Žiji v nekonečnu; okamžik nemá význam. Prozradím vám tajemství: myslím, že jsem už jednou žil. V tom životě jsem byl také Brazilec a jmenoval jsem se Joăo Guimarăes Rosa.
Joăo Guimarăes Rosa se narodil v roce 1908 jako nejstarší ze šesti dětí v rodině obchodníka, smírčího soudce, lovce ocelotů a vypravěče příběhů. Vždycky spíš introvertní a fyzicky poměrně křehký chlapec byl neobyčejně zapálený pro studium jazyků. Díky nadprůměrným schopnostem i zájmu o příbuzné či vzdálené až exotické jazyky jich nakonec ovládal sedm perfektně, v dalších čtyřech byl schopen číst a u jedenácti dalších, k nimž patří maďarština, tupí, arabština nebo čeština, znal gramatiku a základní slovní zásobu. Jak sám později řekl: Věřím, že studium ducha a mechanismu cizích jazyků je velice prospěšné pro detailní pochopení vlastní mateřštiny. Nicméně studium jazyků pro mě byla především zábava a příjemný způsob, jak trávit čas.

Přesto se i jinak nadprůměrný student nevěnoval humanitním oborům, ale medicíně. V letech 1925 až 1930 studoval na lékařské fakultě university v Minas Gerais. V té době zažil i první drobné literární úspěchy, když opakovaně zvítězil v soutěži o nejlepší povídku pořádané časopisem O Cruzeiro. Nicméně psaní pro něho tehdy bylo především cestou, jak si během studií přivydělat a na své tehdejší výtvory nevzpomínal příliš rád. V jednadvaceti letech se poprvé oženil s teprve šestnáctiletou Lígií Cabral Penna, ale manželství, ze kterého se narodily dvě dcery, Vilma a Agnes, po několika letech skončilo. První lékařskou praxi vykonával Guimarăes Rosa v „milovaných Geraisech“. Během občanské války v roce 1932 se vrátil do Belo Horizonte a vstoupil jako dobrovolník do Lidových sil, později působil jako vojenský lékař. Poslání lékaře bral nesmírně vážně, jako všechno, co v životě dělal, a sužovala jej hloubka bezmoci, kterou před trápením nemocných, s nímž se setkával tak často, cítil. Trpěl depresemi a nakonec se rozhodl, že lékařskou praxi opustí. Úspěšně se zúčastnil konkurzu na ministerstvu zahraničí a v roce 1938 odjel jako generální konzul do Hamburku.

V mezidobí před odjezdem do Evropy psal básně (sbírka Magma, za niž v roce 1936 obdržel cenu Brazilské literární akademie) a povídky (původní název sbírky Povídky, po přepracování vyšlo v roce 1946 pod názvem Sagarana. Kniha byla oceněna jako jedno ze zlomových děl brazilské literatury a je předzvěstí autorova mistrovství v zachycení pestrého a osobitého jazyka obyvatel brazilského sertăa.)

Druhá světová válka zastihla Guimarăese Rosu a jeho druhou ženu, Aru (Aracy Moebius de Carvalho) v Německu. Spolu s manželkou se podílel na záchraně mnoha Židů a evidentně přitom riskoval vlastní život. Když ho po válce pozvala izraelská vláda, aby mu za toto hrdinství poděkovala, Guimarăes Rosa jen poznamenal: Nešlo to jinak. Zemřeli by, kdybych jim nepomohl získat vízum. Něco takového jsem si nemohl vzít na svědomí.
Za války zažil i několik okamžiků, kdy o vlásek unikl smrti. Nepřičítal to náhodě nebo štěstí, ale nadpřirozeným silám. Vždycky byl hluboce věřící člověk. Ale prý také předvídal budoucí události ve svých snech a cítil dobrou nebo špatnou energii vyzařouvanou určitými místy nebo lidmi. Zajímaly ho publikace americké sekty Christian Science (nejedná se o scientology z The Church of Scientology), která propaguje možnost božského uzdravení lidských neduhů tak, jak to prováděl Ježíš Kristus, a svět, v němž veškeré utrpení, smrt a negativní pocity obecně jsou jen nepochopením univerza lásky a pravdy, které stvořil Bůh. Zhoršující se zdravotní stav jeho víru ještě prohloubil.
Po válce zůstal v diplomatických službách a pobýval střídavě v Brazílii a v zahraničí.

V roce 1951 podnikl cestu do brazilského státu Mato Grosso a výsledkem je reportáž nazvaná S honákem Marianem (Com o vaqueiro Mariano). V roce 1956 se v knihkupectvích objevila sbírka povídek, Taneční soubor (Corpo de Baile), která navazuje na styl Sagarany. V tomtéž roce vyšlo i jeho nejvýznamnější dílo, román Velká divočina: Cesty (Grande Sertăo: Veredas). Kniha působila jako zemětřesení. Vyvolala silný ohlas ze strany čtenářů a rozdělila je na skupiny nadšených příznivců a rozhořčených kritiků. Literární svět přivítal Velkou divočinu hned třemi cenami: cenou Machada de Assis od Národního literárního institutu, cenou Carmen Dolores a cenou Paula Brita. A od roku 1961, kdy Brazilská literární akademie udělila Guimarăese Rosovi cenu Machada de Assis za souborné dílo, začíná autora a román Velká divočina: Cesty objevovat i cizina.

V roce 1963 byla jednomyslně přijata druhá kandidatura Guimarăes Rosy mezi členy Brazilské literární akademie, ale spisovatel svůj vstup do Akademie oddaloval až do roku 1967. Prý věděl, že brzy nato zemře. V tom roce ho také přátelé spisovatelé chtěli navrhnout na Nobelovu cenu. V listopadu 1967 poctu Brazilské literární akademie přijal. Při děkovném projevu před akademiky byl viditelně vyčerpaný a zesláblý. Mimo jiné řekl: ...člověk umírá proto, aby dokázal, že žil. Tři dny poté, 19. listopadu 1967 postihl Joăa Guimarăese Rosu rozsáhlý infarkt myokardu. Zemřel dřív, než mu stačil kdokoliv pomoci.

Dílo
- povídky: Sagarana (1946); Corpo de Baile (1956); Primeiras estórias (1962); Tutaméia (1967); Estas estórias (1969); Ave Palavra (1970) a povídky publikované v časopisech.
- román: Grande Sertăo: Veredas (1956)