„Jsem přesvědčen, že navzdory pachu války, stojíme možná na prahu výrazně duchovní doby, neboť v opačném případě jsme neodvolatelně ztraceni,“ pravil jednadevadesátiletý argentinský patriarcha latinskoamerické literatury Ernesto Sabato (1911–2011). Touto předpovědí ukončil 15. května svůj rozhovor pro španělský deník El País. Rozhovor poskytl při svém patrně posledním evropském turné ve Francii a Španělsku, kde byl poctěn řadou dalších významných literárních cen, i když tu nejvýznamnější, Cervantesovu cenu, převzal již v roce 1984.

Sabatovo jméno se dodnes objevuje na titulních stránkách světového tisku, a to nejen v souvislosti s oslavami autorových devadesátin v minulém roce. V tomto kontextu je třeba vnímat i dva nové české překlady, které letos vydaly Mladá Fronta a brněnský Host: eseje Spisovatel a jeho přízraky (1963) a román Abaddón zhoubce (1974, přepracovaná verze 1991). Pro porozumění Sabatovu spletitému životu a literárnímu odkazu má tato závěrečná část volné románové trilogie (Tunel, 1948, č.1997 v Hostu a Kniha o hrdinech a hrobech, 1961, č. 1984 v Odeonu) klíčový význam, byť za autorovo nejslavnější dílo je právem považován román prostřední.

Sabatův život a dílo dodnes fascinují literární kritiky a čtenáře na celém světě. Sabatologická bádání lze již považovat za samostatný literárněvědní odbor. Důvody světového věhlasu tohoto varujícího svědka apokalypsy XX. století jsou pochopitelné.

Jako student se zprvu identifikoval s anarchismem a komunismem. Když se však v roce 1934 ocitl jako delegát Komunistické mládeže na mírovém kongresu v Bruselu s vyhlídkou na návštěvu Sovětského svazu, velice bystře postřehl zrůdnost stalinské totality a, vyléčen z utopických snů, v hrůze a bez prostředků utekl do Paříže, kde posléze jako nejúspěšnější doktorand atomové fyziky na univerzitě v La Platě získal stipendium v laboratoři Iréne Joliot-Curie. Vyznavač „čistých a průzračných“ matematických konceptů světa však netušil, že pařížský pobyt, poznamenaný osudovým setkáním se surrealismem a existencialismem, zcela převrátí jeho dosavadní životní směřování.

Sabato náhle začíná zjišťovat, že chladná racionální věda se míjí s tím nejzákladnějším a nejdůležitějším: vysvětlením tragického existenciálního údělu člověka. Chceme-li svět pochopit, je třeba vsadit na sestup do metafyzických hlubin lidského nitra a lidských úzkostí, což dokáže pouze umění. A když se posléze ještě coby atomový fyzik ocitne v USA a domyslí holocaust a svržení první atomové bomby, je rozhodnuto. Sabato v roce 1945 definitivně opouští vědu a dává přednost literatuře a malování. V Abaddónu zhoubci popisuje tento obrat suchým konstatováním: „6. srpna 1945 Američané v Hirošimě předvedli, jak bude vypadat poslední hrůza. 6. srpna. V den Světla, Kristovy proměny na hoře Tábor!“. A dodává: „To znamená konec. Konec materialistické civilizace. A co znamená konec? Rozštěpení uranu. Konec druhého tisíciletí. A tys měl privilegium být u takové události zblízka“.

V roce 1948 vydává Sabato svůj první román Tunel, existenciální příběh malíře, který v pocitu úzkosti, samoty a bezbřehé sebestřednosti zavraždí svou milenku. Román vyvolal nadšené přijetí u Alberta Camuse a Grahama Greena. Pak následuje řada esejů. O třináct let později vydá svůj nejslavnější román Kniha o hrdinech a hrobech, který vyvolá celosvětovou senzaci. Složitě strukturovaný existenciální příběh o tragické lásce dvou mladých lidí a dějinách argentinského národa je na obou stranách Atlantiku přijat jako varovná šifra moderního světa. Sabato vloží do románu proslulou, téměř halucinační meditaci a vizi rozpadajícího se světa Zprávu o slepcích, s jejímž dešifrováním si fascinovaná literární kritika a čtenáři dodnes lámou hlavu. Ve Francii je román prohlášen za knihu roku, stejně jako později Abaddón zhoubce, jímž se Sabatovo beletristické dílo uzavírá.

Zatímco v Knize o hrdinech a hrobech se existenciální metafyzik a zuřivý introvert se zájmem o věci veřejné úporně porval alespoň o náznak jakéhosi nadějného východiska z labyrintu světa, v Abaddónu zhoubci, který je de facto komentářem a rozprávěním sama se sebou a dosavadními románovými postavami, se již morální, politické, mediální a technologické nástrahy moderního světa jeví jako nepřekonatelně „zhoubné“. Sabato, autor i románová postava zároveň, medituje nad vlastní náhrobní deskou a dílo uzavírá jakousi melancholickou básní, v níž rozpoznáváme bezděčnou či záměrnou parafrázi básnického světa Georga Trakla. Českého čtenáře může zaujmout, že Sabato se v této knize odvolává na tragický skon Jana Palacha a Dialektiku konkrétního Karla Kosíka, o němž prohlašuje, že s kvalitními neomarxisty, jako Kosík, nesouhlasí. „V hloubi duše jsou racionalisté“.

Když Sabato v rozhovoru pro deník El País shrnuje svůj život a dílo, přiznává, že rozchodu s vědou nikdy nelitoval. Věda sice udělala velké pokroky, zvláště v medicině, ale když přihlédneme k dosavadním hrůzám, nevíme, do jakých pekelných propastí se zřítíme díky dalším vynálezům, jimiž jsou někteří tak nadšeni, jako je například klonování. Na otázku, kam svět kráčí po teroristických atentátech z 11. září, Sabato odpovídá, že nepochybně stojíme před jednou z největších krizí lidstva. „Lidská bytost cítí, že všechny ony hodnoty, které chránily život po celé generace, dnes již neplatí, jak to správně předpovídal Nietsche; místo toho trpíme uprostřed společnosti, v níž jediné co se počítá jsou výkony a peníze. To je snad na propast málo?“.

Jestliže vezmeme v úvahu Zprávu o slepcích a Abaddóna zhoubce, kterého s nezpochybnitelnou znalostí kontextu a invenční vervou přetlumočila hispanistka Anežka Charvátová, nabídnou se nám další sabatovská témata, na něž v doslovu upozorňuje Eva Lukavská: ezoterika, alchymie, symbolika čísel, „zasvěcení“ do hermetiky Velkého Díla, s nimiž se čtenář již dříve setkal v mysteriózních spisech Fulcanelliho, jehož Sabato v knize opravdu zmiňuje. Je jistě pravda, že všechny tři romány vyšly v pravidelných třináctiletých intervalech a že například počet kapitol každého z nich tvoří číslo dělitelné třemi. Pak bychom ovšem museli Sabata vnímat nejen jako oprávněného kritika bezduchého technologického pokroku a globalizace, ale i jakéhosi „Velkého zasvěcence“ tajných nauk, s nimiž lidstvo odnepaměti rádo koketuje. Postačí však vědět i bez „zasvěcení“, že čas většinou správnost Sabatových diagnóz společenských chorob lidstva potvrzuje.