Skoro noc
1
K páté hodině ranní zase doma sestoupil z půdy a chtěl žít. Ale jeho rodina už mu nevěřila. Párkrát ještě poprosil, aby mu to pozdvižení odpustili, a rozpovídal se o náhlé nepotlačitelné úzkosti, která ho přepadla, jakmile pomyslel na starou plochou střechu, trhliny v asfaltu nad hlavami. Pak se odmlčel, vysvětlení se nedočkali. Na Hlavní ulici byli dělníci opravující koleje zanedlouho v pilné práci, jiskry od nich jen lítaly. Když projížděl kolem, nesla nějaká Turkyně na ruce dítě a Kerna těšilo, že svět jde dál. Kamkoli se podíval, svítila do rozbřesku dne radostně všechna okna, přivázány lany k okrajím ulic ležely továrny, podobné velkým lodím plným cestujících. Jeřábník zamířil hledáčkem reflektoru staveniště, ležící hluboko pod ním. Trhavými pohyby svého obra přisluhoval mravencům v základech.

A už tu stál i Arber v kostkovaných kalhotách, shlížel přes prkennou ohradu do betonových základů, přešlapoval z nohy na nohu a potřásal hlavou. Jako by ho přihlížení vysilovalo víc než vlastní práce za přepážkou v bance, která svou pobočku ve městě definitivně uzavřela už před několika měsíci. Vyrovnat se s odstupným vůbec není lehké, řekl Kernovi a popohnal se, aby včas zahájil inspekce ve městě a v kraji, které si sám naordinoval.

Kernovo pokynutí na rozloučenou vypadalo jako pozdrav z neprůstřelné limuzíny, vůz řídil jeho syn. Na pokraji stavební jámy mluvil Arber sám se sebou.

Když si Kern doma šněroval boty, automatická práce pro dvě ruce, připadal si na okamžik jako svůj vlastní otec. Nejprve musel udělat pár grimas, aby obličej zbavil vrásek, než se mohl znovu narovnat a svým nezaměnitelným způsobem projít chodbou. Domácí lékař ho očekával o půl osmé. Jsem hotov, zavolal za kuchyňskými dveřmi na své lidi a s tváří dokonale vyhlazenou vyšel před dům. Kolem zapadajícího měsíce na horizontu se stáhl obrovský prstenec mlh. Jako by na Zemi veliký kuřák vyfukoval kouř.

2
Do služby jsem nastoupila už navečer. Kern k nám přijel asi v poledne, čerstvě napadaným sněhem si sám nesl oba kufry a neomylně zamířil k hlavnímu vchodu, jeho rodina ho následovala. Pozdravili jsme se a on hned neobratně ukázal na oko na punčoše pod mým levým kolenem. Velmi klidně řekl, tón řeči prozrazoval rodilého Rakušana, že by chtěl na chvíli zůstat u nás "nahoře" a konat tady i službu, bude-li to nezbytně nutné. Třeba dvě hodiny denně vytírat prostranství před budovou, solit schodiště - a nebo i to s fekáliemi. Zbytek času by velmi rád trávil nerušen, dodal. Mluvil s námi, jako bychom neměli žádné splachování. Jeho příbuzní se tvářili, jako by je někdo právě vyrušil ze spánku. Se zapadlýma očima v bledých tvářích postávali mezi gumovými stromy v přijímací hale. Chtěla jsem po něm některé údaje jako dodatek k rukou psanému doporučení domácího lékaře, jen pár životních dat, chorobopis jsme ještě neměli. Kern svým blízkým stále více unikal, nedbalým pohybem levé ruky bagatelizoval jejich společné vystupování, žertoval. Pokud se na něj však člověk více soustředil, vypadal jako náměsíčník balancující o zlom vaz na zábradlí mostu, kterému nikdo nevěří jeho odvahu. Mějte se hezky! Ty taky. Kern stál u dveří. A něžně stíral své ženě z očí slzy.

