Těsně po konci druhé světové války se Lenin dědeček vypraví do Jižní Ameriky, aby se jako gaučo proháněl po argentinských pampách. Na rozdíl od svých německých druhů neutíká, aby se skryl před spravedlností, ale žene ho touha dobrodruha opustit civilizaci zničenou válkou a poznat svět čistší. Jeho sen však zmaří senná rýma způsobená pampskými travinami. Z hor se proto vrátí do baru El Sol, ve kterém přenocoval hned po příjezdu do Argentiny. Zde se nakazí láskou k tangu a stane se obstojným tanečníkem. Když se po dvou letech navrátí zpět do Švýcarska, kde na něj trpělivě čeká Amélie, tvrdí, že ze sebe už všechno vytancoval, a svou polonézu předvede jen jednou při školní oslavě. Přesto se mu od té doby neřekne jinak než Argentinec. Jakkoli se nevracel kvůli pověstnému švýcarskému stesku po domově nebo z vlastní pohodlnosti, prožívá svá dobrodružství již jen prostřednictvím četby, jeho gaučovská dýka se ocitne mezi kuchyňskými noži, laso vydává při celní prohlídce za šňůru na prádlo a nakonec se stane učitelem ve vesnické škole.

Lena jako by listovala albem barevných fotografií z dědečkova života. Snad z pocitu nedůležitosti a nedostatečnosti vlastního osudu líčí Lena dědovy příhody svému spolužáku na třídním setkání. Spolužákovo jméno se nedozvíme, je to ovšem on, kdo Leniny vzpomínky zprostředkovává čtenáři. „Vyprávět a nechat vyprávět, toť vše, co je potřeba k nabytí zkušeností a pochopení světa,“ to bylo dědečkovo krédo. Na základě tohoto přesvědčení Johann Zeiter – dědovo jméno se čtenář dozvídá až na konci díla – učil své žáky vyprávět smyšlené příběhy podle fotografií neznámých lidí. Stejně je vystavěna i novela, která je koláží obrázků, jež vytváří poetický příběh švýcarského Argentince. Klaus Merz zachycuje s jemnou ironií osud muže, který hnán mladickou dychtivostí prožije v daleké zemi vášnivou lásku a dobrodružství. Jakoby vyčerpán se ovšem po krátké době vrací zpět do rodné země, kde se uchýlí k takřka maloměšťáckému životu se ženou, ke které ho váže hlavně přátelství. Své jediné a poslední tango na starém kontinentě si Argentinec zatančí s vnučkou Lenou na její svatbě. Autor nechává dědečkův životní příběh vyznít jako velmi přirozený vývoj, aniž by kriticky posuzoval, zda je správné upustit od svých tužeb a nechat si pasivně „jen“ vyprávět.

V lyrické novele Argentinec propojuje Klaus Merz (1945) svůj vypravěčský um s básnickou obrazotvorností. Nevybírá si zde tak závažné téma jako ve svém díle Jakob schläft (1997), za něž získal hned v roce vydání literární cenu Hermanna Hesseho, přesto je jeho poslední novela opravdovým čtenářským požitkem. Klaus Merz žije v současné době jako spisovatel na volné noze v Unterkulmu ve Švýcarsku. Jeho bibliografie čítá povídky, krátké romány a básnické sbírky, píše však i eseje, převážně o výtvarném umění, ale i rozhlasové hry nebo dětskou literaturu. Je nositelem mnoha literárních ocenění a je právem nazýván mistrem krátké prózy současné švýcarské literatury. V českém překladu vydává jeho tvorbu zlínské nakladatelství Archa. Nechat si vyprávět od Klause Merze je rozhodně velké potěšení.