurotesuku“ (Groteska), „Riaru wárudo“ (Skutečný svět), „Dáku“ (Tma), „Mizu no nemuri, hai no jume“ (Spánek vody, sen popela), „Tenši ni misuterareta joru“ (Večer, který opustili andělé), „Kógen“ (Zdroj světla), sbírka povídek „Rózu gáden“ (Růžová zahrada).

Na svůj první překlad do češtiny tato zajímavá autorka dosud čeká.

© Jan Levora, červenec 2005