Den jako pro impresionisty, řekl, když sluneční paprsky pronikaly okny do vstupní haly. Opřel se o svou větu a čekal před dveřmi přijímací kanceláře, dokud rodina nezmizela v podzemní garáži. Nezanechala na cestě žádné stopy, protože jemné sněžení znovu přešlo v déšť.

Po dohodě s primářem jsem mu slíbila, že se u něj ještě zastavím. Mezitím se u výtahu dohadoval s mladým ošetřovatelem a trval na tom, že si svá zavazadla ponese sám. Pak si zařizoval ve věži svůj pokoj a pohvizdoval si přitom, řekla mi později správcová.

3
Svět už je objeven, četl Kern na Silvestra v novinách. To jen pár nenapravitelných snílků, posedlých nepochopitelnými a zcela zbytečnými detaily, neustává v hlubinném bádání. Bylo by třeba je v budoucnu přitáhnout k pořádné práci, takový luxus si ekonomicky už nemůžeme dovolit, stálo dále ve zprávě. Nemilosrdná absolutizace těch rázných vět ho pořádně vzala, ospravedlňoval se později. Aniž by se zmínil, že i on pracoval ve výzkumu. V jaderné energetice, zavtipkoval a znechuceně mávl rukou, když jsem se ho na to zeptala. Sám ovšem udal, že byl biologem.

Přelom roku přešel o půlnoci v chichotání a klepání. Kern stál u otevřeného okna a zadržoval dech. Rok si podával ruku s rokem, vyzvánění zvonů se mísilo s výbuchy, praskáním a syčením a jemu už ani šampaňské nechutnalo. Třetího lednového dne ráno, novoroční oslavy už byly u konce, vystoupil Kern konečně na střechu a přistoupil až k jejímu okraji. Bačkorami vzal míru pětipatrové fasádě, pomalu pozvedal zrak a vpíjel se jím s pevně sevřenými víčky z jihu do širokého údolí. Jako kdysi ledovcové jazyky. Nahoře to studeně fouká, řekl, a krajina, rozkouskovaná vystavěnými domy, se utopila v slzících očích. Údolí se prostíralo pod velkou měsíční oblohou ve svém původním stavu. Jako temná tepna se nížinou prodíral stromy obrostlý potok. To nás nepotřebuje, pomyslel si nutně. Ten nijak zvlášť originální, přesto utěšující vhled do rozhodné přebytečnosti každého z nás ho tak zlehčil, že s ním syn neměl žádnou námahu, když ho nesl zpět k požárnímu žebříku.

4
Na ciferníku na mém zápěstí stojí "Zenith", řekl Kern, když jsem vstoupila do jeho věžního pokoje. Zapálil si cigaretu, kouřil. Víte, co to znamená: může to jít jen s kopce, je to dárek od firmy. Jste nám velmi drahý, říká šéf koncernu a předává mi hodinky, osazenstvo tleská, ale předseda se tváří, jako by mi osobně dlužil troje poslední dětské přídavky. Už delší dobu koketuje s rychlejší a mrštnější silou. Nad zkumavkami a křivulemi to už voní novou vodou po holení.

Víte, jak se zbavit "starých modelů", máte o tom tušení, milostivá paní? Kern típl cigaretu v misce na mýdlo a podíval se na mě. A co zbylé závazky? Položil přede mě na stůl tkaničky od bot a ušklíbl se. Vrátila jsem mu je. Nabídl mi místo a počkal, než jsem se posadila.

