V polovině ledna přibyla mezi novinkami německy psané literatury kniha Daniela Kehlmanna: Ruhm. Ein Roman in neun Geschichten. Přeložme si pracovně její titul jako Sláva. Román v devíti příbězích a připomeňme, že pochází od autora světového bestselleru Vermessung der Welt (2005, česky 2007 jako Vyměřování světa v překladu Tomáše Dimtera), který byl přeložen do čtyřiceti jazyků a jen v německém originále se ho prodalo skoro jeden a půl milionu výtisků. Chtě nechtě se vloudí otázka, jak s takovou slávou naloží sám romanopisec, když ho nakladatel na záložce poslední knihy představuje jako nositele mimo jiné šesti uznávaných literárních cen. Čtyřiatřicetiletý Daniel Kehlmann se k tomuto biografickému faktu umí postavit čelem.

Naservíruje čtenářům další román, tak trochu experiment. Netvoří ho kapitoly, jak bývá zvykem, ale samostatné příběhy, jak napovídá podtitul. Schválně se zkuste začíst jen do jednotlivých epizod – jsou autonomní, třebaže zkratkovité, nesené na vlně různých jazykových rejstříků, opřené o situační humor. Četba vás bude bavit. Jenže – nedá vám to. Chcete ten román. Zaplétáte se do přediva motivů a usouvztažňujete role jednotlivých postav. Hledáte, co mají všichni společného: tři lidé z počítačové a telekomunikační branže, dva spisovatelé a jedna spisovatelka, herec a nejedna literární postava…

Postupně poznáváte jejich příběhy; nevadí, že jeden odvypráví svůj part a teprve v příštím se dozvíte, co tomu vlastně předcházelo. Co se zpočátku jeví jako náhodné a tajemné, tomu další historka propůjčí kauzalitu. Mísí se tu realita s fikcí, respektive fikce s metafikcí, vždyť „reálné“ románové postavy Daniela Kehlmanna v roli spisovatelů tvoří další, z jejich pohledu „fikční“ (a pro nás tudíž „metafikční“) literární postavy – a příběhy všech se ve finále sofistikovaně prolínají. Záměrná fragmentarizace představuje solidní potenciál, jak protagonisty zapojit do společného příběhu. Někdy se sice, pravda, musí trošku přehánět (třeba když život slavného herce přebere jeho dvojník), ale pokud jednou na tuhle hru s textem přistoupíte, berte ji, jaká je. Jako vodítko v mozaice příběhů spolehlivě fungují jména a návratné motivy – klíčový je tu únik: Všechny postavy svým způsobem unikají od reality, ze svého dosavadního života, někdy vědomě, jindy souhrou náhodných okolností. Někomu se jako východisko jeví smrt, druhému flirt po telefonu, dalšímu cesta do Asie, jinému odmítnutí literární ceny. Únik do virtuálního světa vede k rozpadu identity.

Kehlmannovo vypravěčské umění je brilantní, a tak ho autor neváhá zužitkovat i jinak – záměrně tematizuje moc autora, jeho práci s textem, a četbu tak zcizuje. Jistý spisovatel, který je sám jedním z protagonistů Kehlmannova románu, vypraví například postarší dámu Rosalii na cestu do švýcarské kliniky, kde má skoncovat se životem, protože onemocněla rakovinou, ale najednou ji slyšíme, jak autora prosí, aby ji nenechal umřít, a stáváme se svědky dialogu mezi autorem a jeho postavou. Mnoha scénám se spisovateli vůbec vévodí břitká sebeironie: K čemu je autorce světoznámých krimipříběhů její sláva, když se ztratí v cizí zemi, kde sice její knihy také znají, ale na obálce svazku, který právě drží v ruce, chybí fotka, takže ji nikdo nepozná, a protože má propadlé vízum, vybitý mobil a neumí místní jazyk, nevrátí se domů…

Řečeno s klasikem: román nastavuje zrcadlo našemu životu. Řečeno (volně) s autorem: tento román je největší troufalostí, jakou kdy udělal.

Daniel Kehlmann: Ruhm. Ein Roman in neun Geschichten. Rowohlt Verlag, Reinbek, 2009, 208 s.