Dílo jednoho z největších polských spisovatelů 20. století Witolda Gombrowicze (1904–1969) není příliš rozsáhlé: zahrnuje čtyři romány, jednu knihu povídek, tři divadelní hry, dva svazky vzpomínek, tři svazky deníků, jeden nedokončený román, nerozsáhlou publicistiku a knižní rozhovor s titulem Testament. Většinu jeho děl již český čtenář zná, některá důležitá nám však stále chybí (zejména dva z románů, přičemž Kosmos již existuje v překladu Ericha Sojky, nebyl však dosud knižně vydán). Nyní je doplnil svazek povídek Bakakaj, který vydala Academia na počátku letošního roku, a zmíněný Testament, vydaný ke konci loňského roku. Podrobný přehled autorova díla i s překlady najde čtenář v obsáhlé ediční poznámce na konci Testamentu. Zde je také vyloženo, jak kniha vznikla, takže zmíním jen stručně, že spisovatel Dominique de Roux navštívil Gombrowicze poprvé v červnu 1967 ve francouzském Vence. Většina knihy ovšem nevznikla přímo formou rozhovoru, ale písemně, a to ze tří důvodů: jednak kvůli Gombrowiczovu astmatu, jednak kvůli jeho nedokonalé francouzštině a jednak i proto, že některá díla nebyla v té době ještě přeložena a De Roux je tudíž nemohl dobře znát. Nicméně kniha je rozčleněna na delší oddíly s názvy a většinou je vedena formou dialogu s grafickým rozlišením v textu. Ve Francii vyšla poprvé v roce 1968, o rok později vyšla i verze polská. Definitivní upravená polská i francouzská verze je z roku 1996.

Testament je dobrým průvodcem po Gombrowiczově díle, jeho názorech a ve stručnosti i jeho životě. Nezapře autorův typický styl, i když zde je velmi umírněný, tak jak to určení a zaměření knihy vyžaduje. Proto je i vynikajícím úvodem do jeho díla a je dobře, že vyšel i česky. Autor líčí chronologicky nejprve své mládí a literární začátky a poté postupuje po jednotlivých hlavních dílech. Nečekejme však nějaké suchopárné vylíčení jeho života a vysvětlování či převypravování jeho děl. Ačkoli místy působí kniha jako doplněk např. k deníkům či vzpomínkovým textům, většinou jde o svébytnou regulérní „další“ autorovu knihu, z níž se dozvíme mnohem více nového než známého. A to je samozřejmě potěšující; už proto, že Gombrowiczových knih není zase tak mnoho. Zhruba uprostřed knihy je povídání o jeho dílech přerušeno obsáhlým „Dialogem o Formě“ a vyprávěním o Argentině, o tom, jak se tam Gombrowicz vlastně ocitl a co tam celých čtyřiadvacet let dělal. Kniha končí jakousi stručnou bilancí.

Gombrowicz dokáže být i v této knize vtipný i pobuřující, sebekritický i sebeironizující, radikální v názorech, neústupný. Už v úvodu podává např. pozoruhodný portrét své matky. Na jedné polovině stránky uvádí, jaká byla matka od přírody, a vedle pak, jaká si představovala, že je. Tento portrét je nejen vtipný a lakonický, ale především velice výstižný, a přitom ne neuctivý nebo urážející. Autor otevřeně mluví i o tom, jaký byl a je on sám; jak byl rozmazlený a povýšený, odkud se brala jeho povaha a jeho názory a celé životní směřování. Dokáže se na sebe podívat zevnitř, ale i zvnějšku, z nadhledu a s nadhledem. Bez sentimentu nebo zatrpklosti popisuje své počáteční neúspěchy i složitý život v Argentině, kde se ocitl v roce 1939 „náhodou (náhodou?)“ – jak sám píše – a kde prakticky celou dobu trpěl finanční nouzí, z níž se vymanil až ke konci života, kdy se v roce 1963 vrátil do Evropy a žil rok na stipendijním pobytu v Berlíně a poté až do konce života na jihu Francie ve Vence; ale ani tehdy k němu nebyl osud zrovna nejmilejší, protože nastaly potíže zdravotní. Vymezuje se vůči jiným spisovatelům, mohli bychom říci vůči Literatuře. A především v celém textu píše zejména o své posedlosti mládím, nezralostí, formou či Formou nebo „bezformím“. Již první věta naznačí směřování celého textu: „Neznám ani svůj život, ani své dílo. Vleču minulost za sebou jako mlhavý ohon komety, a pokud jde o dílo, také toho vím málo, moc málo. // Temno a magie.“ (s. 7)

