Čistá duše – tak by mohla znít přezdívka fyzika Davida Mahlera, hlavní postavy novely německého autora Daniela Kehlmanna. Devětadvacetiletý Kehlmann patří v Německu a Rakousku, kde nyní žije, k uznávaným autorům a literárním vědcům. Debutoval před sedmi lety románem Beerholms Vorstellung (Beerholmova představa). Novelu Mahlerův čas následovaly dva další romány Der fernste Ort (Nejvzdálenější místo) a Ich und Kaminski (Já a Kaminski). I v těchto knihách si pohrává s relativitou událostí, s nejasnou hranicí mezi skutečností a halucinací; hrdina zmíněného románu Nejvzdálenější místo, nespokojený s vlastním životem, se vydává za mrtvého, aby mohl začít nový život, v druhé knize píše hlavní postava biografii extravagantního malíře Kaminského, jehož světu postupně propadá.

Na necelých sto stránkách knihy Mahlerův čas se odvíjí příběh, začínající větou: Té noci udělal David Mahler nejdůležitější objev svého života. Novela, jež je inspirovná teorií relativity významného německého myslitele Alberta Einsteina, využívá prvky sci-fi. Oživuje ji zaměření na detail především prostřednictvím popisu prostředí či situace, které v úvodu knihy děj zpomaluje, později mu přidává napětí.

David Mahler, jenž svou geniální schopností násobit a odmocňovat z hlavy několika místná čísla překvapoval již jako dítě, objeví vzorec dokazující relativitu času a umožňující nejen budoucí události předvídat, ale i vyhnout se jim. Ve „vědeckém zápalu“, připomínajícím téměř horečnaté halucinace, vidí Mahler události, jež se odehrají až v budoucnu. Svou teorii se snaží prezentovat odborné veřejnosti, ale ta ho nechce slyšet. Určitě víš, že na každé vysoké škole kdekoliv na světě, i v té naší, mají skříň a v té skříni jsou uložené spisky, jimiž chtějí různí šílenci vyvrátit teorii relativity nebo objevují velkou unitární teorii... říká Davidovi dokonce jeho dobrý přítel. David doufá, že jediný, kdo ho pochopí a podpoří je nositel Nobelovy ceny Boris Valentinov. Snaha kontaktovat Valentinova však připomíná honičku kočky s myší. A čtenář začíná pochybovat (podobně jako v Aktech X), na čí straně je pravda. Vyvstává otázka, zda totiž celá teorie není skutečně jen výplodem přepracovaného mozku Davida Mahlera, jak tvrdí všichni kolem něj. Záhada relativity času vyřešena není, ale autor v text pracuje čím dál více s domněnkou, klamem, pochybnostmi, takže nejvíc relativní je nakonec děj sám.

Právě proto kniha připomíná film režiséra Rona Howarda Čistá duše, v níž geniální matematik údajně propadá schizofrenii a domnívá se, že je najat špionáží k dešifrování kódů v novinách. I v tomto filmu není jisté, zda má pravdu hlavní hrdina či všichni kolem něj. Čtenář je udržen v napětí od samého začátku. Knihu je však potřeba číst pozorně, protože ne vždy je snadné rozplést autorovy myšlenky. Daniel Kehlmann svým vypravěčským talentem především dokazuje, že i německá literatura nabízí pestrou škálu příběhů, jež mohou konkurovat u nás preferované anglicky psané próze a oslovit a zaujmout české čtenáře.