Africká subsaharská literatura není jistě pro poučeného českého čtenáře neznámým pojmem. Díky bratrské spolupráci spřáteleným rozvojovým zemím za studené války jsme i my mohli číst základní díla vybraných veličin africké literatury. Dělo se tak především v 60. a 70. letech minulého století. V 80. letech vlna překladů pomalu opadávala, v letech 90. již byla téměř neviditelná. O to mohutněji však zapůsobila v roce 2003. Díky Světu knihy, který byl věnován literatuře černé Afriky, se konečně nová generace čtenářů mohla seznámit s moderní africkou literaturou, která si již za víc jak půlstoletí své existence získala pevné místo ve světové literatuře.

Mezi všemi vynikl především poslední román Alláh není povinen světoznámého spisovatele původem z Pobřeží slonoviny Ahmadoua Kouroumy, který byl na veletrhu osobně přítomen. Hlavní dějová linka knihy – malému chlapci Birahimovi zemřou rodiče a on se vydává za tetou, která by ho měla vychovat – by sama o sobě nebyla nijak zvláštní, kdyby… Kdyby se Kouroumovi nepodařilo převyprávět na pozadí prostinkého námětu celou moderní historii dvou zemí západní Afriky, navíc originálně nazíranou dětskýma očima. Hlavně díky tomu je Kouroumova kniha výjimečná nejen pro evropské čtenáře, ale i pro ty africké. Kourouma totiž Birahimovými ústy popisuje hrůzy občanské války v Libérii a v Sieře Leone, aniž by cokoli jako spisovatel komentoval, nemoralizuje, nepoučuje, nijak nepřehání, straní se jakékoli ideologie (což stále není pro africké spisovatele samozřejmostí). Dvanáctiletý chlapec přece nemůže znát, co je to morálka nebo etika, po světě dospělých ho provází pouze čtyři slovníky, které se mu dostaly náhodou do ruky a do kterých hmátne pro vysvětlení vždy, když něčemu nerozumí. Nezřídka se proto musíte při čtení smát, třeba když Birahima vysvětluje, proč je dobré být dětským vojákem, proč je jeden z největších gaunerů moderních afrických dějin Prince Johnson čestný arcibandita apod., ovšem jen do doby, než si uvědomíte, že ty postavy, o kterých se tu většinou mluví, opravdu žijí nebo žily, že tisíce dětí s kalašnikovem v ruce vraždí jen pro trochu jídla a hašiš, zkrátka že všechno tohle je možné a pravdivé. Díky Birahimově bezprostřednímu, naivnímu a často cynickému vyprávění si tak nenásilně odnesete daleko hlubší dojem, ale také pocit zmaru a bezmoci nad tím, že se s tím nedá nic dělat, že váš život je vlastně faforo!

Po jazykové stránce je román, jak už je u Kouroumy zvykem, také dokonalý. Mísí se tu spisovná francouzština s domorodými výrazy, nespisovnou francouzštinou, neologismy a vulgarismy nejtvrdšího ražení, které jsou typické pro klasická africká vyprávění. Co je však předností originálu, zůstává v českém překladu jen na poloviční cestě. Překladatel jako by se bál hovorových výrazů, natožpak vulgarismů, což v pár případech působí až komicky, když si představíte, že by to zrovna takhle řekl nějaký malý vrahounek. Škoda. Knize jako celku to ale naštěstí až tolik neubližuje, čte se to jedním dechem, což u překladů nebývá jen tak. Odvážný čtenář tak může číst s chutí neuvěřitelné příhody „dítěte ulice bez bázně a hany“ a těšit se na Kouroumův román Čekání na to, až odvolí divá zvěř, který k vydání připravuje nakladatelství Dauphin.