Dokáže být nejen vtipný, ale i přesný. Píše o umění i o svých spisovatelských úkolech: „Umění je založeno na nejpřísnější hierarchii hodnot, na jejich ustavičném třídění.“ (s. 12) „Jedním z hlavních úkolů mé spisovatelské práce je prodrat se skrze Neskutečnost ke Skutečnosti.“ (s. 12) Tuto skutečnost hledal autor v tom nejobyčejnějším, ale i v tom, co je současně nejpokřivenější a nejšílenější. „Skutečnost jsem objevil v neskutečnosti, k níž je člověk odsouzen.“ (s. 44) „Umění se rodí z rozporů.“ (s. 67) Letmo se zmiňuje i o některých autorech, které buď neměl příliš v lásce (Proust, Borges, Sartre, autoři „nového románu“) nebo je naopak obdivoval (Ernesto Sabato). Jeho fascinace mládím a nezralostí/zralostí vyústila v „definici“: „Člověk je mezi Bohem a Mládím.“ (s. 125) Zde pak dále vysvětluje, jak se člověk nachází ve věčném rozporu mezi dvěma ideály, mezi božskostí (dokonalost, nesmrtelnost, všemocnost) a mládím (svěžest, mladost, věčně nový vstup do života). „Touží po dokonalosti, ale současně se jí bojí, protože ví, že znamená smrt. Nechce nedokonalost, ale ona ho přitahuje, protože je to život a krása.“ (s. 125)

Autor se brání tomu, že je jeho dílo špatně chápáno. Sám sebe vidí sice v opozici, v avantgardě, zároveň ale trvá na tom, že jeho literatura je založena na klasických vzorech. Takto vidí své romány a hry: „Ferdydurke je určitou parodií filosofického románu ve Voltairově stylu. Trans-Atlantik paroduje starosvětskou rozprávku. Pornografie navazuje na dobrácký polský ‚vesnický román‘. Kosmos je tak trochu detektivka. Mé divadlo paroduje Shakespeara a má poslední hra má formu operety.“ (s. 138) A zde stojí i to nejdůležitější, co Gombrowiczovo dílo charakterizuje: „Používám klasických forem, protože jsou nejdokonalejší (…) …forma je u mě vždycky parodií formy. Používám ji, ale stojím mimo ni.“ (s. 139)

Na konci textu nenajdeme starého nemocného muže, ale spisovatele stále toužícího se vymanit a vrátit se k prvopočátku, k Nezralosti. Ale jak? A kniha končí pro Gombrowicze typicky tak, jako začala: „Vzbouřit se? Ale jak? Já? Sluha?“ (s. 160)

Při čtení Testamentu si znovu a možná ještě více uvědomujeme, že Gombrowicz právem patří mezi velké postavy světové literatury a že jeho místo je mezi velkými romanopisci; mezi těmi, kdo obnovili a obohatili románovou formu; tedy tam, kam jej řadil mj. i Milan Kundera ve svých esejích o umění románu. Po přečtení této knihy budeme vědět, proč tam patří a proč jej právě Kundera tolik obdivuje. Nemusíme Gombrowicze zrovna obdivovat či chápat, rozumět mu nebo jej zbožňovat; jeho dílo je velmi provokující, ale právě proto stále živé; a to mu rozhodně upřít nemůžeme.