Na sklonku svého dlouhého života vydal největší polský básník dvacátého století Czeslaw Miłosz (1911-2004), nositel Nobelovy ceny za literaturu (1980), dvě zvláštní knihy: Miłoszova abeceda (Abecadlo Miłosza, 1997) a Jiná abeceda (Inne abecadlo, 1998), z nichž česky nyní vychází obsáhlý výbor s názvem Miłoszova abeceda. Jde vlastně o abecedně řazená hesla, vážící se k autorovu životu, myšlení a zájmům, o jakousi soukromou encyklopedii důležitých slov, jmen či pojmů. Sám autor knihu v posledním hesle „Želet (lidí a věcí)“ charakterizuje takto: „Snad je tu ostatně Abeceda místo čehosi jiného: místo románu, místo eseje o dvacátém století, místo pamětí.“ (s. 249) Kniha je ovšem mnohem bohatší a různorodější.

Ve sto dvaceti osmi heslech českého výboru se Miłosz ohlíží za celým svým životem a tedy i za stoletím, které prožil téměř celé. Složitosti dané epochy se odrážely i v osudu básníka, prozaika a esejisty Miłosze. Autobiografická hesla se střídají s krátkými zamyšleními, paměti se stručnými eseji, vyprávění s básnickými a filosofickými postřehy. Stačí se podívat na seznam hesel nebo pak na jmenný rejstřík, abychom si udělali hrubou představu o obsahu a rozsahu knihy. Najdeme zde osoby spojené s Miłoszovým životem či kariérou (ať už jako umělce či univerzitního profesora) nebo tvůrce, které Miłosz obdivuje a má rád (např. Balzac, Baudelaire, Camus, Dostojevskij, Hopper, Koestler, Rexroth, Rimbaud, Schopenhauer, Whitman), či naopak kritizuje (Beauvoirová, Frost). Pak zde najdeme hesla obecnější, zamýšlející se nad uměleckou tvorbou, nad smyslem života, nad jazykem, nad místy důležitými pro Milosze-světoobčana apod. (např. Akademický domov, Americká poezie, Angličtina, Baroko, Čas, Francouzština, Láska, Město, Nenávist, Neštěstí, Peníze, Polština, Pravda, Příroda, Ruština, Sláva aj.). A konečně hesla spojená přímo s Miłoszovým životem, který je tu mozaikovitě nastíněn v některých heslech (např. Alkohol, Amerika, Anonymy, Automobil, Berkeley, Francie, Los Angeles, Szetejny).

Miłosz střídá nálady i styl, a tak se kniha dobře čte a nenudí a nepůsobí jako suchý heslář. Právě tím, jak se různě zaměřená hesla střídají (a také jejich délka je různá), je kniha bohatá a zajímavá. Je v ní i jisté napětí, neboť na některá hesla se po určitém čase těšíme víc, na jiná méně. Výhodou samozřejmě také je, že v knize můžeme i listovat, přeskakovat, i když i poctivé čtení po pořádku má smysl. Miłosz dovede výstižně charakterizovat a popsat osoby i místa, nastínit své kladné i záporné životní zážitky, s filosofickou hloubkou se zamýšlet nad životem i světem, být ironický i sebekritický. Nebojí se přiznat např. k zálibě v alkoholu (což u Miłosze možná překvapí). Nebojí se různé osobnosti pochválit, ale i zmínit jejich nedobré vlastnosti. Umí se rozepsat až k vyprávění, ale umí být i stručný a výstižný. Některá hesla jsou spíše básněmi v próze, jiná jsou krátké eseje, portréty, zamyšlení, popisy, vzpomínky. Miłosz tak nezapře, že je básník, prozaik, esejista, ale i překladatel či profesor literatury, člověk, který včas rozpoznal nebezpečí totalitního systému, člověk, který prožil těžká válečná léta i léta exilu, období bídy i slávy. Je přesvědčen, že exil mu v mnohém pomohl, ale také ho o mnohé připravil. Nepíše však jen o svém životě nebo o umění, ale i o problémech soudobého světa, ekonomiky, ekologie, politiky či morálky. Avšak nepoučuje, nemudruje, nemoralizuje.

Jak výstižně popisuje ve zkratce Ameriku, svou druhou vlast, kde žil od roku 1960: „Jaká nádhera! Jaká bída! Jaká lidskost! Jaká nelidskost! Jaká vzájemná vstřícnost! Jaké lidské osamění! Jaká věrnost ideálu! Jaké pokrytectví! Jaký triumf svědomí! Jaká licoměrnost! Amerika plná rozporů…“ (s. 29) Skeptický je k biografiím: „Hodnota biografií tedy spočívá pouze v tom, že umožňují víceméně zachytit dobu, na kterou daný život připadl.“ (s. 57) Krásně dokáže popsat lásku k polštině: „Lásku k jazyku nelze racionálně vysvětlit, stejně jako nelze racionálně vysvětlit lásku k matce. Je to ostatně určitě totéž, ne nadarmo se říká mateřský jazyk.“ (s. 171) „Jazyk je moje matka, doslova i přeneseně. A určitě můj domov, s nímž putuji po světě. Což je zvláštní, protože kromě krátkých období jsem nebyl do živlu polštiny pohroužen.“ (s. 172) Nelituje, že zůstal polštině věrný i v exilu ve Francii a v USA: „V tom, že jsem si nenechal vnutit zlom, tedy psaní v jiném jazyce, spatřuji obavu ze ztráty identity, protože změníme-li jazyk, určitě se stáváme někým jiným.“ (s. 172-3) Nezastírá obavy umělce o své dílo: „Aby nás nezkreslovali. Aby nám nepřipisovali nějaké úžasné žvásty. Aby při zkoumání našich spletitých životů zachovali jistou uměřenost. Aby… Ale což nebudu po smrti naprosto bezbranný? A docela už před záměry, jimž se říká umělecké.“ (s. 182) Je tu i nedůvěra k jazyku: „…slova jsou jen slabou náhražkou věci samé.“ (s. 189)

Ocitovali jsme jen několik z mnoha moudrých myšlenek této krásné knihy, pozoruhodné nejen svou náplní, ale i originální formou; zejména však díky velké osobnosti svého tvůrce: jen takový člověk si může dovolit napsat tak otevřenou a bohatou knihu, jako je Miłoszova abeceda. Věřím, že po prvním přečtení se k ní budeme mnohokrát vracet. Je to jistě jedna z nejpozoruhodnějších knih, kterou Miłosz kdy napsal.