Pojedete se mnou k moři, slečno? z roku 1998 je dosud nejrozsáhlejším textem švýcarského autora Klause Merze (1945). Vyprávěný příběh (je jím přepracovaná a rozšířená povídka Der Entwurf – Námět z roku 1982) je vcelku jednoduchý a ničím výjimečný: Dubois, hrdina románu s nepřehlédnutelnými autobiografickými rysy, leží v nemocnici, kam byl převezen po nezaviněné autonehodě s podezřením na vnitřní zranění, a během jediné noci, než bude ráno důkladně vyšetřen, bilancuje svůj dosavadní život. Činí tak způsobem ne zcela obvyklým. Vede samomluvu s diktafonem. Přístroj, který má v poslední době stále u sebe, je mu pomocníkem v souboji s narůstajícím životním neklidem, projevem krize průměrného muže ve středním věku. Nespokojenost s povoláním, rodinná krize, milenka zvyšují pocity neklidu, nejistoty a strachu, které se pokouší zvládnout radikálním rozhodnutím – cestou za milenkou. Při jízdě Švýcarskem míjí místa spojená s příběhem svého rodu a s historií země, které útržkovitě jako popis viděného a míjeného namlouvá na pásek ve snaze zachytit stopy vlastního života. Když dorazí do místa, kde žila milenka, a zjistí, že se odstěhovala neznámo kam, ztrácí i poslední záchytný bod ve své životní krizi. Následná autonehoda jen završuje jeho teď již bezcílnou pouť. Vyprávěním svého příběhu sobě samému si stále více uvědomuje, jak je jazyk schopen zinscenovat skutečnost, jak skutečnost teprve pomocí jazyka nabývá tvar a jak vůbec není samozřejmé, že se člověk uvidí v pravém světle.

Pozoruhodnou zvláštností textu je však způsob a forma záznamu nově vyvolávaných obrazů a s nimi spojených úvah. V diktování, přerušovaném pouze nezbytným nočním provozem nemocnice, vzpomíná hrdina příběhu Dubois hlavně na své rodiče, jejich věrnost závazkům a povinnostem i jejich nenaplněné naděje, a to rozpomínání vede jeho myšlenky do blízké i vzdálenější, slavné i méně slavné švýcarské minulosti. Na první pohled zarazí úsporný jazykový projev – hermetická sevřenost vět, jejich vzájemná, leckdy těžce rozuzlitelná propojenost, záznamové zkratky narušující plynulost vyprávění, prolínání časových rovin. Merz pracuje se slovem a jeho významem sofistikovaně, libuje si ve slovech mnohovýznamových a jejich mnohovýznamovost ponechává v platnosti, ryze švýcarských, jimiž nutí nešvýcarského německého rodilého mluvčího (o překladateli do cizího jazyka ani nemluvě), chce-li všem obrazům porozumět, aby nejen případně nahlédl do speciálního slovníku švýcarské němčiny, ale i hlouběji do švýcarských dějin a reálií. Z Merzova pera vycházejí slovní obrazy, které několika slovy, často nejjednoduššími slovními spojeními rozevírají dokořán bránu k velkému vyprávění, které však autor nemá v úmyslu, a s jemně tkanou sítí motivů a perfektním větným rytmem tak udržují strohý, ale křehký prozaický text jakoby neviditelnou nití pohromadě. Merz vypráví o lidských dramatech, vzájemném odcizování a přibývající osamělosti moderního člověka v náznacích, úryvcích, momentkách, melancholicky. Načrtne obraz, domalovat si ho musí každý sám. Pohled do hlubin lidského nitra otevírá nenásilně, netušené souvislosti naznačí skicou lidské tváře, přesným zachycením zdánlivě banální scény z běžného života, nevysvětluje, neulehčuje, jen zdvořile zve čtenáře do svého hájemství, přenechává mu prostor k vlastnímu úsudku, k promýšlení, k meditaci. Není autorem prvoplánovým, nenabízí záchranná lana, ale probouzí fantazii, umožňuje jí růst, protože magickým kouzlem naplňuje skutečnost. Jeho texty se čtenáři otevřou jen tehdy, pokud se s nimi sám „popere“, pokud přistoupí na autorovu výzvu: Neboj se klopýtnout, vrať se zpět, pokud hned neporozumíš, zamysli se, uvažuj. Ani já nenabízím řešení, neznám ho.

