Nakladatelství Prostor se již několik let systematicky věnuje vydávání děl Thomase Bernharda (1931-1989) a tento soubor třinácti povídek je již desátým vydaným svazkem. Předtím vyšlo v Prostoru šest románů, jeden soubor tří novel, soubor básní a kniha krátkých textů. V plánu jsou výhledově dva rané romány (Rozrušení a Vápenka). Připočteme-li k tomu další knihy u jiných nakladatelství, zjistíme, že málokterý autor je u nás v posledních deseti letech tak vydávaným; Bernhard si to však také jako jeden z mála plným právem zaslouží.

Bernhardovy povídky mají autorův typický litanický styl i náměty, nálady i provokace, ale v lecčems se od jeho románů také liší. V některých povídkách autor člení text na odstavce a dokonce používá přímých řečí, což v románech téměř nenajdeme. Soubor působí velmi sevřeně, neboť jednotlivé povídky mají podobnou atmosféru, ale každá zapůsobí svou vytříbeností jinak. V paměti nijak nesplývají, čtenář ani zdaleka nemá pocit, že by stále četl jednu povídku. A přitom u málokterého autora tolik platí, že píše stále tutéž knihu. Bernhard je spisovatel natolik sebejistý a jeho jazyk kultivovaný a bohatý, že si může dovolit opakovat jakoby stále dokola tytéž příběhy, myšlenky a útoky, a přesto je vždy jiný a jinak působivý. Silně se to projevuje právě na ploše těchto kratších textů, máme-li je pohromadě. Některé povídky samozřejmě přímo připomenou autorovy romány a novely nebo dramata, rozhodně to však neznamená, že by měly zůstat v jejich stínu. Mohou ovšem být dobrým „úvodem“ do autorova díla a světa, pokud bychom se s ním měli setkat poprvé. Právě tady si můžeme zvyknout na autorův styl dlouhých složitých souvětí a opakujících se myšlenek, jež jsou stále zdokonalovány, narušovány či znejasňovány, i na poměrně pochmurné příběhy postav, které někam a před něčím nebo někým neustále utíkají, aby zjistily, že jsou na tom ještě hůř než předtím, nebo svůj marný zápas se životem často končí dobrovolnou smrtí.

Všechny povídky, tak jako většina Bernhardových próz, jsou vyprávěny v první osobě, ne vždy hlavní postavou, ale někým, kdo ji sleduje, kdo ji znal, kdo s ní rozmlouvá nebo čte její zápisky. Všechny autorovy texty tak působí svou zvláštní autentičností, autobiografičností a blízkostí až nesnesitelnou, uvědomíme-li si, kde se postavy často ocitají. Navíc to autorovi umožňuje dívat se na věci bezprostředně a velmi osobně. Může si potom dovolit i své typické „kousky“ v podobě cyklických úvah, kritik a útoků.

Načrtněme si nyní pro představu výchozí situace jednotlivých povídek: Tělesně postižený, ale nadaný Georg žije v primitivní rodině, která se jej neustále snaží zbavit. Nikde není výslovně řečeno, jak je Georg postižen. Celou jeho tragédii vedoucí až k sebevraždě zavinil především jeho otec. Uniknout rodině je nemožné. Povídka připomene Kafkovu Proměnu. – Tesař Winkler je propuštěn z vězení a i přes pomoc advokáta a své sestry není možný jeho normální návrat do života a společnosti. V další povídce vypravěč opustí Vídeň a odejde na venkov, aby utekl před lidmi, ale zjistí, že tam je to ještě horší. Vychovatel trpí nespavostí, která se mu zhmotní až v jakési divoké zvíře, které nakonec zastřelí. Psychicky nemocný muž utíká večer co večer z domu svého bratra. V titulní povídce se student vypraví do divadla, protože ho nenávidí, a setká se s mužem, který naopak do divadla nechodí, protože ho miluje. Viktor Pomatený má místo nohou dvě dřevěné protézy a přesto se vsadí, že za hodinu doběhne z jedné vesnice do druhé. Vypravěčův strýc potká v lese inteligentního mladíka, který je pak nalezen mrtev. V hostinci u lesa se další vypravěč setká s mileneckou dvojicí. Když je dívka nalezena otrávena, zjistí se, že to byli sourozenci. Dva nevlastní bratři žijí na statku v horách, kde dřou do úmoru, a jediným povzbuzením jsou rozhovory s Angličanem, jemuž se zde zabila sestra pádem ze skály. Advokát se setká s obchodníkem, jenž má na sobě havelok podobný tomu, v němž utonul advokátův strýc. Dva bratři, vědec a umělec, chtějí uniknout před světem do samoty horské salaše, ale po namáhavém výstupu ji najdou zničenou. V poslední povídce nazvané parodicky Humírající Goethe Bernhard ignoroval čas; jeho Goethe obdivuje filozofa Wittgensteina a nevědomky jej k sobě pozve na svůj úmrtní den. A Goethova poslední slova prý nebyla Mehr Licht, ale Mehr nicht, což by jistě mohla říct skoro každá Bernhardova postava.

V Bernhardových povídkách (stejně jako v románech a dramatech) se smějeme tragédii a trne nám u komedie. Hranice mezi nimi jsou nejasné, protože takové jsou i v životě. Smějeme se a přitom nám po zádech běhá mráz. Sledujeme marné zápasy postav se sebou samými, se společností nebo s jinými lidmi. Svoboda, únik, pomsta, řešení čehokoli se ukazují nemožnými nebo zbytečnými. Postavy často i zapomenou, proč vlastně to či ono dělají, nebo zjistí, že to vlastně nemá smysl. Život nebo společnost je pro ně pastí. Autorův pohled je bezútěšný, skeptický a pesimistický, ale i mrazivě pravdivý; často vede až k absurditě a ironii. A autorova nevyčerpatelná, opakující se kritika rakouské společnosti ukazuje, že každá literatura, každá společnost potřebuje svého Thomase Bernharda.