Sbírka Dobré kosti se skládá ze sedmadvaceti většinou velmi krátkých textů. Nejde vždy o povídky, často jsou to jen jakési postřehy, monology, úvahy, podobenství, pohádky, vzpomínky nebo básně v próze, někdy ovšem jen těžko uchopitelné. Vyžadují značnou dávku vnímavosti, ale ne vždy je odměnou očekávaný výsledek a zážitek. Ostatně ti, kteří četli předchozí vydanou sbírku Hra na vraha (BB art 2004) vědí, co mohou očekávat. Nutno však předem říci, že Dobré kosti jsou souborem mnohem zajímavějším, pestřejším a čtivějším. Především zde nemám tak jako u Hry na vraha pocit, že by šlo jen o jakýsi „odpad“ při psaní velkých románů. Dobré kosti se mi zdají kompaktnější a velká část textů je skutečně kvalitní ukázkou povídkové tvorby. Neschází jí ani smysl pro humor a řada vtipných nápadů.

Přímo na obálce se praví, že je to „ryzí destilovaná Atwoodová“. S tím lze souhlasit, jakož i s charakteristikou, že je „rozkošně ostrá a hořkosladká“. Na malé ploše se tu vskutku představuje to, co známe z jejích románů. Jako by tato sbírka byla jakýmsi přehledem všech hlavních témat, které Atwoodovou zajímají po celou její spisovatelskou dráhu a k nimž se neustále vrací a zřejmě i vracet bude. Někdy jde přímo o detailněji zpracované motivy či myšlenky z románů.

Atwoodovou zajímají zejména vztahy mezi mužem a ženou a problematika jejich soužití, nevěr, rozchodů a návratů a také boj mezi oběma pohlavími. Tady umí autorka pracovat s detailní a hlubokou psychologií, která však nenudí ani čtenáře netrápí přílišnou složitostí. Atwoodová si dokáže všímat detailů, kterých si jiní nevšimnou, a navíc se na vše dokáže podívat s nadhledem a někdy až kousavou ironií či sebeironií. Na své si přijdou zejména emancipované ženy, které si rády utahují (ale ne zle či škodolibě) z mužů. To vše se jí ještě lépe daří právě v nejlepších povídkách. Zatímco její romány přece jen nakonec vyznívají většinou dost pesimisticky nebo alespoň nevesele, v krátkých textech se jí daří ironii udržet do konce.

Dalším tématem její tvorby je pohled do budoucnosti formou utopické sci-fi. Zde Atwoodovou nezajímají jen možné varianty vývoje mezilidských vztahů, ale pohled na možnou budoucnost vůbec. A opět to není pohled příliš povzbudivý. Sem patří i témata ekologická, morální a etická. V povídkách, které bychom mohli zařadit do žánru sci-fi (v tomto souboru je to např. povídka Studenokrevní), se však drží spíše v rovině nadhledu; pozoruje jakoby očima cizího návštěvníka dění na naší planetě, jež z tohoto pohledu vyznívá vskutku podivně směšně. Také se zamýšlí nad tvorbou obecně a nad jejím smyslem a dokáže si se čtenářem hezky a vtipně pohrát. Tak ve sbírce vynikají zejména povídky Gertruda vrací úder (neboli královnina verze toho, co se skutečně stalo v Hamletovi), Byla jednou jedna (vtipná moderní verze klasické pohádky, kterak chudá dívka ke štěstí přišla, z níž dnes nezbude vlastně nic, dokonce ani ono „byla jednou jedna“; povídka je navíc psaná ve formě dialogu), Jak se dělá muž (boj a rozdíly mezi muži a ženami), Neznámé území (kde se mj. autorka kriticky zamýšlí nad zneužíváním obrazů ženského těla ve všech sférách života), Můj život v podobě netopýra (kde uvádí na pravou míru některé věčné omyly v lidských představách o životě netopýrů, když přímo očima netopýra o tom všem vypráví; mj. i o „omylech“ v představách o upírech např. v Draculovi). Naopak jazykovou hříčkou (a překladatelským oříškem) je pozoruhodná povídka Vlčí máky: tři variace. Jde o variace na první sloku známé kanadské básně z první světové války, kdy autorka cituje popořadě jednotlivá slova básně, ale vymyslí si k nim tři různé příběhy; citovanou báseň tak postupně vždy zakomponuje do textu příběhu.

Dobré kosti jsou zkrátka pestrým a zábavným čtením pro chvíle oddechu. Ne všechno se nám ve sbírce bude líbit, ale povedených textů je zde rozhodně víc než těch méně zdařilých. Sbírka je tak opět dokladem autorčina umění vypravěčského i stylistického.