Román Pojedete se mnou k moři, slečno? je bravurním stylistickým dílem literární epochy, pro které se od sedmdesátých let v západních literaturách, velmi patrně pak v literaturách německého jazyka, vžilo označení nová subjektivita nebo také nová niternost. Tato literatura zachycuje svět výhradně prizmatem autorovy osoby, jeho privátním pohledem, a do popředí tak staví život jedince, jehož zakotvení ve společenském kontextu dokládá neotřelým subjektivním pohledem na společenské dění, které tím zintimňuje. Český čtenář bude znát hlavně Petera Handkeho, jehož románová trilogie z tohoto období Nežádané neštěstí, Krátký dopis na dlouhou rozloučenou a Hodina opravdového vnímání vyšla svého času i v českém překladu, či v poslední době u nás populární dílo Thomase Bernharda. I Klaus Merz vydal svůj původní text, který se stal podkladem našeho románu už v roce 1982. Po úspěchu románu Jakub spí ho však přepracoval a pod původním názvem, který mnichovské nakladatelství Autoren Edition kdysi odmítlo, v roce 1998 vydal.

Rodák z kantonu Aargau nestojí o medializaci svých postojů a ani se jinak nedere na výsluní společenské prestiže, přesto patří ke stálicím moderní švýcarské literatury německého jazyka posledních dvou desetiletí. Řadí se k těm nemnoha současným spisovatelům, kteří jakoby každou svou novou knihou pokračovali v psaní jednoho jediného životního textu, aniž podlehnou pokušení opakovat či zdůrazňovat již jednou řečené. Navazují tam, kde minule přestali, a nabízejí čtenáři nový obraz skutečnosti, která se za dobu, kdy se odmlčeli, zásadně proměnila. Merzovy autobiografické, existenciálně laděné texty takové proměny reflektují nenásilně, téměř nepozorovaně a tak tiše, že se čtenář, který jeho tvorbu sleduje, aniž to tuší, mění zároveň s nimi. Přesto autor svou dikci neopouští, a tak čtenář v jeho textech nachází znovu tutéž melancholii a skepsi vůči životu v dnešním hektickém světě s jeho překvapivými zvraty, tutéž sofistikovanou hravost, tutéž inteligentní vtipnost prostou vší podbízivosti a v neposlední řadě totéž vědomé odmítání naší zpolitizované všednosti. Hermetické texty, k jejichž uchopení je třeba určité námahy, jsou literárním obrazem komplikovaného života současnosti (a to nejen té švýcarské, o níž texty vyprávějí), v němž se zrcadlí vlastní autorova nelehká životní zkušenost.

Klaus Merz dozrál během několika desetiletí – bariéru nezájmu (poezii píše už od konce šedesátých let) prolomil až útlým románem – spíše povídkou - s autobiografickými rysy Jakub spí (Jakob schläft, 1997), který se vypjatou emotivností a autorovým stylistickým mistrovstvím stal mezinárodním bestsellerem (jen v německy mluvících zemích vyšlo během jediného roku pět vydání). Od té doby se pozornosti literární veřejnosti i odborné kritiky těší i další Merzova díla. Adamův kostým (Adams Kostüm, 2001) je souborem povídek o ženách a mužích, o vzdalování a vzájemném sbližování v milostných a přátelských vztazích, o neúprosné roli času, který je každému vyměřen a jen na něm záleží, jak s ním naloží. Ať je to Kern, kterého společenský a rodinný přetlak dovede až do psychiatrické léčebny, v níž bilancuje svůj život, nebo Adam a Evelyn, na jejichž životě se negativně „podepisuje“ pokrytecké konzervativní prostředí malého města. Román Pojedete se mnou k moři, slečno? (Kommen Sie mit mir ans Meer, Fräulein?, 1998) nebo povídka Pryč (Los, 2004) o úniku ze stresu, který končí smrtí, jsou dalšími mezníky na úspěšné cestě Klause Merze za čtenářem. V posledních letech vydal autorův kmenový vydavatel, innsbrucký Haymon, soubor původně časopiseckých textů a projevů Turnaj rytířů pera (Das Turnier der Bleistiftsritter, 2003) a velmi osobitého průvodce Benátkami Lvi, lvi. Benátská zrcadlení (Löwen Löwen. Venezianische Spiegelungen, 2004), literární zúročení několikaměsíčního autorova pobytu v tomto městě.

Merzovy texty spojuje výjimečná autorova schopnost zachytit záblesk výjimečného v tzv. banalitách všednosti, zprostředkovat všedností nevšední a jednoduchostí zvláštní. V precizně komponovaných textech o komplikované lidské existenci a ještě komplikovanější společenské skutečnosti dneška dává průchod exaltovaným pocitům, rozevírá netušené propasti mezilidských vztahů, ale vždycky dává alespoň na chvilku zazářit paprsku naděje v okamžicích prostého lidského štěstí. Proto stojí za přečtení. Nejen pro jejich skvělý obraz dezorientovaného člověka současnosti, ale i pro angažovaný pohled na společenskou realitu – možná s údivem zjišťujeme, jak se naše domácí animozity vůči globálnímu světu s jeho otevřeností vůči všemu „cizímu“ nebezpečně podobají švýcarskému pohledu, který autor nemilosrdně kritizuje.