Každé ráno mi v příměstském vlaku ostře svítily do obličeje čerstvě vyprané košile. V naší čtvrti nejsou příživníci. Všichni se navzájem podobáme jak vejce vejci. Včetně mě. Jen s tou výjimkou, že já jsem se občas nečekaně zastavil mezi domy kanceláří a bank ve vodě, zatímco ostatní pokračovali v cestě na suchu, obratně se vyhýbali plastikovým taškám a krabicím, které před sebou pohazoval vítr, před očima nějaký cíl, práci, možná rutinní, milostný poměr v diáři. Nebo v mozku. Zastavil jsem se na okraji chodníku a nechal je přejít, po proudu potoka, jako by to nevěděli. Vyrazil na mě pot, voda stoupala. Vítr mi hvízdal kolem uší, rozléval chladné vlny po mokrých zádech. Ta každodenní katastrofa, hergot! Teprve až se setmělo a nastala noc, se mi podařilo vytáhnout se z vody, úplně hotový, to se rozumí, vyčerpán potápěním, které nazýváme všední den.

Sahám si ve tmě na čelo a s ulehčením zjišťuji, že je suché. Mám klidný puls, hlavu jak poprášenou moukou. Popelářské vozy vyjíždějí z města k deponiím a velkým pecím plně naloženy papírem a plasty. Vítr ustal, na obloze svítí měsíc. Trabante, říkám mu. Se stoickým klidem pokývne, přetáhne si přes obličej závoj z oblak, opouští své kolo, září. Druhý den zase stejná cesta k vlaku. Tu a tam možná ještě smuteční okraj na bílém límečku - jako ranní útěcha. I polapený osud může někdy zachránit den a krýt člověku záda, tichý ohlas kosmického smíchu z nezkaženého dětského hrdla, krátký pohled ženy. Nebo zaslechnuté vykoupení starého, úplně neznámého strýce, který směl na Mikuláše konečně zemřít, udusil se perníkem, říkalo se.

5
Děti jsou ve vzduchu, nedospělé, Kern vyhlížel do nového sněhu, když jsem ho příští den navštívila, a mudroval: rodiče sedí na okraji manéže, radují se, strachují, tleskají. V rozostřených velkých tvářích svých potomků, vznášejících se ve vzduchu kolem nich, rozeznávají vlastní rysy. Odkud, kam? A náhle zazáří nad těmi mladými rozpálenými hlavami a těly taková útěcha, takový bol, jaký nás občas přepadá na hřbitovech. Je to tedy protiklad, řekl Kern. Z visuté hrazdy, jako nedospělec, by svět přece musel být uchopitelný, závrať, pocity, paní Anno, se vznášejí v lehkém potu pyramid primánek a primánů, i ti jsou pronásledování a ujařmováni - takovými nižšími instancemi jako například našincem -, a navíc galaktickým plápoláním stroboskopů, plošnými požáry laserových kanónů. Nemilosrdně uvězněni v konturách náruživé ubohosti svých androgynických vzorů a poručníků. Jako nevolníci stále nových nálepek a trendů.

Vždyť děti... jsou... instance. Vlastně poslední, řekl po delší odmlce, váhavě. Předstupujeme před ně a chceme se ještě jednou, naposled, před svým nezvratným odchodem prosadit před někým bez předběžných podmínek. Se srolovanou celtou na zádech, kterou jsme po dvě desetiletí nad nimi prostírali a za větru a deště pevnými zuby drželi, tu znovu stojíme jako skautíci a ptáme se po souřadnicích. To už se dospívající od nás, jak stojí v knize, odvracejí a vstupují do vlastního života. Mají pravdu, vždyť já vím! Kdo má štěstí, vytvoří si mezi bláznivými vzory tapet na stěnách svých nových pokojů tu a tam ještě nějakou úzkou siluetu, na níž si potomstvo může odpracovat svůj dluh. S láskou. S nenávistí. Zbytek vybledne. Děti jsou vtaženy do cizích obchodů. A rychle stárnou. Ale v nás stále ještě řádí strach, aby nenarazily. To přece není žádný život, sestro! Kern se stulil na pohovce do klubíčka jako těžké, zraněné zvíře.

