Obsáhlý Kronos (literární vědec Jerzy Jarzębski v doslovu knihy spekuluje, zda se označením náhodou nemyslí Chronos) významného polského spisovatele Witolda Gombrowicze (1904–1969) byl v době svého vydání (v Polsku 2013) velkou literární senzací. Tento zprvu tajný dodatek proslulého Deníku je suma krátkých, často jednoslovných zápisků, které doplňují naši představu o autorově životě v letech 1922–1969 (s tím, že prvních třicet let je zapsáno zpětně; Kronos začal vznikat na přelomu let 1952 a 1953). Nejsou to tedy souvislé úvahy či popisy, nýbrž řada především faktických informací (která místa Gombrowicz navštívil, s kým se setkal, s kým se pohádal, kolik uspořil atd.) a lakonicky formulovaných hodnotících soudů („Steinbeck nudný jako hovno“) z autorovy polské, argentinské a evropské životní etapy.

Překlad Petra Vidláka (jejž revidoval a knihu redigoval Tomáš Stejskal) doplňuje české překlady gombrowiczovské (auto)biografické literatury, kam patří Vzpomínky na Polsko (ty ale v češtině vyšly bez Argentinského putování), Deník (jehož nové, doplněné a opravené vydání nyní vychází v souběžné edici s Kronosem) a rozhovory s Dominiquem de Roux jménem Testament. Gombrowicz začal Kronos psát ve stejné době a ve stejném, měsíčním rytmu jako Deník (ten periodicky publikoval na stránkách pařížské Kultury), přičemž Kronosu svěřoval choulostivější fakta a méně smířlivé komentáře. Díky tomu má Kronos nezvykle skandální pověst, a to i ve srovnání s jinými knihami autora Trans-Atlantiku. Gombrowicz sám si Kronosu velice vážil – své manželce Ritě Gombrowiczové jednou řekl: „Pokud vypukne požár, vezmi Kronos a smlouvy a utíkej co nejrychleji, jak jen to jde!“

Jednotlivé roky Gombrowicz bilancuje především v kategoriích zdraví, financí, literatury a erótu, dalo by se tedy říci, že to jsou hlavní témata Kronosu. Se zdravím a erótem to jde postupem času od desíti k pěti (domnělá Gombrowiczova bisexualita byla Kronosem potvrzena), zatímco v literatuře tomu bylo právě naopak. Kniha zachycuje proměnu chudého emigranta ve světovou literární celebritu („Jsem v první šestici na Nobelovku, dostal ji Asturias“, píše v roce 1967). Nesmíme ale zapomenout na drobné postřehy a zdánlivé marginálie, které autorovi stály za zapsání. Například u poznámky „Univerzita – Krakovské předměstí – nos – římské právo“ z roku 1922 si nelze nevzpomenout na „nosní nos“ (Helena Stachová) kantora Pimka z Ferdydurke. Jiné detaily (peripetie s pořizováním oděvu, dýmek, per atd.) nejenom dynamizují četbu, ale především rozvíjejí určitý gombrowiczovský mýtus, v němž žádná banalita není banální, poněvadž jsou vsazeny do struktury (Gombrowicz trval na tom, že je ve svým způsobem strukturalistou) světa nebanálního člověka, díky čemuž jsou významově plnohodnotné a samozřejmě čtenářsky podmanivé.

Kronos je velmi poutavá kniha, jejíž síla nicméně kvůli značné fragmentárnosti vynikne spíš při souběžné četbě s dalšími Gombrowiczovými knihami. Je neocenitelná jak pro čtenáře, tak pro gombrowiczovské badatele (na rozdíl od přeceňovaného Kurzu filosofie v šesti hodinách a patnácti minutách, který nevzdělá ani filozofy, ani nefilozofy a gombrowiczovské biografy jen minimálně).

Zvláštní pozornost si zaslouží česká podoba knihy. Redaktor Stejskal s překladatelem Vidlákem v poznámce píší, že „převod Kronosu do češtiny postavil překladatele před nelehký úkol. Pro text Gombrowiczova intimního deníku je charakteristická zhuštěnost, heslovitost, často nedořečenost, o významech zapsaného se lze někdy jenom dohadovat – takže jakákoli snaha usoustavnit, „učesat“ tyto zápisky by nutně znamenala fabulovat tam, kde v předloze informace chybí.“ To je sice pravda, musíme se ale ptát, zda to opravdu byla taková dřina. Vidlák se Stejskalem přece nepracovali s rukopisem, nýbrž s pečlivou edicí autorovy manželky a nejelitnějších gombrowiczologů, která naprostou většinu záhad objasnila v senzačním poznámkovém aparátu. A zohledníme-li i styl – jsou to skutečně jen hesla, někdy jen jednotlivá slova; v kratičkých větách Gombrowicz často vynechává slovesa, jak tomu u podobných textů často bývá, odpadá tedy problematika komplikovanější syntaxe či přechodníků; Kronos navíc obsahuje obrovské množství proprií, se kterými se překladatelům zpravidla dobře pracuje atd. –, jejž v překladu prostě není obtížné zachovat, nabízí se poznámka, že pro překladatele neexistuje komfortnější předloha než v tomto případě…

Ať tak či tak, knihu hyzdí řada řešení, která by bylo dobré přehodnotit. Především to jsou neobratně zvolené výrazy a vazby (např. „pokoj“ by měla být „místnost“ – týká se pracovny v bance, s. 110; „nahrávka pásku“ je spíše nahrávkou „pásky“, s. 204; „památník Goebbelse“ spíš „zápisník, s. 219; „nedostatek tabáku, jedné bundy, barevných košil“ by bylo lepší vyřešit opisem: „chybí mi…“, s. 244; „Gombrowicz v Jordánsku“ by měl být „v Jordánu“, s. 264; „podrobil se operaci“ – spíše „podstoupil“, s. 266, nebo třebas „měl jsem mdloby“ – „omdléval jsem“, s. 294 atd.).

Bezmála iritující je, že ve třech případech česká verze Kronosu nerespektuje řešení starších překladů („Wacław“ ze s. 182 má být „Václav“ – je to jedna z hlavních postav románu Pornografie; Vidlákovy „kulturní tetky“ ze s. 192 nic nevědí o „kulturních tetinkách“ z počátku Ferdydurke, které jsou zaužívanější a přesnější, neboť roztomilejší; na s. 224 se mělo citovat z knihy Varia, nicméně se tak nečiní), v soupisu českých překladů Gombrowicze se neuvádí ani jedna ze tří (!) divadelních her a nesmyslně se lpí na výrazu „s Wiadomoścmi“, který nefunguje v žádném jazyce na světě (i v nominativu je „c“ měkké, přestože to není signalizováno diakritikou!). Tohle všechno ale jsou záležitosti povětšinou kosmetického rázu a vzhledem k rozsahu knihy jich není úplně zdrcující množství. Opravdu zavádějící „hrubky“ Kronos neobsahuje a díky tomu působí spolehlivým dojmem.