Naše erotické drama je pro čtenáře zajímavé především jako doplněk ke Gombrowiczovým prózám. Pod ambiciózním titulem se totiž neskrývá divadelní hra ani existenciální esej, ale “pouze” soubor novinových článků, kterými Gombrowicz ve čtyřicátých letech přispíval do argentinských magazínů. Tomu odpovídá zábavně osvětové ladění textů a populární téma muž versus žena, kolem něhož se všechny články točí.

Gombrowicz, který žil od roku 1939 v Argentině, vyčítá jihoamerické společnosti, že ženy tlačí do role křehkých květinek, sladkých odměn pro kořistichtivé muže, kteří jsou v tomto vyumělkovaném světě pasováni na nadržená zvířata, do pozice hanebné a královské zároveň. Na vině jsou podle Gombrowicze konvence, bránící přirozeným vztahům mezi pohlavími. “Zbarbarizovaný muž, zakrnělá žena – to je dvojice herců jihoamerického erotického dramatu,” píše autor. Žena-panenský anděl se v tomto pokřiveném světě bojí démonizovaného muže, v němž naopak její nedůvěra a neporozumění probouzí “ty nejhorší instinkty”.

Ať už se jedná o ukojení pohlavního pudu či touhy se provdat, jsou vztahy mezi pohlavími dle Gombrowicze v Argentině redukovány na rigidní rituály namlouvání, na banální taktiku, jak co nejúčinněji dosáhnout svého. Za vzor klade jihoameričanům Evropu, kde se ženy s muži přátelí, kontakt s opačným pohlavím je každodenní normalitou, Gombrowicz nabádá k “poevropštění” a to především argentinských žen.

K programové ženské emancipaci se ale staví překvapivě kriticky. “Všechno, co bylo v této oblasti teoretické a vymyšlené (například oslavované ženské hnutí, jenož cílem je rovnost žen a mužů), se brzy stalo naprosto směšným.” S erotickou obnovou musí dle Gomrowicze začít nezbytně dominantnější muž. “…ji (ženu) nově stvořit podle svých duchovních potřeb, a to tak, aby obrozená žena zase stvořila a obrodila jeho samého.”

Krátké článečky tu na dvě stránky, tu na pouhé tři odstavce na hlubší analýzu dobového genderu nestačí, Gombrowicz ji snad ani neměl v úmyslu. Kdo ví, zda jej genderová situace vůbec tak silně tížila, jak se zdá z některých emotivních, rozhořčených pasáží. Dost možná hrál spíše na strunu magazínové poptávky a psal jednoduše o tom, co čtenáře bavilo. Zajímavější než téma samé, zvláště pro současného českého čtenáře, je právě tato ambivalence. Místo Gombrowicze ironika, autora, udržujícího si obvykle od svých textů odstup, máme před sebou angažovaného bijce za erotickou reformu. Jako by ale tu a tam mezi řádky prosvítal úsměšek nad všemi, kteří by jeho horlení brali příliš vážně. Gender přece není všechno. A čtenář může spiklenecky pomrkávat s autorem.