Neohlížejte se zpět, pomyslíte si teď, však já ty příslušné termíny znám, vidím, jak to cuká Vašimi terapeutickými koutky, ale prosím pěkně, teď neříkejte nic. Sotva jsme z vlastních rodičů udělali dým, sami fungujeme jen jako modravá pára. Věřil jsem, že se proti tomu neustávajícímu poslednímu tanci, rozumíte, proti tomu bídnému opotřebovávání - kromě jiného - musím bránit. A teď jsem uschován. Zde. Jsem tu v bezpečí? Chápete vůbec, o čem mluvím? zeptal se Kern.

Já jsem své rodiče nepoznala, slyším se k vlastnímu údivu odpovídat. Z terapeutického hlediska to jistě není dobré, ale už to nejde napravit.

Kern mě uchopil za zápěstí, jemně, bez spěchu. Chtěla jsem se na něj obořit, v úvahu přicházel i křik, ale pak jsem nečekaně zase předešla sama sebe. V mém vnitřku vyrazila rosa, duha, která se klenula za oknem, mi bez zábran pronikala do masa. Pane Kerne, řekla jsem, už je pozdě, v rozhovoru budeme pokračovat zítra v mé pracovně. Opustila jsem věž a sjela výtahem do sklepa. Tady byla tma. Pach prádelny mě zcela zahalil svou vlhkostí.

6
Za ranního rozbřesku procitl z jasného snu, kolem věže řádily straky. Měly navrch, zlodějky vykrádající hnízda, ty příživnice, nezdárnice. Máme si svět představovat stále častěji jako stračí svět, černobílý a krákající? zeptal se Kern. Vrátil se z ranní procházky, proti které jsme po dohodě s rodinou nic nenamítali. Kern nebyl nemocný, jen unavený. A bylo mu těžko. Po třech týdnech mě otcovsky, vlastně mile poprosil, abych si k němu přistavila židli, protože se při rozhovoru budeme dívat oba jedním směrem. Začínala jsem chápat, že se při Kernových hodinách vystavuji nebezpečí ztráty místa, hlavně ale újmy v životě, který jsem si tak přepečlivě zařídila. Sebeurčení v soukromí, profesionalita v zaměstnání. Posadila jsem se vedle něho, naše lokty o sebe několikrát zavadily. Žádný freudovský setting - ale nečekané "přizemnění". Kern mi s tím výrazem z našeho žargonu přispěchal na pomoc, vyslovoval ho jako nějaký zahradník. Pojeďte se mnou na Velikonoční ostrovy! Kern pokynul rukou k pohovce. Viděla jsem tam v řadě stát monolity. Hluboké světlo, hlavy vysoké jako věž, suchá tráva. Souostroví bez stínu. Kern se usmíval, nebyl to žádný svůdník, takovému bych nikdy nepodlehla. Kern byl něco jako buřič, žádná "slibotechna", bůh uchovej, ale měl tak podmanivý hluboký hlas, pomalou hřejivou ruku a někdy, to přiznávám, mu oči zářily matným leskem olova, jež ho stahovalo ke dnu.

7
Všichni jsou si přede mnou jisti, jenom já ne, řekl spíše pro sebe než k mému uklidnění, z hlasu mu zase zazněla až lehkovážná přemýšlivost, která mi byla nápadná od chvíle, co sem přišel. Vzápětí větu zavrhl, ale pak se přece jen rozhovořil o svých pádech a propadech, o chybějící podstatě, která sice jeho život poznamenala od počátku, ale v poslední době se připomíná stále častěji. Skvrny na slunci. Černé díry. Když mluvil, někdy se mě pevně držel, ustrašeně, jako by se zapomněl. Až jednoho dne nastal příval. Společně jsme vklouzli do štěstí, beze slov, a později stále znovu žili z jeho popsatelnosti: Učarovala nám temná mezera mezi jednotlivými slovy a větami, ohebnost abecedy, lesk metafor a vibrace rtů, kdykoli jsme se znovu začali hláskovat, ilegálně, ne, podle vlastních zákonů. Odvážně, osaměle. A zároveň zkrotle. Se vším všudy. Naše zdrženlivá sezení ale asi byla přece jen nejkrásnější. Za okny jezdily děti na saních. Pak přišla obleva a bílou nádheru smetla.

