V roce 2002 vyšel v brněnském nakladatelství Doplněk román Láska (Kjærlighet). Je to čtvrtá kniha nadějné norské prozaičky Hanne Ørstavikové (nar. 1969), která vydala už celkem sedm románů. Její díla mají zvlášť výrazný psychologický aspekt, nechybí jim však kritický náboj. Autorku zajímají společenské problémy, především moderní fenomén nefunkční rodiny. Nejde ale o žádný sociální realismus, kritický postoj je umně zabudovaný do složité sítě vztahů mezi postavami. Ørstaviková bývá někdy označována za mluvčí nové generace norských spisovatelů. Jsou to ti, kteří debutovali v 90. letech, v době, kdy alternativní rodinné vzorce byly v norské společnosti už zcela běžné a všeobecně přijímané. Nové sociální fenomény jako jinak definované role pohlaví, vysoká rozvodovost a děti vyrůstající v neúplných rodinách tematizují právě mladí spisovatelé, kteří v tomto prostředí vyrůstali.

Láska je sonda do života svobodné matky Vilmy a jejího malého syna Jona, kteří se nedávno přestěhovali do městečka v nejsevernější části Norska. V úvodní scéně klečí Jon na posteli a vyhlíží Vilmu. Snaží se nemrkat, v oku má totiž tik, kterého se snaží zbavit, ale moc mu to nejde. Vilmino auto zaparkuje u domu, bouchnou dveře, klíč rachotí v zámku. Stejné každodenní zvuky udávají rytmus jejich rodinnému životu. Když po tomto napjatém úvodním očekávání neběží syn matku ani pozdravit, je čtenáři jasné, že něco tu není v pořádku.

Fyzické míjení matky a syna tvoří po celý děj románu protipól jejich míjení citového a v posledku se stává tragickým. Vilma je povoláním kulturní referentka, což je poněkud neurčité pracovní zařazení, nicméně je jasné, že absolvovala jakési humanitní vzdělání. Navíc je nefalšovaný knihomol - v místní knihovně si půjčuje několik knížek týdně. Vilma je sice vybavena teoretickými termíny z oboru psychologie a mezilidské komunikace, kterými v duchu neustále žongluje, nicméně její praktické dovednosti v této oblasti včetně zvládání elementárních rodinných vazeb jsou prakticky nulové. Vilma je sebestředná a egoistická osoba, neustále se zaobírá svým vzhledem a přitažlivostí. Role matky ji nijak nezasáhla, vrcholem rodinného života je společná konzumace vařených párků.

Děj se odehrává v předvečer Jonových narozenin, na které Vilma ovšem zapomněla. Touha po lásce, předznamenaná titulem knihy, neznamená v jejím případě lásku mateřskou, nýbrž partnerskou. Vilma se ji vydává hledat do mrazivé noci. I Jon odchází z domu, aby měla Vilma klid na pečení narozeninového dortu. Venku se seznamuje s různými lidmi, především však v duchu úporně balancuje mezi nadějí (touží po vláčku, který chce dostat k narozeninám) a nepřiznaným strachem, že na něj Vilma zapomene.

Vyprávění je úsporné až strohé, kompozice románu přísně sevřená: kromě Vilmy a Jona v něm vystupuje jen pár dalších postav, které jsou ovšem jen málo individualizované a slouží spíš jako reflektory postav hlavních. Jejich svět je neprodyšně uzavřen ve všudypřítomném mrazu severonorské zimy, v malém městečku odříznutém od okolního světa. Domácnost Vilmy a Jona se zdá být zakrytá stejnou dusivou a neproniknutelnou závějí, jaké obklopují jejich dům. Časové rozpětí nepřesahuje jediný večer a tma představuje vedle mrazu důležitý symbol izolace. Další kulisou neutěšené situace postav je ticho, které jejich svět prostupuje a zdůrazňuje jeho statičnost.

Jak výmluvně předznamenává název románu, je to kniha o lásce. Z jejích četných podob je tu rozvinuta jedna známá, láska dítěte k matce ve své naivitě a bezbřehé důvěře, a jedna méně častá, absence mateřské lásky. Je to námět citlivý a emotivní, nerozlučně spjatý s určitým etickým postojem. Jak sama autorka v jednom rozhovoru přiznala, nezajímá ji rodina jako formální struktura, zabývá se jejím konkrétním obsahem. Nejde tedy o sociální kritiku zaměřenou na určitou společenskou skupinu. Kladou se tu zásadní otázky, které se dotýkají života každého z nás: Co je to láska? Jak poznáme, že nás má někdo rád? Je láska neodbytně spjata s odpovědností?

Tento román klade zvláštní nároky na úlohu čtenáře. Minimalistický syžet a důsledně sevřená narativní technika ho nemilosrdně vtahují do literárního světa, který je v tomto případě dusivý a neúprosný. Úhly pohledu obou hlavních postav jsou těsně propleteny a vypravěč je bleskurychle střídá, aby zdůraznil pouto mezi matkou a synem, které matka nevnímá. Protože v sobě ale všichni nosíme zkušenost dítěte a protože máme pevně vštípené určité morální axiomy, těžko se bráníme nepříjemným pocitům, které v nás autorka záměrně vzbuzuje. Nelibost, která se rodí už po několika stránkách čtení, se stále stupňuje. Čtenáři se zdá, že je sám ponořený do severské tmy a vysoké závěje mu nedovolují uniknout. Chce ven, svět bez lásky ho dusí. Naléhavost autorkou vznášených otázek na něj plně dopadá. Román čtenáře uvězní a donutí ho, aby vydržel až do konce.

Ørstaviková je jistě zajímavá autorka pro ty, kdo se chtějí seznámit se současnou norskou literární tvorbou. Navíc tematika vztahů v neúplných rodinách je i u nás stále aktuálnější.

Kvalita překladu však za kvalitou originálu v některých směrech pokulhává, především proto, že se překlad příliš drží norského originálu. Čtenáři vadí přílišná doslovnost („v jeho myšlenkách se pokaždé objeví vlak“ - str. 6, „Když voda vaří“ - str. 10, „použitý talíř“ - str. 10), nadužívání pasiva („motor je vzápětí vypnut“ - str. 6, „fotografie zachycující, jak je nějaký muž mučen“ - str. 14) a neúčelné míchání různých stylových rovin. Rovněž není jasné, proč se postava matky, v originálu Vibeke, jmenuje v české verzi Vilma. Jinak je ovšem překlad tohoto románu záslužný počin.

Moderní norská tvorba má totiž českým čtenářům nepochybně co nabídnout.