České nakladatelství KHER soustavně pátrá po zajímavých literárních výpovědích Romů z nejrůznějších zemí, čímž postupně českému čtenáři předestírá unikátní sbírku, jaká nemá ve světě obdoby. Novým přírůstkem je autobiograficky inspirovaná kniha Černý motýl Kiby Lumberg (nar. 1956 ve Finsku), ve skutečnosti první díl trilogie, který ale funguje i samostatně. Zachycuje období hrdinčina dětství až do pokusu o útěk z rodné komunity. 

Kiba Lumberg pochází z finské romské skupiny Kale, jejíž konzervativní prostředí dlouhodobě kritizuje. Jak uvádí KHER: „Kritikou patriarchátu v uzavřené domovské kultuře, jakož i otevřenou lesbickou orientací si mezi Kale vysloužila status odpadlíka a bylo jí dokonce usilováno o život.“ Navzdory těmto překážkám vystudovala hudbu a výtvarné umění v Helsinkách a – opět nakladatelský medailonek – „její instalace Černý motýl se stala symbolem prvního romského pavilonu na Benátském bienále v roce 2007. Autobiografická trilogie Memesa (2011) postupně postihuje její romskou, lesbickou i uměleckou identitu. Vystavuje po celém světě, kreslí komiksy, píše romány a veškerou svou tvorbou se snaží přispívat k vzájemné osvětě mezi Romy a neromskou většinou.“

Z výše řečeného lze vytušit, že v případě recenzované knihy se rozhodně nejedná o nostalgické líčení bezstarostného dětství. Kiba Lumberg nic neidealizuje. Loví z paměti vzpomínky a ústy dvanáctileté vypravěčky Memesy je drsně a bez okolků předkládá čtenáři, před nímž tak postupně vyvstává obraz prostředí, kde vyrůstala. Memesa se s rodinou několikrát stěhuje, konstantou v jejím životě však zůstává násilí v různých podobách, a to i mezi nejbližšími příbuznými. Je to motiv daleko častější než rodinná pohoda, třebaže i takových okamžiků kniha pár zachycuje. 

Vyprávění v přítomném čase se vyznačuje přímočarostí: „Máma jde na nějakou dobu bručet za prodej kořalky, i když je těhotná.“ S každou kapitolkou se ocitáme rovnýma nohama v určité situaci, jejíž popis navzdory strohosti prozrazuje autorčinu schopnost dívat se. Nemocný táta „sedí na kanapi jak prošlápnutej škrpál“ a jeho „noha je velká a kostnatá, prsty trčí v řadě dopředu jako ptačí zobáky“. Všechno je to dost bezútěšné, ale vypravěčka čtenáři nedovolí nad tím dlouze hloubat: rychlým tempem mu servíruje další vzpomínky a oživuje mu je před očima pomocí četných dialogů. 

Je čím dál jasnější, že Memesa v životě nemá příliš na výběr: stává se ženou a předpokládá se, že navlékne těžké tradiční černé sukně (odtud název této její knihy i slavného výtvarného díla, které je mimochodem aktuálně k vidění v Muzeu romské kultury v Brně) a bude doslova ve všem po vůli mužům. Ačkoliv její rodiče stereotypy komunity tak úplně nenaplňují, natolik narušit zaběhnutý řád, aby své dceři umožnili svobodnější život, přece jen nemohou. Memesina nekonformní kamarádka nachází východisko v sebevraždě. Ona sama poté, co se jen tak tak vyhne znásilnění, volí útěk. Kam ji zavede, se už z prvního dílu trilogie nedozvíme. A vlastně ani to, proč vyprávění začíná větou: „Mým prokletím i požehnáním je to, že jsem se narodila jako Romka.“ O požehnání zatím příliš řeč není, snad jen budeme-li vnímat autorčino zázemí jako přebohatý zdroj tvůrčí inspirace. 

Překladatelka Viola Parente-Čapková v překladu pracuje s barvitou hovorovou češtinou, výsledek je čtivý a intenzivní. Ještě předtím pozornost upoutá – jak je u publikací KHERu zvykem – grafická úprava knihy, vlastně skoro kapesní knížečky: kakaové, fialové, oranžové stránky; na lesklé měděné obálce pracují Čumlivski & Horváth s malbou autorky. Písmo evokuje Memesinu nepoddajnost a nespoutanost. Pro oko (a také ruku) je tak kniha nepřehlédnutelná a nezaměnitelná; podobně i v paměti zůstane jako ne zrovna nejpříjemnější, ale naprosto nezaměnitelný zážitek. Memesiny osudy pak budou čeští čtenáři moct sledovat v druhém díle trilogie nazvaném Roztrhaná křídla, který by měl vyjít opět v překladu Violy Parente-Čapkové už v příštím roce.