8
Kern držel několik týdnů dietu, tím chci říci, že nečetl žádné noviny a odpíral si televizi. Stával ve dvoře u špalku a než rozštípal čerstvě rozřezané kmeny robínií, spočítal jejich letokruhy. Na ramenou tíži nezdaru citoval s úšklebkem klasika, nosil rozštípané dřevo za dům a rovnal ho do hranic s okraji do kříže. Po každodenní práci čekal, až se dostaví pocit pýchy, který se v něm přece nutně musí vzedmout, jak se dozvěděl od zedníků, co za kuchyňským traktem zvedali nástavbu z pálených cihel. Úplný pocit spokojenosti se mu ale nějak nedařil.

Na Popeleční středu, jméno toho dne jsem si zapamatovala, protože Kern prohlásil, že v ten den končí masopust, na Popeleční středu kolem poledne jsme společně kráčeli podél vyschlého potoka. Na břeh se plazil vyvrácený buk, kolem dokola se povalovaly dřevěné mršiny, všude všechno prorůstala houba, do zamračeného dne žlutě jak prsty trčely oloupané větve odumřelé břízy. Smutná divočina, prohlásila jsem. Život, zamyslel se Kern. Možná, ale přesto mám strach, abych jednoho dne nebyla vyschlá jako tahle strž. Kern mlčky pokývl hlavou a nabídl mi ruku, abych mohla sejít strmou stráň. Ve vyschlém korytě jsme z větších oblázků navršili mohylku. Jako upomínku na to, že jsme tu byli. Do doby, než stoupne voda, podotkl Kern.

Minulou noc jedl červené, teplé plátky masa z hlav svých dětí. Jako Kronos, řekl po chvíli, pohlédl na zlaté hodinky na svém zápěstí a připomněl mi, že se brzy musím vrátit ke svým pacientům. Kronos uloupil svému otci vládu nad světem a ze strachu, aby sám nebyl svržen z trůnu, pojídal své vlastní děti. Až na Dia, který ho donutil, aby jeho sourozence vyplivl. Od dnešní noci se cítím zase zdráv, řekl Kern. Cítila jsem, jak na mou hlavu tvrdě narazila kapka deště. A vyschlo mi v ústech. Dvě veverky skáčou z jedné koruny stromu do druhé, na stavbě přehrady nastartoval s ohlušujícím řevem bagr a pustil se znovu do práce. Nejdřív ho svrhli do Tartaru, volal za mnou Kern, ale pak se stal vládcem zemřelých. Krásné vyhlídky, křikla jsem zpět a ulekla se toho cynického tónu. Jestliže uvěříme ústavní knihovně, je Kronos i vládcem lidstva "zlatého věku", kdy, jak známo, lidé žili svorně bez starostí, nemocí a strachu ze stáří, řekl Kern. Zajíkavě se usmál a hleděl mimo mě do daleké nížiny: Musím se vrátit do života, Anno, je načase.

Celou tu dobu jsem zřejmě na Kerna hleděla s nadšením a trochu i jako zbavená života. Nevypadal na vládce nad zemřelými, ale pochopil sen. Hned na počátku našich sezení jsem mu řekla, že jako člověk, který má potíže se spaním, musí umět se sny hospodařit. Teď mě vzal za slovo. Když jsme procházeli portálem kliniky, rozpršelo se a jeden zedník začal nadávat, protože mu lilo do otevřených izolací. Pokoušela jsem se vpravit do svých povinností.

V recepci Kern požádal o účet, jako by celou tu dobu strávil v nějakém hotelu. V pokoji ve věži stály podél stěn připraveny jeho sbalené kufry. Opravdu víš, co děláš?, zeptala jsem se. Tebe vyléčit nedokážu, řekl tiše a nebránil se ranám, které jsem mu uštědřovala, dokud mě nezmohla únava - a štěstí.